Rimsy

Lákavě sestříhaný trailer připomněl, že Luc Besson má navzdory tápání posledních dvou dekád řemeslo stále v malíku. A to potvrzuje i výsledný film, který navzdory trochu natahované, bezmála dvouhodinové stopáže dokáže udržet pozornost a divácká očekávání. Jednotlivé scény dokáže Besson vystavět stylově, občas i vyloženě nápaditě, výsledek se však rozpadá pod tíhou zjevně příliš velikášských ambicí. Tahle jokerovská variace se totiž nevyhýbá náboženským a crossdressing motivům, aluzím na Kmotra či Sám doma, cituje Shakespeara a přihazuje odsouzení nefunkčního sociálního systému. Nakusuje toho až příliš, nápady ale ledabyle opouští a nedotahuje do konce. Využívá k tomu spousty patosu i stereotypních postav (v čele s dvojicí tak učebnicových rednecků, že by se od nich celý americký středozápad mohl učit). Caleb Landry Jones je jako krysař, tedy pejskař, nepřekvapivě uhrančivý, ale Bessonova tvůrčí nabubřelost zjevně zase jednou převládla nad ochotou odvyprávět sevřený a smysluplný příběh. Navzdory výše napsanému jde o docela příjemnou žánrovou podívanou, ale Bessonovy velikášské ambice bohužel vyloženě bijí do očí.

Debutující Molly Manning Walker velmi dobře odpozorovala nejistotu prvních sexuálních krůčků a zkušenosti citlivě přenesla na plátno. Výsledkem je nenápadný, prchavý snímek, který se vyhýbá moralizování či vzletným závěrům, ale zádumčivě poukazuje na křehkost sebeobrazu i mezilidských vztahů. Více zde.

Mijazaki možná naposled a o to více pro své nejvěrnější. Složité, motivicky i vizuálně místy zahlcující dílo uvědoměle pracuje s trademarky japonského mistra, nepůsobí však jako druhý nálev – spíše nabízí další dvouhodinovku v magickém světě, který fascinuje i v momentech, kdy není snadné mu porozumět. Více zde.

Ridley Scott ke svému protagonistovi rozhodně není přehnaně uctivý, a tak Napoleonovy nezralé výjevy občas působí až nečekaně směšně. Tenhle podvratný pohled však přece jen není rozehraný tak suverénně, jak by bylo ideální. Neustálé a velmi překotné prolínání Napoleonova nejednoznačného vztahu s Joséphine a vojenských tažení brání tomu, abychom si jednu či druhou linku užili naplno. Nepomáhá tomu ani nečitelnost obou hlavních postav, jejichž motivacemi a vnitřními pohnutkami si divák většinu času nemůže být vůbec jistý. Na vině je zřejmě sestřih pro kina, který je svou zkratkovitostí místy až nepřehledný. Občas zavaluje historickými detaily, jindy se dopouští extrémních zjednodušení. Spousta momentů působí, že ve Scottově vysněné, čtyři a půl hodiny trvající verzi budou dostatečně vysvětleny, zde si však musíme vystačit s až přílišnou překotností. Spousta vedlejších postav se objeví, vypadá důležitě, a vzápětí zase zmizí, stejně tak leckteré dílčí epizodky vyšumí do ztracena. Což je škoda, ale zase je nutné uznat, že navzdory už tak nemalé stopáži tenhle střih rozhodně nenudí. Bitvy u Slavkova a Waterloo jsou vtahující, i když rozdíly v mimice Joaquina Phoenixe jsou možná až zbytečně minimalistické na to, abychom mezi nimi z hlediska hlavní postavy viděli zásadní rozdíl. Ale budiž. Napoleon je rozhodně v mnoha ohledech zábavný a zajímavý, za soudržnější výsledek bych se ale nezlobil. Tak možná v oné gargantuovské verzi…

V distribučních materiálech se píše, že „film si pokládá otázku, kolik mužů a žen musí člověk v životě potkat, než najde toho pravého/pravou.“ A poměrně nahodile dává i odpověď – dva. Tak teď už to víte a nemusíte se s touhle nikam nesměřující křečovitou zbytečností trápit v kině. Více zde.

Obstojně natočená biografie, která je rozhodně artovější než většina mainstreamové tvorby a namísto přehledu životopisných dat Andrey Absolonové se snaží předat… co vlastně? Výsledný tvar je navzdory atraktivitě tématu tak odtažitý, že diváka neodměňuje emočně ani myšlenkově a zůstává jen prázdnou skořápkou. Více zde.

„Tahleta srandovní ženská je ale pěkně vypočítavá!“ Simona Peková v roli vlezlé maminky skutečně exceluje a krade si každou scénu pro sebe. Už karlovarské projekce ukázaly diváckou vděčnost této nazgûlovsky neodbytné postavy, s jejíž variací se většina z nás v životě už někdy setkala. Dobře vybalancované přepálenosti dominuje komediální přístup, občasné hororové náznaky jsou tak spíše úsměvné a připomínají, že pro ústřední partnerskou dvojici vtíravá povahy maminky až takovou legraci nepředstavuje. Z nahláškované crazy komedie s temnými podtóny na způsob Funny Games se postupem času vyklube dobře odpozorovaná vztahovka. Alegorický konec je však přece jen trochu matoucí a poté, co maminka vyklidí pole, filmu spadne řetěz, který se už nepodaří úplně nahodit. I tak se ale jedná o zdařilý projekt, který díky zapálenosti herců před kamerou i filmařů za ní velmi dobře pobaví a zařadí se mezi nejpovedenější tuzemská díla roku.

Is This Cinema? Budeme s Martym zajedno a můžeme v klidu říct, že ne. Marvels jsou jiná marvelovka, než na jaké jsme byli v poslední dekádě zvyklí. Nejde o zásadní událost, kterou byste z hlediska diváckého zážitku či důležitosti pro vývoj filmového multiversa neměli minout; spíše jde ve své jednoduchosti, překotnosti a naivitě až o staromilskou komiksovku – rychle plynoucí oddychovku, se kterou můžete v kině zabít hodinu a půl a nic moc od ní nechcete. V tuhle chvíli sám nevím, jestli je to dobře nebo špatně. Zbytečnost a banálnost hlavní příběhové linky o (překvapivě) záchraně vesmíru i nenápadnější linie o nutnosti nápravy charakterových vad hlavní hrdinky musela být jasná i tvůrcům, a tak děj rozmělnili dvěma sekvencemi za hranou sebeparodie. Jak vážně pak může divák brát film, který nebere vážně ani sám sebe? Hrdinné trio je celkem fajn, efekty nejsou tak ošklivé, jak jsme viděli v několika posledních komiksovkách (i když hlavně z dílny DC) a jejich pichlavé, rádoby vtipné dialogy cílovku teenagerů snad i trochu pobaví. Zamrzí hlavně slabá záporačka a přehršel pseudofyzikálních keců, snažících se aspoň naoko zakrýt nesporný fakt, že postavy mohou kdykoli udělat cokoli. Hlavně se ale lituju všechny nebožáky, kteří poctivě sledují všechny marvelovské seriály, aby se pak dočkaly zužitkování postav ve „spektáklech“, jako je tenhle.

Díla Vincenta van Gogha střídá polský venkov z přelomu století, což je z hlediska příběhu jedině ku prospěchu věci. Rozmáchlé melodrama má své nesporné kvality, Jagnu se však vyplatí vidět v kině hlavně díky úchvatné vizuální stránce, která mezi animovanou tvorbou nemá konkurenci. Více zde.

Tonda se nachází na pomezí dětství a dospívání a život mu znesnadňuje fakt, že neustále svítí. O vnitřní světlo je však třeba se podělit, což nápaditě zjišťuje s pomocí nové kamarádky Slávky. Tenhle český animák je stejnou měrou hravý a vtipný jako nesamozřejmě poučný pro všechny věkové kategorie. K páté hvězdě mu mnoho nechybí. Více zde.