Purpurová barva

Šílené široce rozkročený příběh, který poprvé odhaluje jednu ze Spielbergových slabin - pokud má pocit, že vypráví důležitý příběh, má strach, aby k němu byl dostatečně uctivý. Tím se často lapí do pasti přílišného sentimentu, zbytečně dlouhých jímavých scén a neschopnosti vypustit některé sekvence za účelem trochu ten film zkompaktnit. Zde navíc nepomáhá to, že každá scéna má jiné tempo a skladatel hudby Quincy Jones vůbec nezná míru, takže v naprosto nevhodných momentech se tam vzletně točí orchestr tří set nástrojů jak v ruskym budovatelskym filmu. Kdyby to skončilo bravurní (leč hodně teatrální) gospelovou vložkou, skrze kterou se v rámci jednoho prostoru propojí hned několik příběhů, jsem podstatně spokojenější, ale bohužel je to Spielberg, takže to nepůjde bez závěrečného loučení v Šedých přístavech. Dost mě ale překvapilo, jak je příběh tolerantní a trpělivý s postavou Dannyho Glovera, která zaslouží viset od své první scény. (05.12.2021)

Purpurová barva je příběh o ošklivém káčátku, které i přes ty největší útrapy dokázalo přežít. S použitím lehce patetických vět se dá říci, že je to film o pošlapané lidské důstojnosti a jejím těžkém znovunalézání. Film je to klidný. Tuto mírnost naruší dvě scény, které jako by vypadly z nějakých žánrových filmů (rvačka v baru a zpívající průvod na konci). Dodávají příběhu pravý černošský nádech, směs doutníkového kouře, smutného blues a gospelů. Snad jen ten happyend mohl být méně rozesmátý. Tak už to má ale pan režisér rád. (26.10.2006)

Velké téma, velký režisér. Spielberg se rozhodl natočit opravdu opravdový film. Strastiplný příběh života mladé černošky Celie na počátku dvacátého století Hollywood dostatečně ocenil (11 nominací na Oscara), ale jeho nezralou osobitost, která naplno propukla až se Schindlerovým seznamem nebo Ryanem, a fakt, že ho Hollywood ještě nepřijal jako seriózního vypravěče, vnímáme. Celie znásilňovaná vlastním otcem a následně provdaná za vznětlivého vdovce, který jí má za služku, se vypořádává s dvojí diskriminací – jako černoška i jako žena. Až přátelství s manželovou milenkou je pro ni impulsem udělat první krok na cestě k vlastní emancipaci. Jenže právě při náběhu na vlídnější polohu to začne poprvé drhnout. Na výsledek se samozřejmě velmi dobře dívá, ale onen akademický přístup je na hony cítit. Spielbergův odklon od rodinné zábavy první hodinku a půl šokuje, baví i dojímá, poslední hodina úctyhodné stopáže však zklamává a překvapuje, kam až Spielberg zkouší zajít. Ať se tváří sebevíc závažněji a zainteresovaněji, chybí mu vyloženě záporná postava, o útlaku, domácím násilí nebo problémech soužití mezi černochy a bílými toho vlastně moc neřekne. Vývoj hlavní postavy (dílčí změny k plnohodnotné přeměně, zatímco její manžel postupně ztrácí na sebedůvěře) mě nezajímal, v New Yorku se sice tehdy možná chodilo do divadla na Whoopi Goldberg (která je tady debutující a opěvovaná), mě však víc bavil Danny Glover. Nevím, jak by na mě výsledek působil před dvaceti lety, ale nyní jsem vnímal poměrně dost přihlouplých momentů (rvačka v baru, Gloverova roztržitá příprava na rande, nevinné a opatrné úsměvy Goldberg, řízení auta) a skutečně jsem některé pasáže v druhé polovině spíš protrpěl (včetně zbytečné africké vložky). Splněno, odškrtnuto, docela zklamání!! (26.04.2015)

Určite nie prelomová kinematografia, skôr remeselne zručné spracovanie v umení mnohokrát sa vyskytujúceho námetu o násilne rozdelených a strádajúcich blízkych dušiach. Utrpenie jednej z nich, spočívajúce v otrockom posluhovaní manželovi, je postupne vyvažované odstupňovanými oblomkami radosti ústiacimi do záverečnej všeobjímajúcej a všeriešiacej katarzie. Jednoducho: život v ponížení sa šibnutím čarovného prútika premení na gýčovitú selanku šťastia a lúky plnej kvetov. Nedôveryhodná báchorka & žmýkačka emócií? Áno, ale spôsob, ktorý Spielberg zvolil ma dostal. (29.07.2011)

Spielberg opět ždímá emoce co se dá, někdy až nehorázně, ale přesto nenastává žádná křeč ani se nesklouzává ke kýči, Purpurová barva je snímek, který výborně mísí slzopudné okamžiky s neopakovatelně komickými situacemi a spontánními projevy černošské kultury a proto těch 150 minut uběhne jako voda s minimem škobrtnutí. Whoopi Goldberg zde ztvárňují zvláštní a podmanivou postavu, která diváka zajímá po celý čas, jelikož vždy se dá na ni oběvit něco nového, nečekaného. Nejsilněji však na mě působila rázná postava ztvárněná Oprah Winfrey, jejíž absurdně podaný přerod v pasivní loutku na mě zapůsobil v nejvyšší míře a i přes značnou míru odlehčení osud této ženy nabízí ryzí, nezkrášlované emoce. Přesto však konec v podobě všeobecného smíření a radosti trochu kazí dojem ze snímku, který velmi dbá na to aby nepřekročil onu míru, která však na konci nevydržela nápor a musela povolit. (14.04.2010)