Gruppo di famiglia in un interno
Violence et Passion
Conversation Piece
Rodinný portrét
Režie:
Luchino ViscontiKamera:
Pasqualino De SantisHudba:
Franco ManninoHrají:
Burt Lancaster, Helmut Berger, Silvana Mangano, Stefano Patrizi, Claudia Cardinale, Dominique Sanda, Claudia Marsani, Guy Tréjan, Romolo Valli (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Režisér Luchino Visconti se často zaměřoval na rodinu jako na průsečník společnosti a jejího vývoje, daného konfliktem protichůdných, rozporných sil. Hrdina filmu, starý samotářský profesor, přetrhal svazky i k těm nejbližším lidem, a v ústraní je obklopen jen rodinami na obrazech anglických malířů z 18. a počátku 19. století. (Letní filmová škola)
(více)Videa (2)
Recenze (40)
Často chodím nahlížet na hodnocení Viscontiho filmů, jen tak, z nějakého skrytého masochismu zřejmě...abych se dočetla o nudě, teatrálnosti, rozvleklosti a zase nudě. Každopádně fakt, že dík Levným knihám velmi snadno dostupný "Rodinný portrét" zde hodnotila jen hrstka lidí, jednoduše nechápu. A taky jedna z mých nejmilejších písní z filmů, hlas Ivy Zanicchiové se mi nikdy neomrzí... "Testarda Io" ()
Rodinný portrét patrí medzi posledné Viscontiho diela, avšak patrí paradoxne aj k tým, ktoré najviac zostarli. Východzia situácia pôsobí značne nedôveryhodne, ale dá sa s tým nakoniec bez problémov zmieriť. S čím sa ale zmieriť nedokážem, je fakt, že Visconti režijne nezvládol jednu sekvenciu a toho som bol svedkom v jeho tvorbe snáď po prvý raz. Sekvenciu, kde sa silou mocou snaží zobraziť nespútaný život mládeže, ktorej akosi nerozumie. On sa jednoznačne stotožňuje s Lancasterovou postavou a pri nej cítiť, že je Visconti doma. Mal som subjektívny pocit, akoby film točil spoločne s Bertollucim, zameriavajúcim sa na sex a Visconti na zobrazenie vnútra postáv. 70% ()
Pro hodnocení Viscontiho filmů si musím dát načas. Stačí pár dnů po shlédnutí prozkoumat, jestli si na film ještě pamatuji. A já si na tento film pamatuji moc dobře. Nevybavím si každé slovo, ba ani každou scénu, ale vybavím si pocity, které ve mně vyvolává samotářství starého profesora kombinované s revolucionářstvím a odmítáním všeho nového a mladého. Proč, když jsou stáří a osamělost tak bezpečné? Co se profesorovi ze začátku zdá nepřijatelné, malicherné a naprosto cizí, v průběhu filmu to přijímá a na konci ty "naduté, hloupé a povrchní" lidi bere jako svou rodinu, protože pozná, že i ty špatné a opovrženíhodné vlastnosti ho mohou obohatit. ()
Zdá se být až neuvěřitelné, že Visconti na konci své životní cesty, prakticky z invalidního vozítka, zestárlý, byl s to řídit a dokončit tento nesnadný "rytinový" rodinný film. Jeho vlastně trojí časová rovina (jednu reprezentuje ustálený způsob života stárnoucího vědce a pedagoga, druhou občasná retrospektiva, třetí vpád aristokratického mládí a jejich matky) je viditelně laděna autobiograficky. Muž na konci životní cesty, žijící v bublině bohatého, mohovitého osamění, krášleného veškerým dostupným komfortem, v starém historickém římském domě, jehož je majitelem; taková je výchozí situace. Do ní vtrhává mládí, které vlastně už mládím není a zkaženost, symbolizovaná rakouským "milencem na přeskáčku" v bohaté průmyslnické rodině; ovšem nejen jím. Profesorův dosavadní život se mění, aby se posléze vrátil do svého výchozího bodu, který je po takové proměně vším možným, jen ne původním bodem někdejší rezignace na život. Působivý Viscontiho vhled do vrcholícího konzumismu "zlatého věku" poválečné Evropy odhaluje nastupující vnitřní prázdnotu a v ledasčems jakoby buď uvozoval, nebo předcházel postmodernu. Lancastrův špičkový výkon je pro mne zajímavým způsobem doplňován kreací opomíjené krasavice viscontiovských a pasoliniovských filmů Silvany Mangano a jejího nevšedního půvabu i typu zdánlivě odtažitého, chladného ženství. Kamera Pasqualina De Santis tento kontrast úpadku tzv. "vyšších" vrstev vmodelovává do ústřední místnosti profesorova bytu s patinou klasických starožitných interiérů, jejichž rázu vévodí stěna plná rodinných portrétů. A spouštěcím mechanismem vpádu do osamělého života stárnoucího intelektuála se stává zprvu odmítnutí a posléze koupě dalšího obrazu s rodinným námětem z XVIII. století, doby, stojící právě tak před velkým otřesem hodnot a ideálů, který je vtažitelný i pro dobu vzniku PORTRÉTU; obrazem, u nějž není jednoznačně jasné, zda jde o kopii, originál či padělek. Jako předtím i teď zůstanou jeho pojivem s vnějším světem hospodyně a její občasná pomocnice a čas od času opakované výpady profesorových agentů-obchodníků s obrazy. Existuje i nadčasovost, která povznáší - k zamyšlením, z nichž se nelze snadno vymanit, k zamyšlením, jež se silou mocí vztahují k nejzákladnějším otázkám lidského života vůbec; k zamyšlením, která jsou právě tak nadčasová jako film, jenž je trvale zprostředkovává stále novým a novým generacím filmových diváků. ()
Mozartova ária: ♫ „Vorrei spiegarvi, oh Dio!” ♫ • A v podstate by sa dalo tiež povedať, že [celý] Viscontiho titul: Rodinná skupin[k]a v interiéri, sa vskutku odohrával iba vo vnútorných priestoroch väčšieho, rímskeho domu, v ktorom konkrétne boli umiestnené dva byty, zatiaľ čo povedzme hneď na prízemí, alebo teda ešte poprípade i zrovna na 1. poschodí, [po]býval 60-ročný; maximálne samotársky profesor, a momentálne žijúci iba medzi samými knihami [to musel byť môj človek!], a k tomu i s ďalšími nespočetnými obrazmi - extra naviac, pričom čochvíľa mu práve do JEHO priazne vtrhnú i extrémne, extravagantní podnájomníci, ktorí by si chceli aspoň na rok prenajať byt ihneď nad ním, k čomu sa následne spísala akási »nájomná zmluva«, a to medzi týmto profesorom a markízou Brumontiovou, inými slovami povedané; od tohto naprosto kľúčového momentu, sa profákov doterajší spôsob života, kompletne obrátil naruby, ako by totižto vôbec ani nikdy nepredpokladal, že dodatočný príchod kontroverzne drzého jedinca: Konráda Hübela, až takto mimoriadne «zamieša kartami», alebo podľa môjho laického názoru, ich mal odtiaľto vypratať, pokým to bolo totiž reálne, nakoľko potom mu "nájomníci" už celkom prerástli cez hlavu...! • Mimochodom, spomínate si na dramatický počin: Demolition, kedy reprezentant Davisa Mitchella v podaní Jacka Gyllenhaala; ťažkým kladivom, resp. PUCKOU, totálne-brutálne, roztrieskal priečkové steny, aby sa tým pádom akože poriadne vyventiloval; tak presne i takáto podobná »rekonštrukcia«, sa vari bezprostredne dotýka[la] i nášho ústredného protagonistu, ktorý sa ani pomaly snáď nestačil čudovať tomu, ako sa medzitým jeho útulné, bezpečné hniezdočko, náhle začalo otriasať v samých základoch!!! • I napriek desivému skonštatovaniu danej situácie, to aspoňže malo svoju opodstatnenú logiku, prečo sa vlastne začala AŽ takáto rozsiahla O B N O V A daného kvartýru. • Predstaviteľ nešťastného profesora - Burt Lancaster, sa zrejme už naplno osvedčil v predchádzajúcom, dobovom, výpravnom a kostýmovom počine s názvom: Gepard, a preto mu »režisérske knieža«, zverilo i ďalšiu [náročnú] úlohu, dokonca ešte možno predsa i o čosi málo náročnejšiu, ako bolo tomu predtým? Teraz to síce neviem správne posúdiť [musel by som si znovu pripomenúť Geparda], ale hlavná postava sa ocitala v tak komplikovaných situáciách, že mi jej normálne miestami bývalo ľúto, pretože sa jej neustále narúšala životná idyla! • Čo sa týkalo zvyšného obsadenia, tak si v ňom teda nebolo možné nevšimnúť rakúskeho herca: Helmuta Bergera, ktorý stelesnil výstredného Konráda Hübela, až mu tým pádom vtisol i neuveriteľný punc geniálneho, hereckého prejavu. • Taliansky režisér: Luchino Visconti, si pre svoj F I L M, vzápätí zvolil mimoriadny, minimalistický štýl, t.j. zabudnite na to, že sa z tohto pevne stanoveného miesta hocikam pohnete, nie, to ani nehrozí, jedine sa tak budete môcť pohybovať medzi jednotlivými kvartýrmi zhora nadol, nič viac a nič menej. • Ak vám to napokon neprekáža, tak nech sa páči, ráčte vstúpiť na túto silne umeleckú pôdu. () (méně) (více)
Galerie (33)
Zajímavosti (5)
- Kromě hudebního tématu z koncertantní symfonie a árie pro soprán „Vorrei spiegarvi, oh Dio“ od Wolfganga Amadea Mozarta obsahuje soundtrack také skladby pop music – „Desiderare“ a „Momenti si momenti no“ od Cateriny Caselli a „Testarda io“ od Ivy Zanicchi. (classic)
- Ještě před začátkem natáčení kolovaly fotografie patnáctileté Claudie Marsani (Lietta Brumonti) z konkurzu bez halenky a dokonce se na to ptali režiséra. Ten jednoduše odpověděl: „Ach, krásné, donutil jsem tu malou holčičku, aby si sundala halenku, protože má ve filmu hrát nahou scénu, a chtěl jsem se ujistit, že bude vypadat dobře i svlečená.“ (classic)
- Roli markýzy Bianky Brumonti (Silvana Mangano) režisér původně nabídl Audrey Hepburn, která ji odmítla s tím, že nechce spojovat své jméno s tak temnou a nemorální rolí. (classic)
Reklama