Přišla v noci

Vlastně čím víc minut ubíhá po skončení filmu, tím víc ve mně roste jistota, že než to tu dopíšu, přidám i pátou hvězdu. A pozor, dále poměrně spoiluji. *** Žánr "home invasion" s jistou repetetivností absurdních, nesnesitelných, neakceptovatelných, veškeré meze překračujících domácích překvápek počítá, a tady to ve správnou chvíli začne zlehounka nabírat zcela nečekané obrátky. Postupně mě nadchlo (jen chvilku trvalo, než jsem tomu přišla na chuť, ale pak jsem si ten obrat zamilovala), jak se původní (zdánlivě) oprávněné pobouření mladého páru začíná měnit na pobavený nadhled a postupně se zároveň i otočí perspektiva celé situace do velice příjemné (nebo nepříjemné, to už jak pro kterého diváka) relativizace všech rádoby daností: navzdory tomu, jak nehorázně a prospěchářsky to matka servíruje: mají opravdu mladí právo na zděděný luxus velkého bytu v dobré čtvrti? možná nelétají do resortů, ale je úplně v pořádku, a nikoli ekologicky, objednávat si módní jinokulturní předražené jídlo donáškou z restaurace? je ten jejich domácí klid u okrajové literatury na 100 m2 zadlužených možná nepotřebnou drahou rekonstrukcí opravdu životem víc než nevyžádané vaření při umcárara tydli bum? je vlezlá matka opravdu tak strašně mimo svými poukazy na nutnost užívat chvil dosyta, i když u toho vyhrožuje prděním a obnažováním? má syn právo se v dospělosti zlobit na matku za to, že se rozhodla ho jako děcko opustit a žít jiný život? nemá matka pravdu, že jim s otcem možná chyběla, ale nepotřebovali ji? že ji mezi sebe prvorepubliková honorace nepřijala? že je ok nechtít děti? a že je ok i přijít na to až ve chvíli, kdy už je dítě nějaký čas na světě? ten moment, kdy se s mladým párem přeneseme přes první pocit absolutního bezpráví, konsternovaní, že s tím vlastně nic moc nedělají, a posuneme se s nimi po jemných stupních až k nadhledu, poklidu, odstupu a pobavení, nás otevře, aby do nás mohly začít volně, bez zaťatých křečí předsudků a pseudo-oprávněností a pseudo-nároků, proudit i všechny tyto otázky bez hodnocení, a také např. všímavě oceníme, že Kocour je ve filmu první postava, která si nesplete litevštinu s lotyštinou, a navíc má poměrně případné poznámky k životu v luxusu a v chudobě i k realitě bezpráví a absurdního božího úradku, a doceníme i všechny ty velice dobré vtipy na téma hladu a bídy, co ve filmu postupně padnou, nebo matčin přehled při výčtu italských režisérů i grácii, s níž Viscontimu velkoryse přidá slabiku... A můžeme si pak v dobré náladě zálibně vychutnat i ten poklidný, smířlivý konec, kdy mladí matku hledají, protože přece jen, a v rekonstruovaném, kdysi příliš prázdném a tichém bytě se jim místo vlastního mimina usídlil alkoholovou i morální kocovinou rozežraný někdejší disent - a všechno to v tónech harmoniky s ruským přízvukem česko-anglického popěvku o marihuaně začíná trochu vonět po pokorně akceptované absurditě života, jak ji uměl vylíčit snad jen Dostojevskij. ***  Parádní scénář, režie, přesah, vtip, šarm i filosofie, herecké projevy, kamera i zvuk. Bez jediné vady na kráse. A taky plakát se hodně povedl (ten bez obrázku), evokuje doby androše a disentu, kdy takovéhle zdařilé typografické československé vizuály pořád ještě hojně vznikaly. *** Viděno v předpremiéře v Letním kině u Keplera, s milou účastí Jana Vejnara, a bylo to i moc fajn promítání. *~ (19.08.2023) (méně) (více)