Blizzard

Rovnou na úvod se lehce zmíním o workprintu, ale flamem workprint vs. normální verze se zabývat rozhodně nebudu. Lidská blbost je nekonečná a stejně si každý obhajuje své argumenty, které jsou věrohodné asi jako výroky našich politiků. Film je dostatečně psychologicky i akčně zpracovaným příběhem o Wolverinovi, ve kterém nechybí vtip, kvalitní efekty, pěkná hudba a samozřejmě ani otřepaných klišé. Konečně se náležitě dozvíme něco o tom, jak Wolverine přišel ke svému holičskému náčiní a nejen to, skoro stejně velký prostor i jeho krvelačný bratr, za jehož ztvárnění zaslouží Schreiber velkou pochvalu. Je to zkrátka přesně to, co vyplňuje mezery a otázky v Loganově minulosti, které ve vás budou hlodat po zhlédnutí X-Menů. Tento snímek měl jistě v úmyslu celou trilogii doplnit, nikoliv překonat a to i přesto, že by si to Hugh Jackman nebo nejeden z nás, fanoušků filmových mutantů, rozhodně přál a tak se mu některé nedostatky ani vyčítat nedají. Například jistá epičnost, kterou známe z následného pokračování tu sice chybí, ale za tu dravost, s kterou se Logan pustil ve jménu pomsty do svých protivníku, si Wolverine ty silné tři hvězdy určitě zaslouží. (6/10)

Patrick Lussier směle pokračuje ve své hororově béčkové řadě a ani tentokrát svým nejnovějším počinem nepřekvapil. Na rozdíl od blonďaté plochodrážky s lentilkami, které ani 3D nepomůže, mě alespoň potěšil pekelný Jensen Ackles aka Dean ze seriálu "Supernatural" a zajímavé úvodní titulky, ale zbytek filmu snad nemůže fungovat ani jako levná americká popcornovka večer u televize. Remaky již ne zrovna kvalitních filmů z minulosti by se točit opravdu nemusely, ale dnešní svět dává bohužel prostor vzniku spoustě nekvalitních snímků, které se na nás linou ze všech stran filmového plátna. Tento skvost ale nezachránila ani nálepka 3D, neboť se jedná o tak podprůměrný slasher, jehož tvůrce byste raději umlátili krumpáčem, než abyste na něj šli (znovu) do kina. (4/10)

Již dlouho jsem neviděl film s podobnou tématikou a toto drama o horolezectví je skutečně dosti mrazivé. Dva němečtí kamarádí, se v době předválečného Německa, pokusili jako první zdolat severní stěnu Eigeru. Z počátku si získají vaše sympatie, při výstupu se vytváří hutná dávka napětí a následně se to vše přetransformuje do dramatu, které jak někteří diváci již tuší, mývá obzvláště v těchto případech tragické konce. Výstupové scény, potřebné vybavení, kostýmy, celkové zpracování je realistické a na rozdíl od takového Cliffhangera především uvěřitelné. Jako součást celého dění se tu odehrává i menší romantická vsuvka, která ale nezaclání neboť je tak trochu odsunuta na vedlejší kolej a hora má prostě poslední slovo. Po delší době kvalitní dílo se slušnými herci, výborným přátelstvím dvou hlavních protagonistů a ještě lepším blizzardem, který vás obklopuje několik tisíc metrů nad mořem, zrovna když visíte na skále a vybavení je v háji. (7/10)

Pokud by si někdo v poslední době zasloužil mé sympatie, byla by to právě Maria Larsson. Film vypráví příběh na počátku 20. století o jedné neobyčejné a chudé ženě, která vyhrála fotoaparát, jenž změnil její dosavadní život. Marie je prostá, avšak celkem kreativní žena. Za manžela má ale opilce a děvkaře, který se ji nebojí ani uhodit, za což opět může alkohol. I přes sliby, že už se láhve nedotkne a následného déjà vu, ona svého manžela neopustí. Těžko říct jestli to bylo láskou, ale díky fotografování se z ní stává silnější a nezávislejší žena, která pečuje o svých sedm dětí. Everlasting Moments je filmem, který sice stojí za to vidět, ale jen v případě, že u podobně dlouhých a táhnoucích se děl nepropadáte nudě. Ve snímku totiž chybí výraznější momenty či zajímavé odbočky, a jelikož se vše točí především kolem rodiny Marie a jejího nadmíru žárlivého a zkrachovalého manžela, hrozí kolaps nejednoho diváka do stavu, kdy nastává útlumově-relaxační fáze organismu jinak řečeno spánek. Pochválil bych hlavně kostýmy a herecké výkony, naopak zde chybí zaujmutí diváka něčím jiným než je samotné vyprávění, neboť to samo o sobě prostě nestačí a ve výsledku tak dostanete jen lepší průměr. (7/10)

Nebýt to první film, který jsem viděl o samotě ve večerních hodinách na mém novém domácím kině, šel bych asi s hodnocením ještě níže, ale takhle si to ti sloni prostě vydupali. Nu což, dostal jsem to, co jsem čekal. Tony Jaa ve filmu předvádí všemožné kreace, které ve mně evokovaly scény viděné ve snímku Chocolate, má více životů než kočka a příběh je na tom asi tak žalostně jako naše fotbalová reprezentace, ale proč ne, místy jsem se i bavil. Ong bak 2 na mě ale působil spíš jako pěkně udělaný videoklip, kde se Tony Jaa opět osvědčil lépe jako herec. Co jsem si naopak užíval, byla ta temná, špinavá a krvavá vizuální stránka filmu, díky níž jsem se na chvilku ponořil do trochu jiného světa, než jsme z jeho předchozích filmů byli doposud zvyklý. Na prvotinu to každopádně nebylo vůbec špatné a jestli se nám Tony v budoucnu polepší, to ví snad jen slon. (7/10)

Příjemný civilní snímek o lidskosti, inspiraci a pomoci druhým. Tentokrát tak trochu z jiného konce světa - Ammánu, hlavního města Jordánska. Charismatický Nadim Sawalha ve svých 74 letech hraje postavu Abu Raeda, letištního údržbáře. Jednoho dne najde v odpadkovém koši kapitánskou čepici a místní děti začnou věřit, že je pilot. Abu je samozřejmě nechce zklamat a tak jim začne vyprávět své příběhy z různých zemí. U většiny sklízí úspěch, ale ne všichni věří, že říká pravdu. Postupně se setkává s dalšími lidmi a snaží se jim pomoci s jejich problémy. Seznámí se s mladou a pohlednou letuškou, které táhne na 30 a její otec jí stále dohazuje všelijaké nápadníky. Ona je stále odmítá, ale jak stárne, začíná trochu pochybovat sama o sobě a o světu, který na ní čím dál tím více tlačí. Další, kterému Abu nepřímo nabídne pomocnou ruku, je malý chlapec, kterého otec využívá na prodej zboží, místo aby jej poslal do školy za vzděláním jako ostatní rodiče. Abu si ale od něj hned po ránu jídlo koupí a pošle ho rovnou do školy. Třetí a nejzávažnější problém má jméno domácí násilí. Neúspěšný a věčně opilý obchodník, manžel a otec dvou chlapců, který je Abuovým sousedem, postupně páchá fyzické i psychické týrání na své ženě a záhy dojde i na jeho syna. Abu neváhá a i v tomto případě se snaží pomoci. Když však nepomůže policie, rozhodne se jednat na vlastní pěst a to za každou cenu. Film má slušnou jak vizuální stránku, tak i tu hudební a to obzvlášť když uvážíme jeho rozpočet, který byl pouhé $2 miliony. Výborná je především hlavní postava důstojného a neobyčejného Abua, který dokázal změnit život několika obyvatelům Jordánska, jehož neokoukané a ve své podstatě i atraktivní prostředí je už takový malý bonus navíc. (7/10)

(7/10) [Febiofest 2009]

Magické, živé, bláznivé, dojde i na sex a to hned v několika polohách najednou, aneb pokud znáte Kusturicu, budete v tomto filmu jako doma. Z podobných snímků mi tento nejvíce připomněl pohádkovou komedii jménem Absurdistan a stejně jako v něm i zde se vtipem i hláškami, v tomto případě nebojácných panenských žen, rozhodně nešetří. Kromě hravé poletující kamery a líbivého vizuálního zpracování v sytých barvách s různými speciálními efekty (akorát těch výbuchů bylo na můj vkus až příliš) zaujme i místy temná, rytmická či okouzlující hudba (obzvláště pasáž kdy se obě sestry vypravily hledat vytouženého muže nebo scény tanečních kreací završené charlestonem v minovém poli). Vůbec prostředí vesničky a vyobrazení jejího hospodského centra v čele se speciální vodkou pavoukovicí, která navozovala u žen patřičné halucinace, se mi líbilo asi nejvíce. Čtveřice hlavních představitelů hraje velmi obstojně, nejvíce se mi ale samozřejmě líbila Ognjenka a to i přesto, že její sestra Boginja se tu celá obnažila. Přes všechny pozitiva bych ale měl přeci jen dvě výtky. Jednak ten příběh není zrovna moc komplexní a brzy se nemá ani kam rozvíjet a co se z počátku ukázalo jako zajímavé dobrodružství, dále v průběhu děje malinko ztratilo na své kráse. A za druhé, poté co se promočené sestry převlíknou, vytasí se s šaty jako vystřiženými z módní přehlídky 21. století, které do zbytku kostýmů zrovna dvakrát nezapadají, ale když vidíte jejich obsah, dá se to překousnout. Srbská kinematografie má zkrátka světu co nabídnout, to dokazuje již nějakou dobu už samotný Kusturica a pokud se chcete podívat na nevšední romantické fantasy drama s prvky komedie, pak je Čarlston za Ognjenku určen právě vašim smyslům. (8/10) [Febiofest 2009]

Velmi slibný začátek vystřídalo poměrně rychlé vystřízlivění a malátnost, která nastala někdy v druhé polovině filmu. All Around Us mapuje skoro desetiletý časový úsek a jediná věc, která se nezměnila, byly výborné historky ze soudního přelíčení. Zbytek snímku ztratila tak nějak glanc a stalo se to právě po přesunu v čase, kdy kamera zabírá prázdný byt. Od té doby se dosavadní vývoj změnil a už jsem až na světlé výjimky, jen potichu trpěl, než bude konec. Ano, jistě je to celé o trochu něčem jiném než jen o vtipných povídkách o sexu. Tohle je o vztahu, potřebě sounáležitosti, lidskosti a také uvědomění. Tento příběh, který Ryosuke Hashiguchi uvedl je sice jako vystřižený z reálného života, ale jak už to tak bývá u většiny soužití, časem z něj vyprchala jiskra a zájem, který ve mně vyvolal na začátku, se postupně vytratil do neznáma a nebýt první poloviny, tak by mě tento 5% kousek vůbec nezaujal. (6/10)

Japonci sice chrlí spoustu dramat a nutno dodat, že je z nich dost na velmi dobré úrovni, ale na rozdíl od korejské tvorby jsou svým způsobem více vážná a pro mě místy až těžkopádná. Ne však v tomto případě. Při sledování Departures jsem si připadal jako bych se díval na korejský film. Je lehký, smutný, ale obsahuje i správnou dávku výstřednosti a humoru. Snímek netrpí zdlouhavými a nudnými dialogy, klade důraz na detail a scény smutečních obřadů jsou skoro tak dokonalé jako některá umělecká díla. Masahiro Motoki, který si zahrál postavu Daiga je herec na svém místě, trochu nesmělý i roztržitý zároveň, ale postupně se z něj stává mistr ve svém oboru a teď se díky němu o to víc mohu těšit na film The Longest Night in Shanghai, který tu již nějaký ten pátek suším na disku a ne a ne se k němu dostat. Úchvatný je tu ale i skoro 73 letý Tsutomu Yamazaki - Ikuei Sasaki jinak řečeno boss, který má stručně řečeno dokonalé charisma. Někomu možná bude tohle filmové dílo připadat příliš sentimentální, ale nic není uměle vykonstruované či neopodstatněné a tak se bezduchá ždímačka emocí vůbec nekoná. V Departures zazní i spousta krásné hudby, tento poetický soundtrack stvořil Joe Hisaishi, kterého jistě není třeba dále představovat, i tentokrát odvedl vynikající práci. Na závěr bych rád ještě dodal, že tohle drama není jen obyčejným pojednáním o smutku a rozloučení se zesnulými, ale především chytře natočenou a výborně zahranou černou komedií, která vnesla svěží vítr mezi dramatickou tvorbu a i když se tento závan nese ve znamení smrti, je velmi vřelý a vítaný. (9/10)