Božský meč

Úžasná a nádherná epická animovaná sága o chlapci, který se během svého životního dobrodružství stává postupně mužem, navštíví z Japonska mnoho států včetně Ameriky a indiánského kmene, podstoupí mnoho soubojů, nalezne poklad nedozírné ceny, získá si přízeň mnoha zajímavých postav, slávu a oblibu a věrného psa... Prostě nádhera, taková jako by RPG videohra, jen ve filmové anime podobě ... Nemohu nezmínit spoustu soubojů, při kterých jeho nepřátelé postupně nemají absolutně žádné šance a jsou porcování jeho posvátným nožem na kusy. Stříkance hektolitrů krve jsou u tohoto japonského anime filmu samozřejmostí ... ;-) (22.04.2009)

Ale veď toto bol najepickejší film, aký som doteraz videla. Cesta pomsty jedného amerického ninju z Japonska do Ameriky a zase späť. Veľa smrti, veľa krvi. Indiáni, černošský otrok, nevlastní súrodenci, piráti, Divoký západ, "Biely tesák" a dokonca Mark Twain! Trochu miš-maš a dosť dlhé, napriek tomu ale výborné. (Japonský filmový festival 2011, kino Mladosť, Bratislava) 8,5/10 (12.01.2011)

Po všech superlativech, které se ke mně donesly, byla má očekávání asi neúměrně vysoká. Extrémní epičnost je zvláště ke konci poněkud sebeparodická, a to nejen rozsahem jako takovým, ale i dějovými zvraty (takový ten model, kdy se ze všech klubou bratři, sestry, otcové, matky, nebo alespoň tetičky ze třetího kolene). Příběh je průměrný, zpracování působivé, atmosféra slušná, bod navíc za hlas Henryho Sanady v hlavní roli. Pokud bych měl více důvodů domnívat se, že občasná zmíněná sebeparodičnost byla záměrem (což nevylučuji), mohl bych hvězdu, možná i obě, přidat. (25.01.2011)

Na Eigasai uvedeno jako "kultovní anime" - ok, let's give it a try. Začátek velice slibný... v jedné chvíli ale nastane zlom, který si nedokážu vysvětlit jinak, než že se režisér změnil, zbláznil nebo začal něco brát. Od této chvíle je to totálně sjetá slátanina v níž se jen kupí neuvěřitelná klišé jako okoukaná z telenovel (já jsem tvůj otec, tvoje sestra, tvůj děda, Francouzka co žije mezi indiány...) a padají neskutečné hlášky, které vždy dokonale, ale dokonale zabijí jakkoli silnou scénu (otrok, koupili jsme parník, já jsem Mark Twain...). Jako zasmála jsem se, a to jako že dost a spolu s celým kinosálem. Ale už dlouho jsem po odchodu z kina necítila rozčarování takového kalibru. (22.01.2011)

Kamui no ken pro mě byl jednak cennou zkušeností, jednak zklamáním. Jsem rád, že jsem viděl i (pro mě) odvrácenou stranu anime, čímž mám na mysli pasáže audiovizuálně jednoznačně usilující o vyvolání epileptického záchvatu. Hudební a zvukovou stránku bych označil za experimentální (metalová hudba let osmdesátých, rušivé zvukové efekty apod.), výtvarně se film pohybuje od klasických selankovitých krásných pozadí k divokým animacím soubojů, přesunů a různých efektů. Potud celkem zajímavý výtvarný (předpokládám) záměr. Horší je to s příběhem, který je totální splácaninou a slátaninou ve stylu „mého syna otec je bratrem tvojí babičky, oba jsou po své francouzské matce japonského původu“ (jestli vám to nedává smysl, tak se přirovnání povedlo). Zorientovat se v příběhu dá, ale je to otrava a zde dvojnásob platí, že méně je někdy více. Kdyby byl film o hodinu kratší, byl by asi tak dvakrát lepší. Konce se nedalo dočkat a o zoufalé nudě, kterou zřejmě pociťoval celý kinosál (když nepočítám nechtěně komické situace v závěru filmu), svědčilo už to, že když jedna z postav strčila prst do lahve a nemohla jej vytáhnout, publikem se rozléhal ulehčený smích. Zoufalství. Musím také dodat, že frustrující zážitek v Lucerně na pražském Eigasai totálně devastoval diváckou pohodu (neuvěřitelné fronty u vstupu a především tak hlasitý zvuk, že si jeden musel zacpávat uši) a nebýt toho, možná bych film vnímal lépe. Stejně to ale byla sračka. (24.01.2011)