Alchymická pec
Alchemical Furnace
Obsahy(1)
Během prací na posledním celovečerním filmu surrealistického tvůrce Jana Švankmajera Hmyz, na němž se Jan Daňhel podílel jako střihač a Adam Oľha jako kameraman, byli osloveni filmovým producentem Jaromírem Kallistou a režisérem Janem Švankmajerem, aby se skrze dokumentární film pokusili odhalit a zakonzervovat tvořivé procesy, kvasící v útrobách jejich filmové společnosti Athanor. V Athanoru – středověké alchymické peci – však spolu soupeří tři principy: Rtuť, Síra a Sůl. Tím třetím je v tomto případě Švankmajerova osudová žena a mimořádná spolupracovnice Eva Švankmajerová, s níž prožil 45 let společného života, bytost, která, ačkoli zemřela v roce 2005, působí dodnes jako trvalé a vše prostupující hermeticky neoddělitelné agens. Bez její kritické intuice a k permanentnímu osvobozování neustále vybízejícího ducha by Švankmajerova tvorba nebyla kompletní a byla by zcela nepochybně jiná.
Producent a surrealista – jak to jde dohromady? Jsou to spojité nádoby? Dají se obsese, štítivosti, magické myšlení, hry, infantilismus, imaginace a nevědomí, něco tak bytostně tekutého a procesuálního vůbec prodat? Dá se proces tvorby nacenit a zpeněžit? Kde se vlastně bere, jaké je jeho zřídlo? Co je „krutý teror lásky“, tato Kallistova producentská metoda, jak vyextrahovat ze spolupracovníků co nejvíce „sladké“ šťávy? Zároveň měli tvůrci obavy z pověstné uzavřenosti Jana Švankmajera, který až dosud jakoukoli výraznější sebeprezentaci odmítal. Byli však překvapeni, že jim dovolil vstoupit i do značně hlubinných vrstev a laločnatě intimních zákoutí své osobnosti a svého života.
Film nekatalogicky rozkrývá Švankmajerovo dosavadní myšlení a tvorbu, nechce být pouhým shrnujícím dokumentem, ale především živým, imaginativním a hravým situačním filmem. A především ukazuje, že i světová kinematografie může vznikat „na koleně“ a že skrze autentický prožitek magického světa lze možná zvítězit… i nad smrtí.
(CinemArt)
Videa (1)
Recenze (23)
Surrealismus žitý. Pozoruhodný dokument o pozoruhodné osobnosti, dost možná mé nejoblíbenější na poli české kultury. Oľhovi s Daňhelem se v tomto dokumentu podařilo inkorporovat Švankmajerovu tvůrčí metodu (reprezentativní jsou zde především velké detaily a asociativní řetězení záběrů) a zároveň dát Mistrovi dostatek času, aby mohl pohovořit o svých stěžejních tématech (taktilitě, fetiších, snech, smrti, civilizačním úpadku, konzumerismu atd.), velké plus si píšu za zpřítomnění Evy Švankmajerové, i Eva musela být nádherná bytost, a Jan jí jistě za mnohé vděčí, je užitečné si v dnešní individualizované společnosti připomínat, že géniové nechodí po světě sami, jejich dílo se zkrátka rodí v interakci (ve filmu se mimo jiné uvádí, že kolektivita je jedním z definičních znaků surrealismu). 80 % [dafilms] ()
Alchymická pec mi pár dní po projekci Muže se zaječíma ušima potvrdila, že Šulíkovo vykreslení zestárnuvšího sobeckého umělce přesně trefilo hřebík do hlavy. Starý Švankmajer totiž s Krobotovou postavou sdílí nejeden charakterový aspekt. Oproti tomu je ale Alchymická pec oslavným dokumentem, za čímž nejenže stojí léta důkazů umělcových schopností či jeho pokročilý věk, ale i často odzbrojující upřímnost, často obhajující autorovo neústupné jájínkovství. Tomu se přizpůsobuje i forma dokumentu, kde například nejsme informováni o tom, kdo je tam kdo a jestli tenhle člověk je Švankmajerův filmový producent nebo nějaká stará chytrota od piva. Koresponduje to s protagonistovým vnímáním, kdy divák zkrátka ví, kdo je Švankmajer a kdo jsou ostatní je vole jedno, nezájem. Všimněte si, že kdykoli, jakkoli debilní otázku dostane, tak nám na ní slavný umělec dokáže odpovědět v rozsahu odstavce. Pokud vás to nebude bavit, dejte si panáka kdykoli, kdy ve filmu někdo řekne 'taktilní' nebo 'imaginace' a dobrou noc. Já jsem si celou dobu připadal jak u fotra na chatě a chlámal se, jak jsou si všechny tihle výtvarníci z jednoho období, podobní. ()
Dokument měl jít do našich kin 22. října, ale měl smůlu na uzavření veškeré kultury kvůli pandemii Covidu 19. Byl k vidění na online festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě. Na dokument je to moc dlouhé, což v vlastně v Úvodu Švankmajer vyvrací "Máš jen 90% pravdu, z 10% ta délka má nějaký důvod". Pár věcí se mi velmi líbilo. V úvodu umělec říká: „Uvidíte samé staré lidi, ale my jsme taky byli mladí, plní optimismu a blbí, podívejte,“ ukáže fotku manželky a spolupracovnice Evy Švankmajerové, která zemřela před patnácti lety. Ve filmu se na ní hodně vzpomíná až je to taková romance. Nálada veteše sběratelských kuriozit, střídají se barevné formáty s černobílým, režisér zábavně polemizuje s producentem. Švankmajer má v dokumentu hodně tváří. ()
Ako jemný nedostatok som pociťoval absenciu výraznejšej naratívnej roviny. Film je skôr akousi pocitovou a tématicky zoradenou kompiláciou momentov zo Švankmajerových posledných rokov, ktoré sa dokumentaristom podarilo zachytiť a ktoré im prišli nejakou informáciou zaujímavé - nepodávajú však jednotný message, či akýsi záver. Skôr dlhodobo zaujato observuje. Takisto je škoda (napriek tomu, že na to Švankmajer na začiatku filmu vtipne upozorňuje), že zobrazuje umelca iba na sklonku, jeseni jeho života. Jan sa skutočne tam, kde je teraz, pomaly a poctivo vypracoval a nenarodil sa ako mrzutý starec. Inak mi však, ako Švankmajerovmu vernému fanúšikovi, ktorý má od neho prečítanú nejednu knihu a zhliadnutú celú filmografiu, dokument prišiel informačne pomerne bohatý, výstižne reflektujúci jeho postoj k tvorbe, k divákom, k zosnulej Eve a mňa naozaj veľmi obohatil. ()
Dokument o produkční firmě Athanor naráží na neexistenci jakéhokoliv archivního materiálu. Proto je tam pro život i filmy Jana Švankmajera zásadní manželka Eva jen opakovaně asi ve dvou stále stejných záběrech. Čekal jsem, že autoři zvolí surrealističtější přístup, ale asi se v případě dokumentu neodvážili (70%). ()
Galerie (36)
Photo © PubRes
Reklama