Šíleně smutná princezna

Jedna z mých nejoblíbenějších. Hlavně díky povedenému mixu klasické pohádky, moderního světa, inteligentních dialogů a samozřejmě muzikálu. Nikdy bych netušil že to řeknu, ale Vondráčková a maličký Neckář jsou zde vynikající. Vlastně stejně jako všichni ostatní. Kdo by kdy zapomněl na dvojici Kemr - Vostřel nebo krále Záhorského a Marvana? Prostě jedna z těch velmi mála pohádek, které můžu každý rok. A miluju a maluju. (30.08.2010)

V dětství jsem to měl rád, ale pak jsem na to na dlouhé roky zanevřel, a znovu jsem to vzal na milost v momentě, kdy jsem se dozvěděl, v jak útlém věku Jan Hammer složil hudbu k tomu filmu - to mě naprosto šokovalo a přimělo se na ten film dívat novými očima a docenit to, co mi dříve unikalo. Navíc prostě nejde rozporovat, že (rovněž) mladičká Vondráčková je zde skutečně nádherná, a nedokážu si vůbec v té roli představit někoho jiného. Stejně tak proti Neckářovi lze jen těžko něco namítnout, takže podle mě to nejlepší, co se dá v tomto případě udělat, je užít si v telce film, a pak si ho připomínat poslechem skvělého soundtracku. (28.12.2021)

Není snad názornější způsob, jak si udělat představu o proměnách poválečné společenské atmosféry v českých zemích, než na vývoji tzv. klasické české filmové pohádky. Budovatelská Pyšná, zavile protiaristokratická, protigermánská a proticírkevní Se zlatou hvězdou, opatrně kritický Jasného Kocour a spousta dalších, hrajících všemi odstíny ideologie podle toho, kam zrovna politický vítr zavanul. Šíleně smutná se začala natáčet v šedesátém sedmém a dokončovala se někdy kolem pražského jara; krátké svobodné nadechnutí národa před srpnovým příjezdem bratrských tanků z ní přímo čiší. Oblíbená figurka popleteného krále, tentokrát zdvojená, už nekarikuje feudální ani buržoazní, ale soudobou domácí vrchnost; válečné nebezpečí už nemá tvář souseda Kazisvěta, ale vysoce postavených pletichářů na obou stranách; silné pacifistické ladění nepůsobí jako úlitba stranické linii, ale jako autentický odraz dobových nálad; lidový humor se mísí s povážlivě intelektuálním; ryze současnou hudbu nedodávají prověření vousatí akademici, ale devatenáctiletý(!) Jan Hammer ml., kterého po srpnu a emigraci čeká kariéra světového progresivního jazzmana a rockera. — No a teď bych se mohl pustit do výčtu desítek jednotlivostí, kterých se na téhle pohádce / rodinném filmu asi nikdy nenabažím, ale už je to nějaké dlouhé, tak jmenuju jenom Dibarborova šarmantního francouzského kata (a hlavně jeho dialogy s králem Dobromyslem), přiznám se, že z princeznina songu o tom, že slza z tváře padá, mě proti mé vůli a veškeré logice pokaždé mrazí (chci věřit, že je to závrať ze zatáček té prapodivně vystavěné a přitom tak přirozeně plynoucí melodie, ale skoro mi navíc přijde, že Vondráčková tady ze sebe jedinkrát v životě dokázala dostat stejně intenzivní výraz, jako její pěvecká i lidská antipodka Marta Kubišová ve svých nejlepších kouscích), a zbytek si už nechám pro sebe. (11.01.2015)

Jo, takhle vypadalo našed dětství. Dětství plné ksichtů Neckáře a Vondráčkové, které nevím proč pronikly do tak výpravné pohádky. Nostalgií se to ale stírá a zůstává jen krásná vzpomínka na docela romantické dobrodružství spanilého prince a jednoduché princezny okořeněné přítomností dvou podlých rádců a zmatených králů. Skutečně zdařilá pohádková komedie, kde bych dokázal odpustit toho Neckáře s Vondráčkovou. (20.12.2011)

Za komunistické éry vznikaly velké spousty dobrých filmů (+- v poměru 5:1 se současností) a pohádky veškeré produkci jasně vévodily. Když bych chtěl vyjmenovat všechny dobré mezi lety 1948-89, tak bych se určitě nedopočítal (po revoluci mě napadají dvě). Šíleně smutná princezna je jedna z nich a předpokládám, že se bude vysílat ještě pár desetiletí. 85% (24.08.2016)