Vančura

Myslím, že hlavní důvod mého relativně vysokého hodnocení, se jmenuje Ida Engvoll - hodně mě na ni baví koukat, je zajímavým způsobem přitažlivá, a taky mě baví vývoj její postavy a náznaky jejího počínajícího šílenství (zjevná genetická zátěž z otcovy strany), které se v očích mladého nezkušeného Maxe jeví jako roztomilá vzpoura proti společenským konvencím, a proto ji v tom ještě podporuje (jejich úkoly ale mohly být podle mě mnohem odvážnější). V tomto ohledu mi obě hlavní postavy přišly zpočátku dost nepravděpodobné - Sofie coby úspěšná mladá vdaná žena a zkušená konzultantka na volné noze, mající nutkavou potřebu kdekoli masturbovat nad pornem (zarazí i její čištění zubů na ulici poté, co se s Maxem předtím líbala, které působí jako projev OCD), a Max coby nemajetný ajťák a zkušený svůdník, kterému stačí jeden oční kontakt s libovolnou ženou a vzápětí s ní má sex - zkušenost spíše říká, že v reálném životě by to bylo přesně naopak, to ona by mohla mít na každém prstě pět milenců, a to on by byl závislý na pornu, ale budiž no, beru to jako snahu scenáristů to nějak ozvláštnit od stereotypů. A taky mě na tom baví to zasazení do švédských reálií a mluvená švédština, protože když si to všechno člověk odmyslí, zůstane prakticky instantní netflixovsky povrchní zábava à la Emily in Paris o moderní ženské postavě, která příchází do nového neznámého prostředí, kde má své zadání a kde se proti ní všichni zpočátku staví nepřátelsky, mj. protože ona hýří neochvějnou jistotou, že ví všechno nejlíp, aby si postupně všechny získala na svou stranu, a samozřejmě nesmí chybět romantická linka kolem vznikajícího milostného vztahu, kterému okolnosti nepřejí, čili když to shrnu, vystavěné je to skutečně z ingrediencí více než ohraných (v tomto ohledu je nejotravnější 3. epizoda s tou akvizicí), ale nenáročnému netflixovskému divákovi to zjevně ke štěstí stačí, a mně asi taky.

Já fakt nechápu, jak může někomu připadat vtipné sledovat dva herce, jak se hádají kvůli penězům. Stupidní archivní vykopávka, beznadějně zaseklá v době svého vzniku.

Podobně depresivní jako starší Kočičí princ (rodinné poměry hlavní postavy jsou přinejmenším zarážející - nouzí sice podle všeho netrpí, ale Vendulku jako jediné dítě ze všech nikdo nevyzvedne ze školy, nepřítomný otec dceru komanduje z pokynů na magnetofonové nahrávce, a když se obě děti záhadně ztratí, lhostejný otec uklidňuje matku, že se určitě do 10 minut objeví, a to vše se odehrává v kulisách pražského panelákova, vůči němuž je do kontrastu postaven idylizovaný svět Ladových časů), který však měl alespoň náznak nějakého příběhu a směřovalo to odněkud někam, kdežto Kaňka do pohádky je tou - takřka dadaistickou - bezdějovostí, mluvícími zvířaty a jednoduchými popěvky k uzoufání nudná a až infantilně hloupoučká - snad že to bylo natočené vyloženě pro malé děti, nevím, ale vydržet to do konce se rovnalo čistému utrpení. Z dnešního pohledu zde zaujme jen mladičká okouzlující Milena Steinmasslová coby Vendulčina filmová matka (obě herečky dělí věkový rozdíl pouhých 17 let) a úvodní scéna natočená před - dnes již bohužel neexistující - budovou Transgasu (který je zde nepochopitelně vydáván za základní školu), jakož i několik záběrů ze stanice metra Chodov, tehdy zvané Budovatelů.