Turbina

Pozerateľná dráma vzťahov a konfliktov na počiatku 40tych rokov. Český film to nie sú len komédie, ale i vážnejšie diela, hoc nemusia mať vždy majstrovský charakter. Táto dráma vo vnútri pojednáva o nedosiahnuteľnosti lásky, ktorú brzdia materiálne korene dostatkov a moci ako i problém neprajnosti rodičov v tomto smere. Veľa sa vyká, veľa sa potrpí na taký ten odstup panujúci práve v časoch minulých a o to ťažšie to majú kladnejšie (myslené obyčajnejšie) postavy. No a potom tu máme turbíny - samostatná kategória. Ďalší olej do ohňa. (08.12.2014)

Ne vždy je všechno nové a moderní ku prospěchu lidstva. O tom se můžeme přesvědčit i my. Stačí se kolem sebe podívat nebo si přečíst noviny. Kupodivu mi byla nejsympatičtější postava toho blázna a podivína Artuše Fabiána. Eduard Kohout byl vynikající.Toho si budu z celého tohoto propletence pamatovat a pak možná Lídu Baarovou, která se tu octne na tehdejší dobu v několika odvážných scénách. No, ona i milostná scéna v observatoři má něco do sebe. (18.09.2020)

Velký mistr sociálních dramat Vávra opět na scéně. Film je podivnou směsicí divadelní tragédie, zamilovaného čajíčku a sociální sondy. Mnoho dialogů je natolik přitaženo za vlasy, až budí odpor či smích. Celý ten svět okolo rodiny Ulliků je vlastně velkou fraškou a nesmyslem, ale tak se tehdy točil a psal film. A Vávra do toho propasíroval tu svou proslulou "depku". Takže přes všechny výše popsané výtky jde film opět na dřeň věci, dělá to dobře a dle mého i působivě. Ať člověk chce nebo ne, musí po skončení filmu ještě o všem chvíli přemýšlet. A o tom to je, nebo ne? 85% (15.01.2012)

Předloha je námět spíš pro televizní seriál, takže celkem poklona Otakaru Vávrovi, že příběh dokázal osekat na necelých sto minut. František Smolík je v hlavní roli perfektní, Eduard Kohout mi zpočátku přišel poněkud teatrální, ale u jeho excentrické figury to mohl být záměr. Lída Baarová tu byla jen na okrasu více než obvykle. V kontextu okupační produkce určitě jeden z těch lepších kousků. (28.04.2015)

Jen s lehkým studem doznávám, že jsem byl napsané Turbiny dosud ušetřen, a to i vzdor tomu, s jakou razancí ji (nejen, ale zvláště) Aventinum šířilo do světa. Její filmová adaptace ve mně zpočátku vyvolala dojem, že jde o reflexi všeobecného šílení. Po přirozenosti ani památky. Maloměstský svět se mění v děsivé delirium: posedlí stíhají posedlé a život je míjí a mele je v žírnou moučku, jíž hnojí lány svých budoucích snů. Čapkův-Chodův, resp. Vávrův blázinec je dokonalým obrazem ohavného rakouskouherského divadla, po němž se dnes jistě stále slzí, ale jen slzami slepých očí. Cesty z těchto usedlých osidel se ovšem jevily kdysi stejně šílenými, ale bláznovství těch kroků bylo svaté. Zničující hra bezživotí pověstné caput regni staví smutné zrcadlo dnešku, ba nutí k zvracení. I v čase, kdy z tyátru zbývají jen neumyté podlahy, se zdá, že se pořád lze spolehnout na osvojené konvence, ty směšné ne-mravy…, ale opak je pravdou. A nakonec se skutečně ozřejmí, že jde jen o… šílení. (22.07.2017)