Uličnice

Nemám rád ve filmech pro pamětníky přespříliš písniček a tato komedie jich bohužel nabízí víc než dost. Zároveň občas nutí scénář herce nechutně přehrávat a otrocky tlačí na co nejvtipnější scény (což se samozřejmě nedaří). Zápletka je sice klasická, ale podání je často tak ubohé, až mi bylo trapně... No, možná to byl záměr, ale já tento styl nežeru... (29.09.2004)

Možná, že je to kýčovité, možná, že je to nevkusné, ale mě se to líbí a mě to baví. Věra Ferbasová, zde má skvělé výstupy (Proč jdete po špičkách? Protože mi jde ten strážník v patách; pane vy jste knihař? Ne, proč? Protože mi tenhle strážník říkal, že mě dáte do vazby) a Jindřich Plachta je prostě zlatíčko. (13.05.2008)

Když se v roce 1936 objevila na předních pražských operetních scénách nová hudební veselohra autorské trojice Tobis – Špilar – Mírovský, byla to událost sezóny. Aby ne. Rozpustilý příběh o rafinovaných záměnách, drobných poťouchlostech a tajných láskách byl totiž vybaven prudce nakažlivými popěvky z dílny renomovaného dobového hitmakera číslo jedna Járy Beneše, s nimiž prostě nebylo možné neuspět. Je nabíledni, že se režisér Slavínský rozhodl kout železo, dokud bylo žhavé. V přesně pointovaných situacích kořeněných jednoduchým, ale účinným humorem se vyřádili především herci – od neodolatelné Věry Ferbasové, jejíž proměna v oficielního mazlíčka domu s náležitě prořízlou pusinkou a mašlí ve vlasech dodnes vyvolává salvy smíchu, přes skvostného Plachtu, Baldovou, Nového, Peška či Kohouta až po Františka Krištofa-Veselého, který tehdy prudce stoupal vzhůru v žebříčcích popularity a pro svůj libý zevnějšek a vemlouvavý hlas byl zbožňován od Šumavy k Tatrám. Uličnice bezpochyby náleží k těm bezděčně naivním prvorepublikovým filmům, nad nimiž mnohý (pseudo)intelektuální hrdopýšek mávne rukou jako nad zbytečnou, nemoderní veteší. Při pohledu na současnou úpadkovou produkci se ale zdá, že to tehdy Slavínský a spol. s námi, diváky, mysleli vlastně ještě moc dobře. A copak ti dala tetička? – Od tetičky jsem dostala pejska. – Takového malinkého ratlíčka? – Ne, starou belu. (03.10.2008)

Už jen samotný pohled na titulky postačí, aby člověk věděl, že nemusí jít o špatnou komedii. Režisér Vladimír Slavínský  měl za sebou v té době pouze Madlu z cihelny, kterou jsem viděl já, ale jeho pozdějších filmů jsem už viděl víc. Skvělé díla jako Poznej svého muže, Dva týdny štěstí, Nebe a dudy či Právě začínáme, který se mi moc líbil. A rejža neponechal nic náhodě a obsadil rovnou plejádu skvělý herců. Ferbasová, Plachta, Pešek, Baldová, Nový, Kohout, Šlégl atd. To už musí být záruka zábavy. Věra se sice líbá s kdekým, což na tehdejší dobu muselo působit zajímavě, Jiří Málek si chvílemi musí připadat jako pedofil, a Věra Ferbasová, tehdy už třiadvacetiletá hrála, že je jí o deset méně, ale protože melodie opravdu jsou líbivé, jedná se o zábavný film. (24.08.2021)

Já mám devět kanárů, kanárů, kanárů, časem jsem to už nevydržel. Pěkná písnička, ale jinak opravdu děsný a hlavně naivní film, chápu že to byl zřejmě dobrý dnes bychom řekli komerční tah obsazovat Ferbasku do těhletěch rolí, ale vystačit si s díblíkem skoro celý život, to umí opravdu jen málokdo..:-) Tyhlety její stereotypní role nasekané jak baťa cvičky, jsem nikdy moc nemusel. Dětinský film ve své době, kdy to možná fungovalo, ale dnes z odstupem času, jevící se jako neuvěřitelně trapná záležitost. (28.10.2011)