Království koček

Sedmého dne pak Miyazaki spočinul a řekl svým učedníkům: "Tak, chlapci a děvčata, já teď odjedu na dovolenou a vy mezitím ukažte, co jste se naučili. Morito, ručíš mi za to, že tu z toho nezbude kůlnička na dříví." Poté, co se Mistr navrátil ze svého kráčejícího hradu, se k němu učedníci seběhli a nadšeně mu ukazovali, co vytvořili. Byl to příběh pěkný, vcelku poučný, i když trochu zbytečně, a byl zabydlený sympatickými postavičkami, které jako by Mistrovým vlastním z oka vypadly. Měl i nápady prodchnuté originalitou a fantazií, a hudbu, která ucho těšila. Ale scházela mu lehkost, samozřejmost toho jeho zvláštního světa, a Miyazaki viděl, že se tentokrát dospělí nebudou moci vydat na výpravu spolu s chytrými hrdiny, jejichž osud bude pro ně překvapením... zabolelo jej z toho u srdce, ale radost v očích "jeho dětí", všech těch, kteří se tak snažili, mu zabránila změnit se opět v Mistra a ukazovat učedníkům nedostatky jejich výtvoru. I řekl Miyazaki: "Pracovali jste usilovně, moji milí, a děti budou vaším dílem potěšeny." A oddaná srdce učedníků naplnila se radostí, neboť laskavá Mistrova slova jim dala nevnímat to, že nebylo řečeno ani slovo o rodičích a jejich čase, který je v Království koček stěží víc nežli ztracený. Však takový je Mistr Pohádkář, ten, jehož by si všichni přáli mít v dětství večer co večer vedle své postele, aby jim vyprávěl... Tak a to stačí, šup spát. Jinými slovy - ano, je to Studio Ghibli, a v jeho parametrech jsme skutečně dost daleko od špičky, ale na druhou stranu - zkuste oponovat tomu, že bychom si mohli gratulovat, kdyby všechny animované filmy byly alespoň takovéhle. Sedmdesátku si to zkrátka zaslouží, zvlášť proto, že bych se klidně podíval ještě jednou... i když určitý osten vzpomínky na Miyazakiho vlastní práce mě při tom určitě bodat bude. Rozpory, rozpory, ale takové už sedmdesátkové filmy jsou;) (31.07.2011)

Neko no ongaeši mi připomíná korejskou Mari iyagi. Taktéž je zde prostý příběh, dospívající hrdin(k)a a výlet do jiného světa. Oproti Mariině snovosti je však pohádkovější a humornější. Celkově příjemná podívaná, jejímž nejlepším momentem je pro mě výborný nápad s neobvyklým závěrečným schodištěm. 7/10 (24.09.2006)

I já bych tedy něco mohl napsat. Lehko se kritizuje, ale už jsem se přestal trápit nad formami. Ona ta forma, nebo žánr není tak důležitý. Vemte si téměř jakýkoliv Miyazakiho film, vždycky najdete splývání světů, reálného či nereálného. Ekologická výchova či obrovský dopad atomových katastrof, tím vším jsou Ghibli filmy prosycené. Ystad, tohle švédské město mi připomnělo to kouzelné náměstíčko, které bych i já rád našel ve svém městě. Oddat se snům a šplhat po střechách, kde by na mě čekala v mém případě asi baronka nevysokého vzrůstu zato by mohla naplnit můj příběh. Určitě ano. (07.08.2016)

Příběh o středoškolačce Haru, která jednoho dne zachrání kocourka, co nese v tlamičce dárek a následkem toho se začnou dít zvláštní věci vedoucí až do kočičího království je jasná pětka už jen díky všem těm kočkám, ale příběh to není hloupý a jako pohádka funguje moc pěkně. Kočičí království má sympatické postavy, zvlášť pokud jde o Haru a tlustého bílého kocoura jménem Muto, a všechny svoje postavy využívá velmi svižně k posouvání přímého a zábavného děje, který navíc přináší i spoustu vtipu. Vtípky jsou většinou roztomilé, pár možná trošku laciných, ale hlavně jeden úplná pecka, když se odhalí pravá identita tlustého bílého kocoura :). Na takhle jednoduchou pohádku, která navíc asi ani neměla ambice být nějakým supersnímkem, který by měl vydělat a zapsat se do historie největších animé filmů na světě, je tu ale překvapivě pěkná animace se spoustou plynulého pohybu a hlavně pokud jde o ladné kočičí pohyby. To je vidět i v takových detailech jako kočičí securiťáci nebo různé skákání a pobíhání po kočičím království, protože tahle pohádka je spíš z těch "dobrodružnějších" než dialogových. Nakonec se v tom najde i nějaké ponaučení nebo spíš proměna hlavní postavy Haru, takže překvapivě to není až tak moc pro nejmenší, jak to celou dobu vypadá. Jiná takhle příjemná a milá pohádka o kočkách asi není takže prostě nemůže nedostat pětku, protože je prostě super a se spoustou koček :). (01.01.2011)

Méně povedené pokračování filmu Whisper of the Heart. Jeden z mála filmů studia Ghibli, který nenatočil ani Miyazaki, ani Takahata. - Dva hlavní kočičí hrdinové z Šeptání srdce se opět objevují. Tentokrát v ryze fantastickém příběhu holčičky Haru, která zachrání kočíčího prince a za odměnu si ho musí vzít a sama se stát kočkou. - Šepot srdce mě přes svůj jednoduchý a nevinný příběh zcela okouzlil a proto jsem se na tento film dost těšila. Nakonec byl pro mě bohužel zklamáním. Kočičí baron a jeho tlustý pomocník jsou sice stále moc roztomilí. Dokud však vystupovali v Šepotu srdce, zůstával jejich životní příběh zajímavým tajemstvím a bylo tak asi lépe. Přesto však není ztrátou času se na tento film podívat. Hlavně v jeho první třetině jsem se dost bavila. Scéna, v níž se kočičí princ poprvé postaví na dvě zadní a začne mluvit je skutečně povedená a řádně fantaskní. Roztomilá jsou také první nedorozumnění plynoucí z jiného pohledu koček a lidí na to, jak projevit někomu vděčnost. (25.01.2004)