Město Zero

V určitých pasážach trochu mdlé (múzeum), inokedy akoby trochu koncepčne neujasnené, celkovo (aspoň po prvom zhliadnutí) nie úplná trefa do čierneho. Ináč ale veľmi príjemný Kafkovský, úzkostný tranz s pulzujúcou večne ťaživou otázkou - som blázon ja alebo svet? Jedinou zostávajúcou možnosťou je bežať. (15.04.2019)

Hodně mi to připomnělo Lemův Rukopis nalezený ve vaně, podobně absurdní spletenec byrokracie a nemožnosti z něho utéct. Aktuálnější o to, že je tady zas - zase nám někdo říká, jak máme správně žít a vydává nám k tomu rozkazy, příkazy a zákony. A nemyslím jen koronavirus, ale i zelené hnutí nebo politickou korektnost. Spíše než drama bych řekl, že jde o mysteriozní podobenství s drobnými surrealistickými prvky, které na jednu stranu pobaví jak vtipem, tak nápaditostí (včetně naprosto skvělé kamery u záběrů města, ale i přírody), na druhou vyvolá pocit smutku, jak se stále motáme dokola (v tom je nadčasový), a jak strašně rádi pro novoty odjinud opouštíme domácí tradice, a pak toho snad i litujeme. Město Zero je takový globalizační projekt, z něhož není úniku, protože města různých zemí ve světě se sobě začínaní podobat. Hlavní hrdina se nakonec rozhodne utéct k rodině a tradici. Dávám jen 4 hvězdy, protože v některých pasážích se film trošičku vleče, a hlavně mu chybí nějaké silnější zakončení než jen poslední nad naší minulostí zhasne nebo že budoucnost je nejistá a dost možná bude potřeba utéct. (15.10.2020)

Nic není nemožné, naopak...v našem systému je možné všechno. Tedy, v jejich systému. Nekonečný labyrint. Iracionální společnost, jež určí jedinci novou, trvalou identitu. Jediné, co není možné, je únik. Možná až příliš nafouknuté, v závěru prakticky bez silnějšího vyznění. Karen Šachnazarov pouze klade otázky, je na divákovi, zda si dokáže odpověď. Každopádně se jedná o velmi slušné, dramatické (mysteriózní) i lehce komediální absurdno. (14.07.2016)

Kafkovský pocit nemožnosti dosiahnuť zdanlivo jednoduché ciele, zahatané náhle sa vynárajúcimi prekážkami, prostredníctvom cesty inžiniera do nemenovaného ruského mesta. Navonok všetko funguje ako má, ale pod zdaním normálnosti sa skrývajú nepochopiteľné absurdity. Kombinácia odcudzenia, nemožnosti vyslobodenia sa z podivnej spleti úkazov, podozrení úradov spolu so zjavným poukázaním na zvláštne snové prežívanie v sovietskom systéme vytvoril v prvej polovici presvedčivé scény obsahujúce zopár výborných nápadov (prehliadka živo neživých sôch v múzeu, torta s podobou hlavy hosťa so živým okom). Žiaľ v druhej polovici sa atmosféra vytráca. Záver tak patrí k štandardnej ruskej analyzujúcej dumkovej produkcii, vážne sa tváriacej, opakujúcej použité motívy, no vo výsledku neukazujúcej veľa originálnej nápaditosti. (16.09.2005)

Že mezi absurditu (lépe absurdnost ) a život je možno vložit rovnítko si intenzivně uvědomoval nejen Kafka nebo Beckett, ale nejspíš i Camus a mnoho mnoho dalších z řad režisérů, kteří si vybírali scénáře, které je možno spíš označit za "kafkárnu"; na rozdíl od toho, co se tímto termínem běžně rozumí. Absurdní jedná nejen malý Nostrodamus, ale skoro všichni, s nimiž se inženýr Alexej Varakin střetává - ale není prvávě on nejabsurdnější ze všech? A jeho útěk od posváteného dubu, definitivním projevem ztráty toho, co (možná mylně) považujeme za svoji identitu? Pozn.1: Jakoby vždy za tragedii okamžitě následovala komedie. Připomíná mi to jedno maximim Slavoje Žizka: "Jednou jako tragédie, podruhé jako fraška." Pozn. 2: A rokenroll? Největší absurdita ze všech! (05.10.2018)