Kristus se zastavil v Eboli

Velmi pozvolně vyprávěný příběh o životě v chudé vesničce v předválečné Itálii. S blížící se válkou je krásně vykresleno formování charakterů místních obyvatel a také spisovatele Carla Leviho, který je sem z politických důvodů vyhoštěn - skvělým způsobem ho ztvárnil Gian Maria Volonté! Filmu ovšem velmi ubližuje neskutečně pomalé tempo, které sráží celkově pozitivní dojem z tohoto snímku. [Dubnová Challenge Tour 2015 - 30 dní, 30 filmů, 30 zemí] (16.04.2015)

Kristus se zastavil v Eboli, do Craca už nedošel (dnes by to měl jen 2 hodiny autem, přímo na východ). Craco, od roku 1963 město duchů, zalidnil Francesco Rosi pro svou stejnojmennou adaptaci románu Carla Leviho (hlavní roli - ve filmu též Carla Leviho hraje kongeniálně Gian Maria Volonté) sedláky a řemeslníky, dětmi a ženskými, sporadicky fašisty a mastičkáři. A tak cestu z Eboli do Craca musí vykonat sám hrdina filmu/ autor románu. Přesazen z běžné reality (o které víme velice málo) přímo do snu (o kterém to celé je). Svou upřímnou, nezáludnou, otevřenou a nápomocnou povahou si získá nedůvěřivé a pověrčivé vesničany (byť Caro bylo kdysi velké město). Sám přitom mnohé poznává, mnohé si uvědomuje, a jeho již dříve vyhraněný charakter se ještě zpevňuje. Levi/Rosi vytvořili svůj bildungsroman/bildungsfilm s italským půvabem a nefalšovanou grácií. Pozn.: V Cracu se natáčely i jiné filmy. Dočetl jsem se, že i jeden díl Jamese Bonda. (11.11.2015)

Zajímavý, byť neskutečně dlouhý (těch minut je přes tři sta, nikoliv sto padesát, jak se zde uvádí) snímek ze zapomenuté výspy jižní Itálie, kde se až nechce věřit, že by lidé mohli žít. Nádherné obrazové kompozice, z nichž některé jsou samy o sobě obrazy, originální herecké výkony, zajímavý děj posazený do období raného fašismu v Itálii, o kterém jsem toho moc něvěděl, postavy čpící člověčinou. Malinko mne zklamal až závěr, jinak, kromě délky nic (07.07.2012)

Přibližování starých, údajně zlatých časů není nikdy dost. Rubem těchto nevyvážených tvrzení jsou skutečnost a na ni navázaná fakta. Sonda do mikrokosmu ospalého maloměsta (ve filmu navíc charakterizovaného jako vesnice) je výmluvná. Víc než zdánlivá rozvleklost, kterou se film vyznačuje, se tu uplatňuje schopnost pronikavé mikrosondy do světa, v němž žijí dva lékaři, učitel a sebevědomý, značně omezený starosta v jedné osobě, místo, kde lišky a osli opravdu dávají dobrou noc, a proti tomu intelektuál (historická osobnost) strádající jak pro své názory, tak pro svůj původ. Závěry, které jsou pro ty, jimž není tajemstvím klasická evropská literatura z přelomu minulého a předminulého století, předem jasné. Nejde přitom o klišé: pověrčivost jedněch i druhých naráží na moderní vzdělanost nedobrovolného téměřrekreanta a ústí v praktických věcech, kterými jsou v tomto případě nemocní, neschopní platit vysoké taxy místním lékařům, postupně mění situaci. Když postrk končí a Levi se vrací do světa, vyprovází ho celé městečko; slzy, které se lesknou v očích mnoha jeho obyvatel, jsou výrazem zoufalství nad realitou, která je čeká a údělem, který je nemine. Staré zlaté časy tak přesvědčivě přibližované zdánlivě rozvleklým filmem, ztrácejí lesk. Z filmu o odvrácené straně režimu a možného zlatého věku Vám v paměti zůstanou opět jedinečný Gian Maria Volonte, režisér a scénárista Rossi a jeho blízký spolupracovník Toni Guerra. A s nimi poznání, že staré zlaté časy byly pro většinu z nás opakem toho, co a čím chtěly být. A a s nimi také opravdu nevšední umělecký zážitek. (16.04.2015)

Snímek vyniká natolik silnou, často až magickou atmosférou, až jsem párkrát nabyl dojem sledování filmu, v němž se pomalu vyprávěný a rozehraný obsah putování a procitání v neznámém prostředí mohl klidně stávat pro diváka až nepodstatným a stačilo nechat se vést oným kouzlem okamžiku a vnímáním tajuplné osudovosti, podtržené ústředním hudebním motivem. Tenhle pocit se mi ukázal zčásti jako pozitivní, protože atmosféra, jakou Francesco Rosi na vrcholu tvůrčích sil dokázal vytvořit, mě opět často uhranovala. Na druhou stranu od Rosiho mě mnohem víc nadchly předchozí Ctihodné mrtvoly (1976) a následující Tři bratři (1981). První je napínavý krimi thriller, druhé emotivní rodinné drama a oba filmy s hodně podobným stylem i atmosférou trvají cca 2 hodiny. Před chvilkou dosledovaný Rosiho film Kristus se zastavil v Eboli nejenže nabízel pro mě vcelku méně podnětný a atraktivní obsah, ale hlavně v plné režisérské verzi trval přes 3 a půl hodiny! A žel, ač Rosi onu atmosféru na hraně meditativního rozjímání vážně umí, samotná atmosféra spolu s kamerou a dobovým prostředím mě časem během tak vražedné stopáže (zvláště v poslední třetině) přestávala uspokojovat. Ne, žeby nedošlo i během minimálního děje kolem pobytu v italské vesnici, včetně malířových návštěv úřadů, k jistému konfliktu, ale pokud se tak stalo, buď mi zpracované téma připadalo příliš intelektuální nebo v opačném případě (např. k závěru více probíraný fašismus v Itálii) podané s podobně akademicky chladním odstupem na to, abych z filmu pocítil osobní zásah. [65%] (09.02.2024)