Dogville

Velký Dán se v rozsáhlé filmové koprodukci zaměřil na ne příliš vlídný pohled na lidskou přirozenost. Zdánlivá idyla zapadlého amerického městečka, které je opravdu ryze venkovanské, nešetří nikoho. Tajemná kráska, která se během natáčení pohybuje vlastně v přípravně výpravy, v sídlišti a v jeho domech i zákoutích, obnažuje tímto způsobem nejen sebe samu, ale i své okolí. Zdánlivě pevně sevřená komunita, náležitě vyděšená z opakovaného objevování policistů a gangstrů v nikdy předtím nevídané koncentraci, mění postupně svůj počáteční přístup k mladé ženě z jisté vlídné shovívavosti do faktického otrokářského vztahu. Pohlavní zneužívání, opakované znásilňování jinak zbožnými muži je jeho další formou. Strmý obrat o 180 stupňů, kterým se pronásledovaná mladá žena mění v "kmotra naruby" v závěru díla, zcela obrací noty, jež si tito mravní zkáze propadlí "malí" slušní lidé připravili. Závěrečná jatka, kterými mladá žena mírou vlastní krutosti předčí nejen dosavadní věznitele, ale i svého brutálního otce, Trierův pesimistický náhled na temné stránky lidské povahy vystupňovává do závěrečného akordu. Akordu zmaru, pesimismu, do formy, která svůj obludný obsah obléká do přátelsky invenční postmoderní formy. Divadlo - smiřme se s tím - se nemusí omezit jen na jeviště. Je ho plný svět, někdy i plný film. (13.07.2010)

Lars von Trier rád překvapuje svými inovativními filmařskými postupy a překvapil i tentokrát. Spíše ale v záporném slova smyslu. To, co vás asi ihned praští do očí, je volba prostředí, do něhož je celý děj koncipován. Jeden malý prostor, do kterého jsou stylizovány postavy městečka Dogville, sice zaujme originalitou, kolísající děj ovšem díky uzavřenosti prostředí dostane ještě jasnější kontury. Toto divadelní aranžmá Trier prostě nedokázal ukočírovat, což mu asi nejvíce uškodilo. Samotný příběh se opět pokouší o navození destrukčně emocionální nálady, výsledek ale zůstal tak na půl cesty. Pocit vykonstruovanosti tu budí velmi silný dojem, který se zviditelní hlavně v přehnaném „očisťujícím“ závěru. Pravdou zůstává, že film je nabyt spoustou zajímavých úvah, myšlenek o lidskosti, lidech, vztazích..., na Triera je to ale nestoudně málo. (03.01.2004)

Lars von Trier je můj soukromý Personal Jesus! Je skvostný a nepotřebuju k tomu rekvizity, abych vás o tom přesvědčil. Jeho genialita budiž teď vypovězena: měsíc září nad Dogvile. Městem, které se vydává za téměř Stepfordský, prochází Nicole Kidman v norkovým kožichu. Pod nohama ji křupe...co vlastně, když se celý film odehrává v obrovském hangáru? Divákova fantasie pracuje na plný koule! Žádný dvěře, žádný větší záchytný body, které by vám dopomáhali dovytvářet si dogvillskou atmosféru. Přesto jste nabuzeni. Kamera pomalu prolétavá nad městem, nad lidmi a jejich osobními problémy. Po celý film se vlastně nic moc neděje, ale....sakra...pořád nedýcháte a Trier toho využívá ve svůj prospěch. Rozbíjení dřevěných panenek je jen špičkou ledovce a když film dospěje k vynikajícímu finále, čekáte všechno. Třeba i to, že Nicole ve městě zůstane. Trier sere na divákovo korektní myšlení a jednou větou rozhodne o všem... Diváka spolu s jeho myšlenkama zastřelí. Nad Dogville v tu chvíli vychází zakrvácený měsíc, který je symbolem zkázy. Šílený je slabý slovo.__ Možná mě Trierovo město nerozbilo jako jeho ostatní filmy u nichž jsem měl problém vydrežet do konce (důvod- neuvěřitelná emotivní bomba!), ale o to víc si Dogville vážím. Je hodně minimalistický a prostě celkově nutný ke shlédnutí. Když už nic, tak si uvědomíte, jak jsou lidi nevyzpytatelní... 90% (19.04.2009)

Jakmile začal prolog, říkal jsem si "Vždyť tam skoro nic neni!". Příběh se pomalu rozvíjel a já se začínal nudit. Zlom se stal asi ve chvíli, kdy Dogville začalo "cenit zuby". Pak už jsem jen zůstal upnutý do konce filmu. Možná až moc bezcitná ukázka lidských vlastností, a toho jací parchanti jsme, si ode mne odnesla velmi nadprůměrné hodnocení. (13.06.2008)

Mám rád experimentování s filmem, mám rád divadlo a navíc jsem věděl, že ač jsem se ze žádným z filmů Larse von Triera nesetkal, mám čekat neočekávané. A přesto si ten zmatek v hlavě, který mi tam Dogville rozpoutal, nedokážu urovnat ani pár dní po jeho shlédnutí. Rozhodně se o něm nedá říct, že je to divný film, to ne. Ale zvláštní zvláštní, to pravda je. Von Trier chtěl dosáhnout absolutního vítězství obsahu nad formou, jenomže tím filmu vytvořil jeho hlavní Achillovu patu. A nebo snad chce někdo namítnou něco proti tomu, že divák se bude plně soustředit na příběh a bude mu úplně putna, že herci se pohybují v obrovském studiu, kde stojí kulisy, nad kterým by si i divadlo uplivlo, že iluze dne a noci, stejně tak i ročních období je umem skvělého týmu osvětlovačů a že většina zvuků, včetně otvírání dveří a zpěvu ptáků byla přidána až v postprodukci? Můžeme si odpovědět, že ano, ale pouze za předpokladu, že Dogville bude mít příběh opravdu silný, což bohužel (ne)má. Fotografie pod závěrečnými titulky mě položily na vážky, zda-li je Von Trierův scénář podle skutečné události nebo ne, ale i kdyby (ne)byl, nelze mu upřít jistá působivost. Zároveň s ní je zde však i jakási chladnost a koneckonců i předvídatelnost a to je podle mě hlavní důvod mého „nízkého“ hodnocení, které bych velmi rád zvednul výš, už jenom kvůli hercům, kteří hrají jako o život. Nicole Kidman přímo září a vzájemná nesourodost s Paulem Bettanym je výborná. Dogville je film, který se hned tak nevidí, ale když už se vidí, mohl by alespoň stát za to. Ne, nejsem náročný, jenom mi vadí, když v tom něco skřípe a tady to skřípe až moc. (07.07.2005)