Příběh lásky a cti

Ocenuji Vavrovu tvorbu mj. za to, ze se venoval nasi historii. V tomto filmu se sice nejedna o zadne " velke dejiny ", ale o vztah mezi Nerudou a Karolinou Svetlou. Myslim, ze se jedna o dost zajimavou sondu do soukromi techto umelcu. I kdyz zde neni takova vyprava jako u jinych Vavrovych snimku, herecke vykony take nejsou nijak vyrazne ( Bartoska mi v roli Nerudy vubec nesedel ), tak si film drzi slusny standart od zacatku do konce. (28.02.2011)

Otakar Vávra dal na filmové plátno kus života Johanky Mužákové (alias Karolíny Světlé) a jejího citu k Janu Nerudovi. Oba hlavní herci Božidara Turzonovová a Jiří Bartoška hráli s největším nasazením, protože i oni se o této nenaplněné lásce dvou literárních českých velikánů na gymnaziu učili a tak se jim to dobře hrálo. Mě se film velmi líbil jako většinou vše (z historie) co natočil pan Vávra. (12.01.2009)

Zakázaná láska v 19. století! Samo téma ve mně probouzí téměř nekritické zaujetí filmem. Zde bylo umocněno ještě volbou představitelky hlavní role. Jako Karolina mi vysloveně sedla. (Úsměv vyvolávající scéna ve filmu byla, když Neruda lákal Světlou na útěk do Vídně a ona na to reagovala: A já bych ti musela vařit? Prát a uklízet?:-) Jediné, co mi kazilo dojem z filmu, byly "výkladové vsuvky". Na začátku je sice řečeno, že tento příběh není z učebnice literatury, ale právě díky (podle mě) zbytečným vstupům vědoucího vypravěče z 20. století, získává film takový nepříjemný, dodatečně vzdělávací ráz. (20.09.2009)

Tu a tam bylo velmi užitečné nechat Vávru se věnovat velkému tématu z našich kulturních dějin. Pečlivostí sobě vlastní nechal rozvinout mnoho profesí, skvělou výpravu, kostýmy, dal příležitost zralým hereckým výkonům. A jako marionetář vzkřísil jeden z nejdůležitějších mýtů české literatury 2. poloviny 19. století. Samozřejmě povaha skutečnosti, že se celá ta láska mezi Světlou a Nerudou dochovala jen ve fragmentech a opisech, dala příležitost vzniknout celé řadě interpretací a ohýbání, v každé době vznikl nový názor a spor o to, co se mezi těmi velkými literáty vlastně stalo, kdy přesně a jak to ovlivnilo jejich tvorbu (a život). A Vávra se nebojí ničeho, smysluplně využívá i tu marginální skutečnost, že poslední dopis Světlé už Neruda nikdy nečetl a zároveň, že Světlá uchovala sobě na památku popel z dopisů, které obětovala manželství s Mužákem. (08.11.2020)

Veleširoké sukně, drdoly, služky, uhlazené chování a pod tou slupkou normální lidé s normálními city. Z historického hlediska možná zajímavé, z obyčejného diváckého nudné nadbíhání Jiřího Bartošky alias Jana Nerudy. Dobové reálie jsou Vávrovsky propracované, ale filmu chybí něco, co by poutalo větší pozornost. (20.06.2007)