Kaleidoskop

Když chcete stavět děj celovečerního filmu, s rozpočtem kolem 90 milionů dolarů, nemůžete spoléhat na to, že Vás zachrání 20 stránek obrázků. A tak si autoři do příběhu museli lecos dovymyslet. Ze začátku to vypadá celkem dobře. Scénáristé hezky exponuji poměrně velké množství postav, např. sestru a matku hlavní postavy, ukazují nám jejich problémy, prostě klasický rozjezd běžného hollywoodského filmu. Jenže po tom toto všechno zahodí za hlavu, později se k tomu skoro vůbec nevrátí a přesouváme se na ten tajuplný ostrov, kde chlapec Max poznává příšerky. Což, když jsem viděl původní ilustrace, tak chápu že do realistického filmu se těžko převádějí, ale ... no nebudu lhát, tyhle CGI verze jsou prostě děsivé a vůbec nechápu, jak někdo mohl dát něco takového do dětského filmu (kam se hrabou mumínci). Následně sledujeme dění na ostrově, přičemž, film se původní knížky drží jako tak na začátku a na konci. Mezi tím dostaneme kupu zvláštních událostí (které samozřejmě nejsou pro děj důležité), kdy vlastně Max svým jednáním v roli krále totálně rozvrátí společenství příšerek, udělá z nich mezi sebou nepřátele a na konci, když by se měl ke svým činům postavit čelem a napravit je, tak se prostě sbalí a odjede. Jestli se ptáte kam, tak dopluje domů k matce, s tou se obejme a všechno je zase fajn. Celou dobu trvání, jsem se v tom snažil hledat nějaké poselství. Původní knížka je totiž poměrně dost oceňovaná a tak jsme doufal, že to celé má nějaký smysl, že ten fantazijní svět je jakousi paralelou k našemu světu, ovšem já jsem tam nic takového nenašel. Místo hezkého závěru, na konci přijde totální zmar a neštěstí, ty příšerky vypadají, že upadli Maxovým odjezdem do těžkých depresí a já si nejsem jist, že to vychovává dětského diváka správným směrem. Jediná věc, která by se dala označit za výchovnou, je to, že Max se na začátku filmu chová jako nevychovaný puberťák, nedomýšlí důsledky svých činů a ničí vše kolem sebe (jak psychicky ta fyzicky). To do jisté míry potom dělají i příšerky na ostrově, takže by se asi dalo říci, že mu tak trochu nastavují zrcadlo, aby si uvědomil, jak se chovat nemá. Jenže jemu je to úplně jedno a pořád se chová jako kdyby trpěl bipolární poruchou.

Po značném úspěchu filmu Bohemian Rhapsody, se nám tu objevil takový nešvar. Lépe řečeno se s životopisnými dramaty doslova roztrhl pytel. A u tohoto kousku je podle mě veliká škoda, že to dopadlo tak jak to dopadlo.Tedy přesně tak jak čekáte. Ze začátku to je docela dobré. Coppola se nezdržuje sáhodlouhým popisováním začátků jejich vztahu a rovnýma nohama nás hodí přímo do příběhu. Jenže po tom se z toho stane typické stereotypní dramátko o tom, jak se chudá Anče ze statku zamilovala do krále, on si ji vzal, jenže na ní přes své kralování nemá čas. Od začátku je vám jasné kam to povede a i bez hlubších znalostí jejich života dokážete odhadovat dění v další scéně. I přesto by se našlo pár věcí, kvůli kterým jsem se rozhodl udělit průměrné tři hvězdy. Výkony v hlavních rolí jsou velmi povedené, zejména Cailee Spaeny jako Priscilla je velmi povedený casting. Je to hezky natočené, velmi pěkně tu režisérka pracuje s barevností mizanscény (celé je to laděné do modra a tyrkysova) a pak tu mám takovou poznámku, u které si nejsem jist, zda je dobrá nebo špatná. Pokud totiž Coppola chtěla ukázat tu nudnost a všednost bezstarostného života americké smetánky tak se jí to definitivně podařilo. K tomu mě vede fakt, že celý film je natočen maximálně na 10 lokacích a spousta prostředí se nám v něm jako refrén neustále opakuje. Jenže otázkou také zůstává, proč by to autorka měla a chtěla dělat. Ve finále bych tak řekl, že je to konvenční dramátko o životě slavných, které je ve většině ohledů průměrné a otázkou opět zůstává, proč by to chtěl někdo natáčet.

Když jsem se dozvěděl, že Orson Welles zfilmoval Kafku, lehce jsem znervózněl. Nebyl jsem si totiž jist, zda si bude rozumět velikán filmu, s velikánem literatury (osobně totiž nejsem příznivcem většiny filmových adaptací Kafky, Michálkovu Ameriku bych vzal na milost snad jen díky výborné hudbě). Po zhlédnutí musím říci: čekal jsem to horší. Welles se poměrně dost drží původní předlohy a po příběhové stránce mi tam vadí pouze ten konec, kdy autor cítil nutkání dát tomu filmu jasné ukončení aby slabomyslný americký divák nemusel náhodou při sledování zapojit mozek. Na druhou stranu by si Kafkův text možná přeci jen zasloužil drobnou revizi, aby rozvláčný děj, který by v tomto noirovém pojetí tolik seděl staré Praze, tak hrozně nekontrastoval s modernistickou a funkcionalistickou mizanscénou Wellesova pojetí. Velkolepé záběry na gigantické kulisy na druhou stranu vypadají velmi efektně (už vím kde vzal Michálek inspiraci), takže by se to tomu asi dalo odpustit. Za režijní úspěch bych určitě považoval angažmá Anthonyho Perkinse, osobně by se mi do té role velmi hodí a hraje ji perfektně. Po zvážení všech výše zmíněných faktů bych řekl: 3,5*.