Omámení a zmatení

Režisérský enfant terrible Richard Linklater vzpomíná na svá středoškolská léta obdobným stylem jako o dvacet let dříve George Lucas. Omámení a zmatení stejně jako Americké graffiti nic zásadního neřeší, nesměřují k žádným určitým cílům a pro mnohé bude problém strávit s nimi celou noc. Ač kvůli neobratné retro stylizaci (působilo to na mne příliš současně) nešlo o srovnatelně „nadnášející“ jízdu, rád jsem se pobavil pohledem na některé nedozrálé hvězdičky (kdo napoprvé pozná Bena Afflecka, vyhrává dvacet deka dobrých pocitů) a ještě radši zaposlouchal do vymazleného soundtracku, který právem spolknul největší část nuzného rozpočtu. Nabídka dále čítá pěkná auta, trapné vtipy a zvonové kalhoty. Buď berte, nebo nechte být. Možná pochopíte, čím si Omámeni ve Státech vysloužili kultovní status a oblibu u Quentina Tarantina. 75% (03.02.2008)

Asi nelze pochybovat o tom, že Dazed and Confused je Linklaterova verze American Graffiti. Zatímco Lucas vzpomínal v letech 70tých na nedávno skončené 60ky, Linklater už v podstatě točil dobovku. Tak či tak, konstrukce filmu je identická, nicméně z mého pohledu o něco méně zábavná, než jeho slavný předchůdce. Drahnou chvíli mi navíc trvalo vytvořit si alespoň nějaký vztah k postavám. Na druhou stranu, Linklater zbytečně v jednotlivých scénách nesetrvává a bez otálení se hned posouvá dál. Tenhle observační postup mu navíc dává šanci pokusit se o generační výpověď, nicméně nemám pocit, že by k něčemu takovému úspěšně celý film dovedl a zůstává tak podle mě spíše jen u bezkonfliktní dobové vzpomínky. 6/10 (31.05.2017)

Obcas mam neidentifikovatelnu /raz darmo, moju mentalnu orientaciu sa este nepodarilo objavit/ tuzbu slavnostne otvorit zumpu. Hned ma ovanula ta nezamenitelna aroma, zobral som si palicu a hladal som to hovno, ktore by mi bolo viacej sympaticke a pripadne menej smrdi. Dostal som sa az ku dnu no a na dne zumpy som objavil toto. 20 % (23.05.2015)

Dazed and Confused chce být, a dost možná i je, American Graffiti pro jinou generaci. Trochu slabší, snad proto, že i na první pohled nezávislejší, ale na konec velmi fajn. Z prvu se Linklater snaží jakoby nezaujatě snímat dialogy jako by to byla realita - styl je trochu odtažitý. To se projevuje i na absenci nějakého skutečného dramatu nebo třeba romantizující linky. I když tam tyto prvky jsou, nemáte pocit, že vám někdo podsouvá jejich výklad nebo svůj názor. Prostě to tak je. Ale s přibývajícíma minutama do sebe začnou věci víc zapadat a člověk si některé postavy oblíbí. Je to bezstarostné, uvolněné, o moc tam nejde. Asi jako když nostalgicky vzpomínáme na mládí a máme pocit že lepší období jsme už nikdy nezažili - žádná zodpovědnost, nahodilá osudová setkání a možnost se večer bez následků prostě zkalit. (16.05.2020)

Jedna noc v sedmdesátých letech, která může napovědět, kam povedou životní koleje v několika příštích zatáčkách. A nejsou to Americké graffiti. Naopak, Linklater má spíš než k Lucasovu pomníku mládí daleko blíž k bezstarostným epizodickým komediím typu Zlaté časy na Ridgemont High. Trvalo mi snad hodinu než jsem se vůbec dokázal trochu vcítit do těch pár postaviček a začal cítit zaujetí při jejich plánech či nezdarech. Ale až do konce jsem se toho otravného pocitu pouhé figurkovitosti a prvoplánovitosti charakterů nedokázal zbavit. Zábavné, díky soundtracku parádně poslouchatelné, ale dva roky před tímhle bych od pana režiséra čekal něco daleko trvalejšího. (11.02.2008)