evapetra

Úsměvný a přitom velmi realistický dobový dokument o nových obyvatelích právě dostavěného sídliště. Aby se ubytovalo co nejdříve co nejvíce lidí, dostali zájemci klíče od bytů ještě v době, kdy nebyly zbudovány chodníky a přístupové cesty a tak se ještě nějakou dobu po nastěhování brodili blátem a loužemi. Vypadá to trochu, jako když mravencům naprší na jejich přístupovou cestičku a ti pak statečně zápolí s překážkami, aby se dostali do svého mraveniště. Hudební doprovod z dílny Ferdinanda Havlíka k této grotesce skvěle sedí.

Pohádka jak má být, pěkný příběh podle H.Ch. Andersena, nápaditá až rozverná animace, postavičky, o které se člověk bojí a fandí jim proti zlé a rozpínavé moci. To vše vyladěno s citem a jemným vtipem, doprovázeno příjemnou hudbou.

Příjemný návrat do dětství, k hračkám na klíček, do světa fantazie, dobrodružství a kouzel.

Vtipné scénky ze soužití manželských i nemanželských párů, jak z pera pana doktora Plzáka, skvěle zahrané a dobře odkoukané ze života. Akorát ta poslední, znázorňující dvojici staroušků, mi přišla poněkud trapná.

Postavičky trefně okopírované ze života, pointy, které by scénárista nevymyslel, takové byly ty nejlepší povídky z diváckých příběhů televizních Bakalářů. Josef Bláha se svým otravným brbláním, pyžamem a kbelíkem na odpadky mě pobavil opravdu hodně a konečnou scénu jsem si dost zlomyslně užila.

Kriminální konverzační drama par excellence. Michel Serrault v roli, měla jsem pocit, že spíše v kůži podezřelého svědka, mě tady fascinoval snad ještě více než samotný Ventura ztvárňující vyslýchajícího komisaře. Oba muži táhnou na svých bedrech sami skoro celý film, ve kterém jde více o konfrontaci a psychologii obou hlavních postav než o usvědčení či osvobození samolibého pana notáře. Romy Schneider coby manželka podezřelého a taky konečné vyústění filmu jsou už potom takovu další třešničkou na dortu tohoto povedeného dramatu.

Kouzelný svět dětství ve všech odstínech modré, barvy nebe, očima kluka, který rád maluje a jako každý dobrý malíř se umí dívat kolem sebe a snít.

Pověstná temná atmosféra boduje i v tomto výborném seriálu z Dánska a nemíjí žádnou z hlavních dějových linií. Ať už se jedná o dění kolem hlavnho vyšetřovacího dua, ostříleného komunálního politika Hartmanna, bravurně ztvárněného Larsem Mikkelsenem, či příbuzných zabité dívky. To, že se vyšetřování jedné vraždy táhne po celých dvacet dílů první série, podle mě příliš na dramatičnosti příběhu neubralo. I když podezřelých bylo tolik, že to ke konci vypadalo, že komisařka Lundová postupně zatkne a zase propustí celou Kodaň, její vyšetřování mě bavilo a zůstala jsem v napětí až do poslední epizody.

Pěkně absurdní příběh, místy s veselými detaily, (myši v konzervě, mléko pro kočku ve sklenici na víno), většinou ale spíš až úzkostně mrazivý ve scénách o marném hledání zmizelé půjčovny a beznadějném zápasu s neuchopitelnou mocí byrokracie.

Myslela jsem, že mám smysl pro humor, ale tohle mě jaksi nedostalo. Kromě scény, kde Hadimrška ukládá gramodesky. Jinak se mi zdálo, že Burian až moc přehrává. Možná proto, že se jedná o jeden z našich prvních zvukových filmů.