Arigato

Tleskám, smekám. Druhý díl neskutečně dobře těží z předchozího dílu a je stejně opojnou podívanou jako jednička, ne-li ještě lepší. Můj názor i tentokrát zůstává stejný, avšak nyní před sebou máme mnohem komplexnější příběh nabízející spoustu nových otázek a témat. Nicméně na příběh tentokrát nenahlížím jako na triumf, ale jako na tragédii – Paulova budoucnost je méně deterministická, potažmo i osud celého vesmíru (čehož jsem si ostatně všiml i v zabití Janise v předchozím díle), a tím pádem je "nevyhnutelný" začátek války plně vědomý. Namísto cesty tradičního hrdiny předurčeného ke spáse světa tedy sledujeme vzestup jednoho z nejzajímavějších antihrdinů vůbec. Jako dědic mocného rodu je vržen do neznámého světa, kde o nedlouho přijde o otce, o domov, a sám jen o vlásek unikne smrti. Později se stává spasitelem a právě status vyvoleného je zároveň jeho prokletím. Jenže jeho samotná existence je omyl, do toho slýchá všechna proroctví o tom, kým se má stát, a to vše v tak mladém věku. Paul se doslova utápí v očekávání druhých, a právě tady se pro něj jeho vize stávají čím dál skutečnější. Není to však osud, který sám chce, ale cítí se bezmocný. Pochybnosti ho sžírají zaživa a proto si vybírá tu vizi, ke které ho každý celý život směřuje, což je s Fremeny, zoufale toužících po svém spasiteli, dokonalý recept na katastrofu. Zatraceně se těším na ten třetí díl... Nechal jsem se příběhem trochu unést, což akorát dokazuje jeho vyzrálost. Mimochodem, všiml si někdo té zajímavé symboliky a využití barev? Oproti jedničce, kde většina záběrů z pouště nesla spíše světlejší a bledý nádech, značící něco nového a neznámého, je dvojka ze začátku laděna do mnohem zářivějších a sytějších barev, jako by celá Duna působila lákavějším a více přívětivým dojmem. A po zjištění svého původu začne poušť působit opět nehostinně, barvy jsou pobledlé a nyní mnohem tmavší. Černobílá sekvence z Giedi Prime má také své opodstatnění, jelikož černé slunce dokonale zrcadlí psychiku a smýšlení Harkonnenů a pomáhá eliminovat pocit jakéhokoliv soucitu. Celá scéna pak působí jak z jiného světa, což pro Giedi Prime tak nějak i platí... Perfektní sequel, Villeneuve je zkrátka vizionář a génius.

Villeneuvova Mona Lisa. Tohle je jeho magnum opus. Životní dílo definující nejen jeho tvorbu, ale i dost možná celou tuto generaci. Počátek něčeho ohromného, co ani nikdo neočekával. Dunu jsem zbožňoval už od útlého dětství, a proto mi pochopitelně udělalo nesmírnou radost její spojení s jedním z nejprogresivnějších režisérů novodobé tvorby a nejlepším filmovým skladatelem. Villeneuve má neuvěřitelný talent pro vytvoření originálního a zcela dechberoucího světa, který diváka naprosto pohltí, což se mu společně s Fraserem povedlo více než dokonale, a vznikl film, který jako kdyby byl stvořen pro kino. Celá ta opulentní podívaná je pak ještě umocněna Zimmerovo nádhernou hudbou, které se podařilo mě dostat do naprostého meditativního transu. Za excelentním audiovizuálem a maskami je pak rozehrána jedna ohromná politická partie intergalaktických rozměrů plná intrik a vyspělých témat, která dokáží diváka okamžitě namotat. Vše dovršuje neobyčejně vydařené obsazení. Timothée Chalamet je herecký talent a nebojím se říct, že by dokázal zahrát cokoliv. Ale nebylo to jenom o něm. Rebecca Ferguson byla geniální a i celá druhá polovina filmu nesoucí se ve znamení jejich společného putování pouští mě zkrátka bavila (skvělí byli samozřejmě i ostatní, ale vyjmenovat celý cast přeci jen nelze). Pokud bych měl na filmu něco vytknout, tak maximálně těch pár let mezi dalšími díly, protože čekání na ně bude velice těžké (a že jich může vydat hned na několik dekád). Kde mě Lynchova Duna neoslovila, tam si mě Villeneuve získal na plné čáře. Dokonalé, zcela podmanivé, bez chyby. Tato Duna je nejen velmi zdařilou adaptací, ale i stavebním kamenem a poctou filmové tvorbě. Ještě pořád si připadám, jako kdybych byl pod vlivem melanže.

Režijně velmi zdařilý snímek, jenž skvěle vystihuje rodinnou dynamiku, charaktery postav i vztahy mezi nimi, hlavně tedy díky celé řadě upřímných a často i emotivních dialogů. Saoirse parádní, Timothée mě taky bavil. I přes to všechno, ač nerad, musím hodnotit třemi, jelikož jsem si Hailee a Woodyho rok předtím užil o poznání víc.