Gauneři

Jedna nevydařená loupež a parta prapodivných zlodějů hledá onen zádrhel, který všechno zkazil.. a najít tak mezi sebou práskačkou krysu!! Drsný i komický debut kultovního tvůrce Quentina Tarantina nejprve ústřední hrdiny šikovně představí, dá jim pomocí mistrovsky napsaných dialogů tvář a pak vše otočí o stoosmdesát stupňů a my jsme svědky toho, jakých sviní sledujeme příběh. Gauneři, které tvůrci sfoukli za dva týdny, otevřeli dveře řadě nezávislých filmů, Tarantina začala řada lidí kopírovat, stal se pojmem. Všemi možnými vulgarismy proložená jízda je především hereckým představením všech zúčastněných, má řadu agresivních scén, např. hraní si pana Světlého s připoutaným policistou a jeho uchem!! (22.03.2006)

Vynikající netradiční gangsterka. Quentin a jeho debut. Uznávám, film se mu povedl. K filmu dostal zajímavou hereckou sestavu v čele s taťkou Harvey Keitelem, který v poslední době spíš shání nájemné, než aby hrál. Tim Roth, v pro mě roli neuvěřitelného hajzla. Od té doby, co jsem viděl Gaunery jej nemám rád. Michael Madsen a jeho nezapomenutelná scéna s uchem. Jestli se někdy bude točit film Max Payne... prosím do hlavní role jeho. Steve Buscemi výborný jako obvykle. Doporučuji ke shlédnutí každému. (31.12.2005)

Gauneři, Tarantinovo slavný celovečerní debut, nezapřou originální, byť poněkud úchylnou obsesi svého stvořitele (scénář, režie i jedna z rolí) světem brakových románů, béčkových gangsterek a vůbec tímhle zvláštním subžánrem americké kinematografie. Brak (anglicky pulp) tu dostává nový rozměr - Tarantino ho povyšuje na zábavu širokých vrstev mainstreamového publika (k absolutní dokonalosti to dotáhl samozřejmě až svým následujícím filmem, který o tom vypovídá již svým názvem - Pulp Fiction). Vtip je v tom, že ačkoliv ,,šílený samouk z videopůjčovny" adoruje fenomén béčkového filmu, o béčkový film se ve své podstatě nejedná - Tarantino provádí skvělý a promyšlený casting, dokonce se dá říci, že má film napěchovaný hvězdami (i když spíše amerického nezávislého filmu), i přes přemíru krvavosti nikdy nesklouzne k přímému zobrazení skutečně drastické scény (atribut drastičnosti je posunut do jazykové roviny, která skutečně stojí za to...míra vulgarity je skutečně abnormální) - např. řezání ucha sleduje kamera natočena mimo epicentrum scény atd., už ve fázi scénáře je geniálně postižen trend verbální podstaty takového filmu - správný ,,drsňák" totiž spíše než zabíjí na potkání hlavně vypouští ultrastylové ,,hlášky, což scénárista Tarantino umí skutečně mistrovsky (a zabíjení má i morální podtext - být ,,gaunerem" se alespoň v tomhle filmu nevyplácí). Nelze nezmínit ani postmoderně řešené rozbití klasické stavby filmového vyprávění, což k dokonalosti dotáhl opět ve svém následujícím filmu, členěném do nelineárně řazených kapitol. Je divné psát o Gaunerech ve smyslu, že jsou zábavní, ale to je vlastně práce Quentina Tarantina - oprášil zašlou slávu tohoto žánru a otevřel ho i většinovému divákovi. Podobné filmy: Pulp Fiction: Historky z podsvětí (05.02.2009)

„Are you gonna bark all day, little doggy, or are you gonna bite?“ Reservoir Dogs jsou děláni srdcem Quinte, to jde poznat. Nemá cenu řešit, jestli jsou lepší Gauneři nebo Pulp Fiction, vždycky to totiž skončí hádkou o to, kdo bude pan Černý. Informace pro kinofily: ten oranžový balónek letící za autem údajně nemá žádný skrytý význam.. (29.08.2008)

Quentin Tarantino bol pre mnohých najvýraznejším a najvzrušujúcejším objavom americkej kinematografie 90. rokov, ktorý sa ohlásil týmto fantastickým kriminálnym thrillerom. Reservoir Dogs mali menší rozpočet než jeho nasledujúce diela, no obsahujú prvky, ktoré sa neskôr stali Tarantinovým poznávacím znamením (tzv. trademarkom). Film sa začína uprostred nepodarenej krádeže diamantov a je rozdelený na niekoľko kapitol, predstavujúcich každého z gangstrov. Tarantino sa nechal inšpirovať rôznymi filmami o lúpežiach – The Killing (1956) Stanleyho Kubricka, City on Fire (1987) Ringa Lama – a podsvetím Jeana-Pierra Melvilla – až na to, že vynechal samotnú lúpež. Dôsledkom nevydarenej lúpeže je krvavý proces, v ktorom súperí lojálnosť s trpkými podozreniami, keď sa zločinci snažia dopátrať, čo (alebo kto) zlyhal/o. Tarantinove banálne „fuck“ dialógy, čerpajúce z popkultúry, dodávajú filmu ironický nádych. Títo zločinci rozprávajú ako obyčajní ľudia posadnutí filmami, nie ako gangstri. Rozruch však spôsobila práve tá znepokojujúca ľahkosť, s akou sa postmoderná „pohoda“ mení na krvavé násilie, pričom je ľahké prehliadnuť vnútornú citovú bolesť. 80% (13.06.2010)