Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Michal David, pravým jménem Vladimír Štancl, chlapec s napůl cirkusáckým a napůl buržoazním původem, vyrůstal v pražské Krči sám s maminkou kabaretní tanečnicí a bez tatínka emigranta. Hudební talent v něm v jeho osmi letech objevila matka představená v klášterní škole poblíž Milána, kde malý Vladimír strávil dva roky během matčina uměleckého turné po Itálii. Po návratu do Československa dostali Štanclovi od příbuzných darem klavír a o tom, co z Vladimíra jednou bude, bylo rozhodnuto. V pubertě hrál v jazzových a rockových kapelách a na konzervatoři kromě hry na piano studoval skladbu. Osudovým dnem pro jeho profesní dráhu bylo vystoupení jeho amatérské skupiny „Čtyři“ na Pražských jazzových dnech v roce 1976, kde kapelu porota ocenila titulem Talent roku. Z kariéry uznávaného jazzového pianisty ale sešlo dřív, než vůbec začala, jelikož v tentýž den a na stejném místě dostal nabídku od skupiny Kroky Františka Janečka. Tehdy se začalo jeho přání – živit se muzikou – měnit ze snu ve skutečnost. Následovala éra popové hvězdy, krále diskoték a idolu dívčích srdcí let osmdesátých. Po ní přišla pro Michala Davida coby symbolu normalizační zábavy dekáda mediálního zatracení a života v ústraní. V roce 1998 se odehrál jeho velký comeback spojený s triumfem hokejistů v Naganu. Od té doby se opět těší přízni svých fanoušků. V posledních dvaceti letech je navíc úspěšným autorem muzikálů, které plní nikoli pouze jeho domovské Divadlo Broadway, ale také například hlediště v Jižní Koreji... Nejen o těchto zlomových momentech a obdobích Davidovy kariéry hovoří v dokumentu kromě samotného protagonisty také jeho příbuzní – matka Edita, sestra Michaela, manželka Marcela, dcera Klára, ale i ti, kdo je spolu s ním prožívali – Rudy Linka, Karel Vágner, Sagvan Tofi, Monika Absolonová a další. Dokument o Michalu Davidovi vznikal v roce 2020, v roce jeho šedesátých narozenin. Plány na velkolepou oslavu jubilea na vyprodaných koncertech v pražské O2 aréně však musel kvůli koronavirové pandemii odložit. Bilancujícího umělce se podařilo zachytit například při práci v Divadle Broadway, či na jednom z jeho mála povolených letních open air koncertů. Tvůrce dokumentu nechal zpěvák nahlédnout také do svého soukromí. Role průvodce příběhem Michala Davida se ujal textař a hudebník Lou Fanánek Hagen, jehož se slavným kolegou pojí dlouhodobá umělecká spolupráce na písních a muzikálech, ale také hudební a ideový antagonismus pankáče a popíkáře z dob předrevolučních. (Česká televize)

(více)

Recenze (63)

shyster 

všechny recenze uživatele

Nikdy jsem nepochopil tu nemilost, ve které je Michal David. Asi protože jsem naplno nezažil komunismus? Dokument je taková dobrá jednohubka, u kterého jsem se toho mnohého dozvěděl (je pravda, že tam nezazní moc kritiky). Za mě rozhodně palec nahoru. P.S. Michal David je asi jediný umělec, kterému půjdu na pohřeb (promiň Kájo). ()

SOLOM. 

všechny recenze uživatele

„Jo Míša ten si žije…johoho to je pohoda…“ Michal David a jeho bohémský život na Kanárech…ach jo taky bych někam už konečně vypadl – to je ale to jediné co mu tak závidím. V tomto dokumentu jsem se převážně dozvěděl co všechno vlastní buď ON, jeho rodina, předci, nebo jim to bylo režimem vzato…hm, každopádně některé jeho písničky jsou super, rád si je poslechnu…Prachy si vydělal, žije jak žije – hlavně že je spokojený, složil a natočil pár písniček, které hraje pořád dokola (ale tak když to lidi baví a platí mu, proč ne…). Mimo to maká i pro muzikály nebo jiné zpěváky /zpěvačky – tož užívej Vladimíre a dej si COLU… ()

Reklama

gemi 

všechny recenze uživatele

Relativně krátký, ale vcelku komplexní portrét největšího českého kolotočového umělce, v jehož písních je úplně všechno. Je tam ten laciný kolotočářský papundekl, u kterého víte, že je to tak trošku fake, ale jsou tam taky silné emoce a melodie, které se dokážou zažrat hluboko pod kůži. Michal David dělá, to, co skvěle umí a co ho baví. A dělal to i za komunistů. Ne proto, že by je měl nějak rád. Jeho talent a věk se prostě vyskytl ve stejnou dobu a na stejném místě jako komunistický režim. Byl jedním z barevných světel v unylé šedi všedních dní, dával lidem naději a uklidnění, že všechna ta mizérie, ve které žijí, vlastně není až tak úplně špatná. A tím režimu pomáhal. Proto mu po revoluci spousta lidí nemohla přijít na jméno. Zajímavé je, že pouze jemu. Gottovi, který byl o několik tříd prominentnějším (dokonce národním!) umělcem, jeho angažmá a explicitní podporu komunistům (anticharta) nikdo nevyčítal a tu hymnu na Melantrichu s Krylem mu věřili. ()

castor 

všechny recenze uživatele

Obtloustlý jazzový muzikant, který vsadil na klávesy zavěšené okolo krku a jednoduché kolovrátkové melodie. Můžeme si o něm myslet svoje, ale má za sebou nespočet hitů, které úspěšně přežily několik dekád, a rozdal vagóny pozitivní energie. Kromě jeho onanií, kolik toho všeho má a jak by vlastně bylo blbé být chudý (a vůbec se neohlíží na všudypřítomnou hrozbu typické české závisti), zazní několik zajímavostí a střízlivých pohledů od jiných muzikantů nebo hudebního publicisty Vlčka. ()

verbal odpad!

všechny recenze uživatele

Kdyby se například takový bývalý člen NSDAP vypravil v roce 1975 do Uruguaye na koncert Horsta Wessela, vsadím se, že by naběhl do první lajny, nadšeně hrozil na interpreta z kotle zdviženou pravicí a ze všech zbývajících sil by si s ním řvouce notoval Die Fahne hoch nebo Bombenfliegerlied. A není divu, byla by to pro něj nostalgie jaxviňa, protože tenkrát na Hitlerjugend diskotékách nic jiného nehráli.  No a Horst by pak na tiskovce prostě prohlašoval něco jako „No co, hrával jsem tenkrát prostě svou muziku a lidem se to děsně líbilo…“  A tak nám z žumpy zaslouženého zapomnění náhle vylezla zkurvená komunistická prominentní mumie, bezpáteřní hrabivá mrdka, cirkusák s cigánským nevkusem, bezohledný pamrd, autor slavných „(s)hitů“ (čti rakovinotvorných kolotočářských cajdáků) a bývalý protěžovaný člen kulturní kozanostry, klubu zabijáků talentů a režimních rýžovarů (Janeček/Wágner/Šteidl & a jiná soudružská hovada), aby v masturbačním egopíárku připomněla zapomětlivým a nepamětníkům, jaký že to je vlastně  „fajny kluk“, „správňák“, „skromňák“ a skoro „disident“. Co naplat, otylým husákovým štěrbinám klepe přechod na kundy, Alzheimer se pomalu chystá schovávat jim věci a jsou hormonálně destabilizované, tudíž se slzou v oku náhle rády z posledních sil nostalgicky zavzpomínají, jak je nějaký vygumovaný branec přefik na Spartakiádě nebo jak jim ho tam nějaký vekslák po roháči ve vodce našrouboval u Diskopříběhu. Neméně maligní a kulturně degenerativní buzikály jsou navíc v kurzu stejně jako seriály Prímy Hnooj, a tak prasata mají po dvaceti letech oprávněného trčení v noře zase pré. Takže Štancl panděruje po obrazovce jako retardovaný Pandrhola, blaženě maloměšťácky pochrochtává, naparuje se, na kolik zlatých kohoutků a leopardích kožešin už nahrabal, tolik „spravedlivě lká“, jak na něj byli všichni známí po revoluci „nespravedlivě“ bakaní a dle svých vlastních, jen volně parafrázovaných slov na každém kroku tvrdí, že „by klidně kouřil i bezďáky v nádražce, hlavně, když za to bude honorář“. A nejsmutnější na celém tom toxickém odpadu je to, že mu při tom cigánském sebeukájení mohutně geluje anál snad nejgeniálnější český textař a pankáč, jaký kdy žil, jenž zjevně na stará kolena propadl mamonu a jeho „ideály proměnili v prach“. Anebo pank už je fuckt mrkev. Fanánku, jsi prase! Prase a hovado! ()

Galerie (31)

Reklama

Reklama