Tjaden

Savianovu stejnojmennou knihu jsem před pár lety přečetl jedním dechem a když jsem se dozvěděl, že autor hodlá na základě svého díla natočit se Stefanem Sollimou televizní minisérii, nemohl jsem se dočkat. Díky stejné spolupráci totiž vznikla dnes již kultovní sága Gomorra o neapolském podsvětí. Samotný Sollima navíc prokázal své mistrovství v žánru skvělým gangsterským seriálem Romanzo Criminale a mimo Apeninský poloostrov nakoukl režií druhého dílu Sicaria. Savianova kniha není fiktivním románem, nýbrž literaturou faktu, mapující novodobý globální obchod s kokainem. Seriál tudíž musel přijít s vlastním příběhem (na jehož scénáři se Saviano podílel) a se samotnou knihou ho tudíž kromě názvu přímo spojuje jen několik převzatých citátů a především problematika drogového byznysu. Děj, točící se kolem přepravy ohromné zásilky kokainu z mexického Monterrey do kalábrijského přístavu Gioia Tauro, tvoří tři vzájemně propojené linky. Zaprvé tradiční kalábrijská 'Ndrangheta a spory uvnitř jedné z jejich rodin, zadruhé pak naprosto nelítostná mexická drogová válka, v níž se stírají hranice mezi zločineckými kartely a pořádkovými silami. Někde uprostřed poté uvízla dvojice sourozenců z New Orleans, která po otci zdědila lodní impérium a jejímž úkolem je přepravit klíčovou zásilku. Mě osobně nejvíc vtáhlo Mexiko, kde sledujeme postupný a mrazivě brutální přechod zkorumpované speciální vojenské jednotky na "druhou stranu" (inspirace historií nechvalně proslulého kartelu Los Zetas je více než očividná). Výsledkem je pak technicky perfektně zmáknutá lahůdka pro milovníky žánru, v níž nelze hledat kladné postavy ani šťastné konce ...

Béčkových vyvražďovaček, v nichž se náhodně sesbíraná skupinka lidí stává lovnou zvěří zvrhlých zbohatlíků, bylo v posledních letech natočeno tolik, že už lze jen horko těžko v tomto subžánru přijít s něčím originálním. Lovu se to však vcelku podařilo. Nad ostatními ční především díky politicko-satirické rovině, která si bere na paškál dnešní pseudoliberální americkou společnost.

Guy Ritchie se po 20 letech rozhodl vrátit zpět ke kořenům a dopadlo to více než dobře. Mnohonárodnostní panoptikum gangsterů z londýnského podsvětí, černý situační humor, originální styl vyprávění, lehce překombinovaný (ale ve výsledku do sebe zapadající) scénář a úderný soundtrack - prostě vše tak, jak si to pamatujeme ze snímků Sbal prachy a vypadni a Podfu(c)k. Jistým bonusem oproti zmíněným starším kouskům jsou pak dráž vypadající akční scény a zvučnější jména představitelů v hlavních rolích.

Dvouhodinový depresivní a po čertech temný výlet do nitra nalomené a postupně se zcela rozpadající lidské osobnosti. Psychodrama, které neobsahuje tolik násilných scén, jak by se dalo očekávat, ale když už na ně dojde, jsou natočeny realisticky a nekompromisně. O výkonu Joaquina Phoenixe už je zbytečné cokoli psát, zaujal však rovněž syrový a perfektně padnoucí soundtrack od Islanďanky Hildur Guðnadóttir, která mě podobně laděným motivem zaujala již v obou dílech Sicaria.

Nepochyboval jsem o tom, že Tarantino se s neslavnými událostmi z noci na 9. srpna 1969, ke kterým došlo na 10050 Cielo Drive v L.A., popasuje alternativně a po svém, ale takový úlet, jaký nám naservíroval v závěrečné pasáži, jsem neočekával ani v nejmenším. DiCaprio i Pitt si svoje role očividně užívali, stejně jako zbytek ansámblu. Výborně se podařilo obsadit zejména herce, představující reálné žijící postavy - např. Damiana Lewise jako Steva McQueena. Rovněž Sharon Tate, Roman Polanski, Bruce Lee či Charles Manson (který bohužel dostane nečekaně málo prostoru) jako by z oka vypadli svým skutečným protějškům. Přesto mi vychází Tenkrát v Hollywoodu ve srovnání s novými Tarantinovkami (Pancharty, Djangem a Osmi hroznými) jako režisérův slabší film, a to hlavně proto, že postrádá v podstatě jakýkoli ucelený příběh. I tak se dá zdánlivě vražedných 162 minut užít ve zdraví a pohodě, a to hlavně díky zmíněným hereckým výkonům a nabušenému soundtracku (co taky čekat od sklonku 60. let?!).

Efrona jsem měl odjakživa zaškatulkovaného jako oprhovanou hvězdičku z muzikálů pro puberťačky. Proto mě překvapilo, jak skvěle zapadl do role patrně nej(ne)slavnějšího amerického sériového vraha - nejen, že se Bundymu v mnoha scénách fyzicky podobá, on ho skutečně i dobře zahrál. Za zmínku stojí i výběr ostatních herců - starý matador Malkovich; povážlivě obtloustlý H. J. Osment, který kdysi jako útlý klučina vídal mrtvé lidi v Šestém smyslu; Jim "Sheldon" Parsons v pro něj nezvykle vážné roli státního zástupce či James Hetfield z Metalliky, jenž se mihne v jedné krátké scéně coby policista. Samotný film je pojat velmi civilně s důrazem na historickou přesnost - mnohdy jsou pouze detailně rekonstruovány archivní záběry natočené se skutečným Bundym, včetně oblečení, jaké měl v té době na sobě. Joe Berlinger je holt především režisérem dokumentárních snímků (o stejné látce mimochodem letos natočil minisérii Conversations with a Killer: The Ted Bundy Tapes). Diváci, očekávající nervydrásající krvák, tak budou nepochybně zklamaní.

Jako celek spíš slabší průměr, zachraňují to tři díly s nejhoršími názvy - AIDS, Šmejdi, Smrad.

Geniality Kanclu už Gervais jistojistě nikdy nedosáhne, přesto je jeho nejnovější šestidílný počin originálním příspěvkem do současné seriálové tvorby. Rozhodně se však nejedná o čistou komedii, jak uvádí zdejší popisek. Hlavní hrdina se nedokáže vyrovnat se ztrátou milované osoby, přičemž bilancuje mezi touhou po sebevraždě a experimentováním s heroinem. Zejména první epizody jsou tedy až nečekaně depresivní a můžou mnohé odradit, zvlášť když 90 % "humoru" je postaveno na sarkasmu a nekompromisně upřímném stírání všech lidí vyskytujících se v okolí zahořklé a apatické Gervaisovy postavy. Závěr pochopitelně přináší smířlivé rozuzlení a lehce nasládlý příslib lepších zítřků, nicméně působí docela přirozeně a celkové vyznění neútočí na emoce diváků tak násilně, jako mi to přišlo u autorova předchozího seriálu Derek, který mě zdaleka tak neoslovil.

Koukatelná konverzačka, u níž si lze na rozdíl od gangsterek procvičit spisovnou italštinu. Jako fanoušek seriálu Romanzo Criminale oceňuju i obsazení Marka Gialliniho a Vinicia Marchioniho. Na druhou stranu vztahový propletenec mezi jednotlivými postavami byl značně přitažený za vlasy. Závěr mě taky plně neuspokojil, čekal jsem údernější pointu a vysvětlení motivace "záhadného cizince". Tvorbu Paola Genoveseho však hodlám nadále sledovat - u mě se před dvěma lety skvěle uvedl filmem Perfetti sconosciuti. The Place rozhodně neurazí, ale úrovně předchozího režisérova snímku nedosahuje.

Po velmi dlouhé době originální a řemeslně více než dobře zvládnutý slasher, v němž hlavního záporáka nepředstavuje již tolikrát prefabrikovaný maniak v masce s mačetou či jinou bodnou/sečnou zbraní, nýbrž trpělivý sniper. Ač jsem od filmu nic moc nečekal, byl jsem příjemně překvapen.