Můj otec Antonín Kratochvíl

Tento film necháva na samom divákovi, aby si spravil úsudok o jeho hlavných postavách na základe viacerých uhlov pohľadu, čo je podľa mňa výhoda aj nevýhoda v jednom. Mňa skôr zaujímala samotná kariéra a vzostup tohto človeka, čo som dostal len polovične. Nie je to teda tradičný dokument s komentárom - rozprávačom, aký by mi bol v tomto prípade prakticky bližšie, je to skôr rodinný film, ktorý sa popri kariére Antonína Kratochvíla zaoberá rozpadom jeho rodiny - čo je fenomén ktorý nemusí už každého zaujať viac ako Antoninova kariéra, nakoľko rozkladom rodiny trpí (aspoň v mojom okolí) polovica obyvatelstva, no Kratochvíl je iba jeden. Nakoniec som si úsudok spravil. Michael je sympatickejší, ale jeho otec je človek ktorý môže čestne chodiť po ulici naširoko a vystreto. To v prvom rade preto, že už čosi prežil, potom preto, že má fakt dobré fotky a až potom preto že je to svetový fotograf. A ešte musím oceniť titulný obrázok - fotografiu, grafiku na obálke, tá sa podarila priam geniálne. (03.03.2021)

Nakouknutí do práce špičkového fotografa mě potěšilo. Režisérce ovšem šlo spíš o příběh otce a syna Kratochvílových, a ten mě nechával chladným. Protagonista si také staví imidž na vulgárním slovníku, což je ještě horší než čeština zaplevelená angličtinou (což by se v tomto případě ještě dalo pochopit). Asi nikdy nepochopím, zač je ta nominace na Českého lva. (03.03.2021)

Myslím, že první syn to v závěru hezky vystihl: "Chvíli mám chuť ho obejmout, cítím, že ho mám fakt rád. A pak přijde chvíle, kdy bych ho nejraději uškrtil a zabil. Je to asi normální mezi dětmi a rodiči, ale u táty je to hodně intenzivní." Přesně tak na mě působí postava fotografa Kratochvíla - chvíli ho člověk nemůže vystát a zdá se hrozně vzdálený a ujetý, ale pak přijde chvíle, kdy vás nechá nakouknout dovnitř a najednou v něm vidíte moc zajímavého člověka, který prožil neuvěřitelné věci. Takže dojem zůstává někde na pomezí, zato ve velmi intenzivním duchu. (02.03.2021)

Antonín Kratochvíl tenhle dokument avizoval v jednom rozhovoru stylem "Česká televize o mně bude točit dokument a budu tam hrát ňakýho čůráka, jen ještě nevim jakýho." Nebývale otevřený dokument, zpověď, vlastně pomník Kratochvílovi, jehož pilířem je jeho vztah k prvnímu synovi, který s ním probírá celý život, což zároveň působí jako jakási katarze a pochopení rodinných vztahů z retrospektivního úhlu. Trochu jsem se obával, že se budou dost opakovat věci, co se už probíraly v 13. komnatě, což se sice děje, ale v nových obrazech a hlavně v intimnějším, upřímnějším duchu. (19.09.2020)

Částečně portrét fotografa, částečně složitá cesta k otci, který v dětství chyběl, vlastně vůbec nebyl. A tenhle v jistém ohledu až mýtický Táta, vtipně prokládající svou češtinu angličtinou, prožil skutečně neuvěřitelně bohatý život i fame, na který si sáhne málokdo. Procestoval svět, viděl mnohé a vypráví o tom skrze své oceňované fotografie, které se mohou líbit i nemusí, každopádně jsou originální. Problém je v tom, že Táta se má taky očividně strašně rád, zdá se dokonce, že sebe má rád více než ostatní, více než své fotky, své děti a své ženy, které vnímá trochu jako spotřební zboží. A je až zarážející, jak člověk s takovým uměleckým okem a životní zkušeností občas vypráví tak trochu jako obyčejný nafoukaný buran, you know. Na druhou stranu, právě tahle nátura ho asi právě dostala tam, kde je. Přesto jsem se k A. K. alespoň trochu více přiblížil jako k člověku, jako k human being, you know, a jako k fotografovi zcela určitě a silně. Cením. (25.05.2022)