Osud člověka

Superlativy ověnčené přetlumočení klasické Šolochovovy prózy plně zapadá do blížících se vrcholů protiřečivého chruščovovského tání (otěpeli). Hluboký humanismus, kořenící v tradicích klasické ruské literatury předminulého století, jakoby byl Bondarčukovou přípravou na VÁLKU A MÍR. Soužití dvou válkou zničených lidí v nepředstavitelně zpustošené zemi, jejich splývavě vzlínavé poznenáhlé sbližování, návrat do běžných, a přece tak vzácných lidských vztahů, do lidství a normálně tlukoucího srdce vůbec, proces, který díky kameře i režii sledujeme doslova krok za krokem, řeknou o válce víc než veletucty sebelépe zvládnutých válečných scén. Vysvětlit, jak je možné, že tak kvalitní filmy mohly vznikat v režimu, který k humanismu a úctě k člověku měl tak daleko, není snadné. Věta, že režim nikdy nedokázal zcela zapřít svá humanistická hodnotová východiska pocházející ještě ze sklonku carské éry, určitě nepřesvědčí. Lepší interpretační alternativu ale nemám. A tak se znovu a znovu dívám na dílo, kterého se nelze nasytit. Dívám a cítím, jak mravně, lidsky, pookřívám. (01.03.2008)

Sergej Bondarčuk byl génius jak herecky, tak především režijně. Jeho debut Osud člověka podle stejnojmenné novely Michaila Šolochova (Nobelova cena) patří k celé vlně několika ruských filmů, které se na přelomu 50. a 60. let něajkým způsobem v rámci mezí vymezovaly vůči tehdejší sovětské propagandě a vyhrávaly za to ceny na západních festivalech. Celá scéna dialogu v autě mezi Bondarčukem a představitelem malého Váňušky patří k tomu nejlepšímu, co kdy bylo v ruské filmové historii natočeno. Osud člověka je film, který by měl patřit k základním znalostem každého filmového fanouška. Velmi sugestivní snímek ani po více než padesáti letech od svého vzniku neztratil nic ze svého kouzla. Skvělá režie (ať už scéna skupin lidí před vysokou pecí nebo pasáž, kde se Sokolov ve snu hovoří se svou rodinou), naprosto brilantní kamera a závěr, u kterého vás mrazí a zároveň máte slzy v očích. "Ja tvoj otěc." (12.06.2010)

Za komoušů několikrát v televizi uváděný válečný velkofilm. Režisér Bondarčuk se skvostně zhostil i hlavní role. Musím se přiznat, že s odstupem let si tento film už celý nevybavím, ale tehdy to pro mně byl velký zážitek. Dodnes nezapomenu na strhující scénu, kdy Bondarčuk jako vězeň v koncetráku jde k veliteli lágru škemrat o jídlo a tím de facto i vstříc jisté smrti. Té se nakonec za pomoci vodky zázračně vyhne, způsobem, který neprozradím, abych nespoiloval. Jenomže stejně pochybuju, že to někdo uvidí, protože dneska nejsou sovětské filmy v kurzu a to velice NEZASLOUŽENĚ. Spousta sovětských filmů je parádních, bez otravné komunistické propagandy a je to škoda, že se nevysílají. (08.05.2003)

Krásný – a zavazující – film, dokonale překládající lidský život v sled, neopakovatelně nahlédnutých situací, v něž se soustředí veškerá zkušenost jednotlivce. Jeho klíčové poselství ovšem nenacházím v závěrečném gnómickém apelu, ale ve svědectví, že válka je konečným přerušením vztahů. Z této banální formulky vyplývá, že mír je – naopak (a primárně) – jednotou, a druhotně – že to, v čem nyní žijeme, není ani jedním z těchto pólů, ale jen si z obou bere to pohodlnější, a tedy hlouběji stahuje – do žaláře, v nějž se dnes život, za který vojín Sokolov bojoval a jímž bojoval, proměnil. Tedy nadcházející válka možná nabude té ohavně nezodpovědné tvářnosti nevědomě se obráceného spícího těla. A možná už probíhá. (17.03.2017)

Hodně působivá záležitost a určitě pozitivnější setkání se sovětským filmem, než v případě předchozího snímku (Jaro v Zarečné ulici, 1956). Je opravdu znát, jakými změnami prošela sovětská filmová scéna (podobně jako v rámci východního bloku i československá) po odhalení kultu osobnosti Stalina a najednou i silně vlastenecký film působí na diváka zcela jinak. Osud člověka mi dává vzpomenout na dřívější zážitky z Balady o vojákovi a Májových hvězd ze stejného roku. Sergeju Bondarčukovi se i navzdory místy silnému pátosu (pro ruský národ prostě typickému) povedlo natočit film plný lidské statečnosti a síly, stejně tak plný řady sugestivních napínavých scén. Příběh obyčejného člověka v nelehké době, kterou je schopný díky své odhodlanosti přežít a nacházet znovu nový smysl života, má co říct dalším generacím i po tolika letech... 75% (dodatečně viděno v rámci "Challenge Tour 2020" – 30 dnů se světovou kinematografií) (11.04.2020)