Šíleně smutná princezna

Jo, takhle vypadalo našed dětství. Dětství plné ksichtů Neckáře a Vondráčkové, které nevím proč pronikly do tak výpravné pohádky. Nostalgií se to ale stírá a zůstává jen krásná vzpomínka na docela romantické dobrodružství spanilého prince a jednoduché princezny okořeněné přítomností dvou podlých rádců a zmatených králů. Skutečně zdařilá pohádková komedie, kde bych dokázal odpustit toho Neckáře s Vondráčkovou. (20.12.2011)

Šíleně smutná princezna na první pohled (i poslech) do jisté míry vyčnívá z tuzemské pohádkové produkce - zejména díky netradičnímu pojetí, které je okořeněné nezapomenutelnými písněmi, nádhernou (i když "maličko" kýčovitou) výpravou a nejednou nápaditou a humornou sekvencí. Mladičkému Neckáři a Vondráčkové to nesmírně slušelo, duo Kemr-Vostřel bylo výsostně spiklenecké, zatímco duo Marvan-Záhorský mělo královské charisma. Libozvučná pohádka, která nestárne. (25.01.2021)

Není snad názornější způsob, jak si udělat představu o proměnách poválečné společenské atmosféry v českých zemích, než na vývoji tzv. klasické české filmové pohádky. Budovatelská Pyšná, zavile protiaristokratická, protigermánská a proticírkevní Se zlatou hvězdou, opatrně kritický Jasného Kocour a spousta dalších, hrajících všemi odstíny ideologie podle toho, kam zrovna politický vítr zavanul. Šíleně smutná se začala natáčet v šedesátém sedmém a dokončovala se někdy kolem pražského jara; krátké svobodné nadechnutí národa před srpnovým příjezdem bratrských tanků z ní přímo čiší. Oblíbená figurka popleteného krále, tentokrát zdvojená, už nekarikuje feudální ani buržoazní, ale soudobou domácí vrchnost; válečné nebezpečí už nemá tvář souseda Kazisvěta, ale vysoce postavených pletichářů na obou stranách; silné pacifistické ladění nepůsobí jako úlitba stranické linii, ale jako autentický odraz dobových nálad; lidový humor se mísí s povážlivě intelektuálním; ryze současnou hudbu nedodávají prověření vousatí akademici, ale devatenáctiletý(!) Jan Hammer ml., kterého po srpnu a emigraci čeká kariéra světového progresivního jazzmana a rockera. — No a teď bych se mohl pustit do výčtu desítek jednotlivostí, kterých se na téhle pohádce / rodinném filmu asi nikdy nenabažím, ale už je to nějaké dlouhé, tak jmenuju jenom Dibarborova šarmantního francouzského kata (a hlavně jeho dialogy s králem Dobromyslem), přiznám se, že z princeznina songu o tom, že slza z tváře padá, mě proti mé vůli a veškeré logice pokaždé mrazí (chci věřit, že je to závrať ze zatáček té prapodivně vystavěné a přitom tak přirozeně plynoucí melodie, ale skoro mi navíc přijde, že Vondráčková tady ze sebe jedinkrát v životě dokázala dostat stejně intenzivní výraz, jako její pěvecká i lidská antipodka Marta Kubišová ve svých nejlepších kouscích), a zbytek si už nechám pro sebe. (11.01.2015)

V pozoruhodné pohádce scénáristy a režiséra Bořivoje Zemana nenarušené dobovou cenzurou - blížilo se Pražské jaro - , v níž se snoubí hudební a herecké obsazení ve vzácné syntéze, která navazuje na to nejlepší z humoru své doby, se divák ocitá na duchovní pastvě. Nápadů, jemností a fines je tu přehršel stejně tak jako mladické svěžesti. Klasičnost je tu dovedena do maximální dokonalosti a myšlenková hloubka je odlehčena celou řadou nápaditých gagů; cítíme tu stopy STARCŮ NA CHMELU. (09.04.2023)

"- Jak se dá utéct z vězení? - Těžko..." Spolu s Eva tropí hlouposti další český klenot, ba který se s chutí podívám pokaždé zas a znova. Geniální a nadčasová satira, kterou si člověk užívá paradoxně tím víc, čím je starší. Helenka byla tehdy ještě rozkošná, Neckář byl ještě sympatický, některé postřehy jsou ale aktuální doteď a naprostá většina scén si přímo říká o zkultovění... "No jo, pan král si počká až si obereš kostičku... A DEJ MI TAKY KOUSEK!!" (04.10.2008)