Maxtrix

Tohle že je nejlepší Scorsese? Ten místy nevhodný výběr jen rockových písniček a jejich coverů? Ty voiceovery Pesciho - herce s hlasem absolutně nevhodným pro voiceovery? Těch 178 minut, které (mimo posledních 30 minut) neobsahují žádnou ikonickou scénu a někdy mě nutí pokládat otázku jestli to fakt musel Marťa tak natahovat? Za mě jednoznačně NE.  Tenhle film je ale nejlepším ztělesněním Scorseseho. Jsem si jistý, že kdyby jste vystřihli jakoukoliv sekvenci z kontextu a ukázali ji někomu, který jen zaslechl legendární jméno, dokázal by správně označit strůjce tohoto typického žánru. Ty 3 hodiny jsem stejně musel vnímat navzdory tomu, že jsem si nevypěstoval sympatie ani k jedné z postav (což je můj problém) a to z jednoduchého důvodu - ten příběh je prostě skvěle vymyšlený. De Niro a Pesci jsou ztělesněním toho nejlepšího z arzenálu "mafiánských herců" a už jen kvůli nim jsem se na zhlédnutí těšil. Stonová je opravdu brilantní hysterka a její přechod od krásky po feťačku byl opravdu silný. Místy zabírala i hudba (ano, ta kterou jsem před chvílí kritizoval) a práce s kamerou taky podobně většinou těšila (SPOILER - přechod Nickyho voiceoveru k Nickyho smrti mě odpálila). Nejvíc ze všeho ale chválím konec, protože na to jak byl předpovídatelný a vlastně i předem avizovaný, překvapil a zanechal dojem.  Podtrženo a sečteno Kasino není nic jiného než suprový film, který bych označil za jedno z nejlepších možných seznámení k Scorsesemu pro filmové zelenáče. Jeho předchůdci i následovatelé jsou mnohdy konkrétnější, a proto i za mě lepší. Nemá co dělat na vrchním místě režiséra s tak květnatou kariérou, ale zároveň přesně chápu proč tam - je takřka neokoukatelný (= můžeš si ho pustit stokrát a vždycky to bude lepší).

Pokračování Hobita má jeden problém - je to prostřední díl. Tyhle výplně mezi začátkem a koncem obvykle nejsou diváky oslavovány, protože jen spojují to co nás reálně zajímá. Někdy tak režiséři na pokračování kašlou a nedají si s tím takovou práci. V tomhle případě tomu tak naštěstí není a Jackson vytvořil parádní podívanou, podle mě hodnou LOTRovi. Herce, hudbu, lokace, efekty a atmosféru pochválím jedním bodem, ale samozřejmě si zaslouží veškerou čest. Čemu se chci v téhle recenzi věnovat, jsou zábavné a zajímavé scény, protože to je to, co dělí skvělé díly Hobita a LOTRa od dokonalých. V těch 3 hodinách, které jsem právě zhlédl je jich kupa. Sjíždění řeky v sudech mi přišlo senzační, stejně jako několik soubojů, krytí se před plameny draka a jinačí. Těch 180 minut fakt uteče, a proto musím Šmakovku vychválit.

Brzy přijde desátý snímek z "Tarantinovy desítky" a tak jsem splnil svůj domácí úkol a dokončil přípravu pro nyní zrušeného Kritika Filmů. A tenhle mě jako jediný zklamal - opravdu nejhorší Tarantino a to z jednoduchého důvodu, prostě to nebaví. Podprůměrný příběh nezachrání ani typicky špičkový arsenál herců, ani perfektně vybraná hudba. Pro Quentinovy filmy je tenhle atypický nízkým množstvím násilí (což ani takový problém není - jen to stojí za zmínku) a nižší kvalitou dialogů (což ale problém je). Dohromady je to 148 minut plochosti bez akce nebo napětí, které pobaví leda tak záběrem na nohy.

Fakt jsem nechtěl dělat recenzi, protože mi to z počátku přišlo parádně prostoduchý - až tak, že mých plánovaných 5 hvězd vysvětlí všechno samo. Bohužel, od groteskního začátku, které si dělá srandu ze všeho, ten humor upadá a už to není tak zábavné. Od třicátý minuty se hraje na stejný narážky a ty se velmi rychle omrzí. Sem tam vykoukne nějaký zajímavý nápad na pobavení, ale protáhne se to až do konce, který až moc sází na to, že budeme šokovaný z Deppa. Udělat stoprocentní moderní komedii je snad nemožný úkol, ale tahle k tomu měla skvělý náběh a proto se usadím na slabší 4 hvězdičky.

Chápu, komedie, neměl bych to hodnotit tak kriticky, ale když ten film tak dobrou půlhodinu fakt nic nedělá. Pozoruju bručouna a u "nejlepší komedie všech dob" usínám. Pak proběhne první vtipná událost a tak pozvolna se to rozjede. A ano, opravdu to místy stojí za úsměv nebo i něco významnějšího. Bill Murray sehrál svou roli dobře, proto mě mrzí, že musím snižovat i body za velmi rychlé rozhodování, které se pro jeho postavu vůbec nehodí. Myslím tím to, že třetí den se nechá odvést do věznice před tím, než tu obnovu dne pořádně otestuje. I ty všechny smrti byly navíc, ale chápu, že Phil musel mít kompletní obrat své psychologie, aby si to divák mohl užít. Nesatisfakční mi přišel hlavně konec, a to ze dvou důvodů: 1) Tu kletbu prolomil jako čím? Že se jeden den nechoval jako kokot? - To už udělal. Že sbalil tu borku? - To už přece taky zvládl. A jestli to prolomil změnou své osobnosti, tak to ani radši nechci slyšet. 2) Hrozně nerealistické pojetí lásky. Po jednom rande jí vyzná lásku a ona se může vyšinout. Navíc jsem fandil té MacDowellové, která mu po první, rande nedá a ona si ještě ráno přijde sama. Shrnu-li to, Groundhog Day mě naštval, ale dokážu pochopit, že nejsem ve většině. Uznávám, že se jedná o zábavný film na 100 minut, ale subjektivně k němu mám výhrady.

Začnu tím, že doporučím originál. Clavellova kniha má přes tisíc stránek, které utečou jak voda, protože obsahuje nádherné popisy, zajímavé detaily z tehdejší země vycházejícího slunce a nejde se nesblížit s Blackthornem. Vypravuje příběh odvážného námořníka a jeho zážitky s intrik plného Japonska. Tím se od ní film liší, protože ten se spíš týká samotného příběhu boje o moc.  Zakládá si na ikonických scénách, ale občas na nich něco promění (třeba časovou posloupnost), aby dokázala celý seriál urychlit. Moje hlavní výtka se tak týká absence několika scén nebo okamžiků, protože děj seriálu má občas nezacelené části. Navíc byly i početné retrospektivní záběry, jimž korunoval starý Blackthorne. Má poslední kritika směřuje k náhodným černým obrazovkám, nazývanými střih mezi scénami.  Samozřejmě musím i mnohé vyzdvihnout. Do této kategorie patří špičkové herecké výkony, zejména Anny Sawai a Hirojukiho Sanady. Chválím krásné záběry připomínající ony popisné pasáže z knihy a klidnou hudbu, které je doplňovala (i když mohla být přítomná častěji). Oceňuji i jemně pozměněný úvod ale hlavně ten příjemný konec vítající lepší časy.  Měl bych to shrnout, Šógun je jeden povedený seriál, který si definitivně zaslouží sklizenou pozornost. Čtenáři si ho definitivně neužijí tak jako ti, co knihu nečetli, ale stejně doporučuji všem.

Jestli první sezóna začala koncem první epizody, tak druhá sezóna začala tak okolo epizody čtvrté a to jen kvůli tomu, že neustále sleduje vedlejší příběhy, víc kecá a ultimátně i zpomaluje tempo. Přestože to je hlavním tématem kritiky, já musím bojovat i za tuhle formu, protože reflektuje přesně to, co Mark prožívá - nejistotu a těžké rozhodování. Na druhou stranu tak uplynula celá série a já jsem si vlastně uvědomil, jak málo se odehrálo. Tohle dávám za vinu falešným zvratům - když se odehraje něco, co má příběh extrémně změnit, ale přijde deus ex machina a hned jsme tam, kde jsme byli na začátku dílu (třeba SPOILER - když ta klonovací asiatka chcípne a pak se vrátí nebo když je Mark opuštěn v alternativní dimenzi a minutu na to ho zachraňujou Guardiani). Hrozně rád bych dal 2. sérii 4 hvězdy, protože to vlastně bylo fajn a díky tomuhle způsobu jsme zahlédli ty stejné postavy jinak, ale teď to má 88% což je fakt moc.

Univerzita pro příšerky dneska už svým pokrokovým designem nikoho nepřekvapí, a o to víc se projeví jednotvárnost postav a humor, který pro rodiče už moc nefunguje. Na druhou stranu se stále jedná o parádní pokračování prvního filmu a to nejen proto, že vidíme jak naše milované příšerky vyrůstaly. Prostředí jsou fantastická a celá zápletka Strašných her zabírá. Tiché momenty nakonec zastíní akcí hlučné finále, po kterém odejdete od obrazovky s dobrým pocitem. Mimo skvělého dabingu musím vyzdvihnout i energickou hudbu (Gospel od March Fourth Marching Band).

Tarantinovo nejoblíbenější film a přitom jen absurdní sci-fi, které si hraje na nějakou hlubší myšlenku, jako by reálně nešlo jen o ty krvavý jatka. Až na pár scén se skvělou kamerou a originálním nápadem mě na celém filmu nic nezaujalo, v dnešní době je to už trochu ohraný a násilí jsem už viděl horší a realističtější. Když už jsem se k realističnosti dostal, v tomhle filmu průměrná postava snese od jednoho škrábance po 3 zásobníky kulometu, zrovna záleží na tom, jestli musí splnit nějakej úkon (třeba se usmát). Postavy mi přišly ploché, jen se je občas Fukusaku pokusil dofouknout nějakou backstory (většinou tragickou), ale stejně to na mě nějak nezapůsobilo. Speciálně se musím vyhradit proti zvolení třídy jako sledovaného subjektu, protože je to asi tak první myšlenka, která vás napadne, když se řekne celek s komplexními vztahy. Zkrátka je to vybraný jen abychom se cítili ještě hůř, když se navzájem zabíjí, ale je to vlastně levný. Abych to shrnul, Battle Royale má něco do sebe, ale víceméně mě nechal chladným.

Pomalý a podhodnocovaný snímek vyprávějící o neznalosti - aneb když se nevyznáš tak se v tom nehrab. Většinu filmu strávíme s ztělesněním dobra Markem Rylancem, který parádně hraje utrpení. Mrzí mě ale, že nebyl dán větší prostor i tomu zlu, protože Pirát jen potají mučí barbary a Vlkodlak se přidá až ke konci.  Snímek bych neoznačil jako nudný, ale místy mohl být silnější. Zaslouží si aspoň 70%, a tak mu zvedám čtyřhvězdičkový palec.