Trojúhelník smutku

Na severu mají tak trochu odlišný přístup k humoru. Líbí se mi, že ani příbuzné filmy typu Chlast neberou svou dramatickou linku nadarmo. Trojúhelník smutku jde v tomto ještě dál, je to v prvé řadě drama, ale se spoustou velmi mírně a akurátně absurdních momentů. Nebudete se válet smíchy po zemi, ale spíše se jen s úsměvem budete podivovat, co se to děje. Paradoxní je, že stěžejní a nejlepší scéna filmu, tedy kapitánská večeře je pak na poměry severské komedie dost netypická. Samozřejmě její pointa je mimo jiné i šokovat. Třetí akt již toho nenabídl tolik, aby ospravedlnil svou stopáž. Celkově jsem cítil, že film toho chtěl sdělit mnoho, ale v řadě aspektů nenaplnil zcela svůj potenciál. 7/10 (08.12.2022)

"I sell shit." Trojúhelník smutku sebejistě vstupuje do triumvirátu k Parazitovi a White Lotus. Je to taková hořká pohádka: jde o příjemně zjednodušenou, ale ne banální, šikanu povrchního světa nalakovaného marketingem, kde rovnost je prázdný trademark, a kde vysoké postavení ve společnosti nezaručuje potřebnost vaše nebo vaší profese pro přežití a rozkvět lidstva nebo vlastně čehokoliv. ___ Jde o pomíjivou návštěvu takové té terapeutické místnůstky, kde rozbíjíte vázy a talíře a křičíte a tak. Človeka to asi uvolní, je mu na chvíli hezky, ale pak se zase vrátí do stejného světa, který tu vybitou frustraci způsobil. __ Nebo jinak: jsou to dvě hodinky slastně cynického a požitkářského mučeníčka lidí, kteří těží ze současného nastavení tržního prostředí. Jsou karikováni, ano, ale ne démonizováni. Moc ve snímku korumpuje i ty, ke kterým bychom měli tendenci cítit sympatie.  Buď korumpuje a nebo zkrátka rozesere. Reprodukuje bullshit svět, kde jsme trapný a absurdní a zbytečný a fajn a nic moc nemá smysl. Jděte na to, ať se politický profilujete jakkoliv, myslím, že vás to neurazí. Já se smál furt. A stejně nás to všechny spojí ve scénách se zvracením. EDIT1 (spoilery): po ztroskotání mi chybělo fyzické násilí jakožto nástroj k udržení původních mocenských pozic. EDIT2: ... a jakej to byl pro vás pocit, když moře vyplavilo tělo zesnulé manželky obchodníka s hnojivy, které jste se před půl hodinou s pocitem zadostiučinění smáli, jak se válí ve vlastních tělesných tekutinách? Od Östlunda to byl myslím super dloubanec směrem k divákům. (30.09.2022)

Neosobní filmařina Rubena Östlunda často otvírá různé, mnohdy i nejnitěrnější, otázky lidského bytí. A otvírá je tak, že to dává hlavu a patu a donutí diváka k zamyšlení. To každý také nedokáže a ne jinak je to i v případě Trojúhelníku smutku. Ten má ale tu smůlu, že režisér zde zachází až za hranici únosného a v poslední filmové třetině z námětu dělá tak trošku frašku. Do té doby je to ale naprosto luxusní strefování do lidské třídy světových miliardářů. Trefná, úderná a zatraceně vtipná satira. Diskuze Zlatka Buriće a Woodyho Harrelsona jsou naprosto epické, ale zároveň dost děsí. Ale to jen v případě, že se přestanete smát a začnete nad těmi dialogy přemýšlet. Proto to raději nedělejte a bavte se. (05.04.2023)

Když si vzpomenu na tu nekončící masírku ze strany Aerofilms kolem toho filmu, bylo by po jeho zhlédnutí přesnější v mém případě mluvit né o zklamání, ale skoro až o nasranosti. Ty oslavný kecy, který to vynášely do nebe, byly prostě strašný, a s odstupem mi zní jako zlý vtip. Ten film je příšerně nudnej, místy silně nechutnej, hrajou tam skoro bez výjimky samý hnusný herci, trvá to skoro 2,5 hodiny (bože!!!) a má to protivně useknutej konec, jako flusanec do ksichtu za to, že člověk vydržel do konce. Tvl fakt už nasrat, za tohle nedík. (30.11.2022)

Nekompromisný sociolog Ruben Östlund opět tepe do vrchních tříd společnosti, a to natolik zábavným způsobem, že i téměř dvouapůlhodinová stopáž rychle uteče. Není však jisté, jestli v divákovi poté ještě něco zásadního zůstane. Více zde. (03.07.2022)