Tři přání pro Popelku

Tři oříšky pro Popelku platí za stálici českých televizí během vánočních svátků, uspěli ovšem i za kopečky. Snímek režiséra Václava Vorlíčka a scenáristy Františka Pavlíčka tak uspěl i v Německu, Polsku, Španělsku nebo Severských zemích. Do těch spadá i Norsko a právě zde si pohádku ve svém dětství zamilovala filmařka Cecilie A. Mosli. Právě ta se poté chopila moderní předělávky Tří oříšků pro Popelku a dle vlastních slov chtěla svůj film realizovat jako poctu právě Vorlíčkovým Třem oříškům pro Popelku. Především u nás to měla toto moderní zpracování automaticky hodně těžké i kvůli prakticky až patriotské lásce k známé vánoční pohádce. Problém ovšem nebude pouze v nostalgii. Dá se říct, že Tři přání pro Popelku jsou Třem oříškům pro Popelku velmi věrné. Zhruba tak v 90%. Dochází tak k opakování známých momentů, známých hlášek a pocitu, že tento film skutečně natočil někdo, kdo Tři oříšky pro Popelku miloval. Tato moderní adaptace má poté pochopitelně výhodu v tom, že oproti původnímu filmu z roku 1973 se může opřít o moderní vizuální efekty a také po stránce kamery tentokráte může sázet na záběry z dronu. Právě malebné záběry na norskou zimní krajinu jsou na filmu jednou z těch nejpůvabnějších věcí a na Tři přání pro Popelku se i díky kameře Tronda Tøndera dá dívat. Pak je to trochu složitější.   Osobně jsem nikdy oné patriotické vášni k Třem oříškům pro Popelku nepropadl a o Vánocích vždy preferoval radši S čerty nejsou žerty nebo Tři veterány. Přesto mě ovšem pokus adaptovat právě Tři oříšky pro Popelku do nové podoby přijde zvláštní, i díky tomu, že právě láska k ní po 48 letech přetrvala i v Norsku a krom moderního kabátu prostě Tři přání pro Popelku nic nepřináší.   I drobné úpravy (především ve finále, které se pokusí udělat závěrečnou ´´ akci ´´ se sáněmi epičtější) působí neskutečně zvláštně  a i osudová tečka za klíčovým momentem rozlousknutí hádanky přichází o své kouzlo. Celkově poté obsazení působí dosti podivně. Norský Vladimír Menšík prostě není Vladimír Menšík, Ellen Dorrit Petersen je jako macecha místo Caroly Braunbock stylizovaná do děsivé a neskutečně rušivé podoby a ani ústřední dvojice Astrid S a Ingrid Giaever prostě do rolí nepadnou. Cengiz Al je ještě méně výrazný než Pavel Trávníček svého času, Astrid S poté prostě není Libuše Šafránková. Nová herečka, která má nahradit nezaměnitelnou Helenu Růžičkovou v roli Droběny je poté kapitolou sama o sobě.   Tohle byl předem prohraný boj. Celkově je realizace této norské předělávky skutečně zbytečná. Tři oříšky pro Popelku dodnes nic ze svého kouzla neztratili a i po téměř 50 letech jsou nadále milováni stejně.  Nová verze má možná velkolepější výpravu, efekty a kostýmy, k ničemu to ovšem není, protože se tu pořád s ničím novým nepřichází. Mosli se sice snažila o poctu, až příliš se ovšem drží původního materiálu, čímž prohrála na plné čáře. Na rozdíl od Guse Van Santa, který v roce 1998 dopředu prohrál boj, když se pokusil předělat Hitchcockovo Psycho alespoň zde přichází snaha o něco nového, přesto se to ovšem celé nezbaví pachuti zbytečnosti. A stylizace se v průběhu jeví ošklivěji a ošklivěji.   Zbytečný projekt, který má sice nějaké řemeslné kvality, v průběhu ovšem působí až příliš uměle a především se pořád drží vzorového materiálu. Šlo o předem prohraný souboj? Dost možná ano. Třem přáním pro Popelku totiž nejde upřít slušné řemeslo, jejich existence ovšem zůstává zbytečná.  Ani podivně rušivé cameo Kristofera ´´ Tormunda ´´ Hivjua tenhle zbytečný remake nezachrání......   PS: Gay polibek ve filmu je! Takže zastánci klasických křesťanských hodnot a voliči SPD by se měli od filmu držet dál.   PS 2: Sova Rozárka ve filmu je, v některých případech ovšem působí digitálně, především její oči. Což vyvolává naději, že se neopakovala historie z roku 1973 a nikdo tentokrát soví herečku sexuálně neobtěžoval šťouchnáním špejlí do zadku. (17.12.2021) (méně) (více)