Jeřábi táhnou

Po druhé světové válce a hlavně po smrti Stalina se zase Rusové pustili do filmů, které skutečně stojí za to. Tenhle romantický příběh má neskutečně krásnou kameru, ale on i příběh je krásný. Trochu to má z realismu, ale přitom je tu pořád vlastenectví, i když se rozhodně nedá mluvit o silně socialistickém filmu. I proto se vyplatí na něj podívat. (21.01.2015)

Ohromně působivý film, až se nechce věřit, že vznikl v SSSR v roce 1957. Takřka prost ideologie (za celý film zazní snad jednou oslovení soudruh a jednou tak nějak mimochodem kamera zabere Leninovu bustu). Borisův otec si naproti tomu otevřeně utahuje z dělnic, které pronášejí oslavné fráze o plnění a překračování plánu, lidé se zabývají především svými osobními věcmi a neskládají závazky, jsou melancholičtí, bojují sami se sebou a chybí jim uvědomělost. Ano, vlastenectví v tom samozřejmě je, ale normální, uvěřitelné a nijak politicky zabarvené. Přímo z války film sice ukazuje minimum, přesto je přítomná v každém okamžiku, ne jako pole slávy, ale jako mrcha, která ničí životy i charaktery. Je nedostatek všeho, neslyšíme o oslavách vítězství (vyjma krátké scény na úplném konci), evakuovaní lidé žijí namačkaní v malých domech, kde dýmají kamna a všechno je slyšet. Tu a tam sice může některý dialog působit trochu naivně, ale nikoli politicky naivně a do poeticky laděného filmu to sedí. Co však činí tento film opravdu výjimečným nejen na svou dobu je kamera a používání světla, stejně jako v režisérově dalším filmu Neodeslaný dopis. Záběr Veroniky běžící podél vlaku už tu zmínilo mnoho lidí, to je ale jen jedna z mnoha takřka dokonale natočených scén. Už Borisův běh do schodiště na začátku je působivý, stejně tak když Veronika probíhá rozbombardovaným domem po schodišti do bytu svých rodičů. A scéna náletu, kdy ji Marek nese po rozbitém skle a scéna je osvětlovaná výbuchy pum v dáli, taky stála za to. Proč nedávám maximum? Protože upřímně řečeno, právě postava Veroniky mi místy dost pila krev. Často neví co chce, tváří se významně melancholicky, obviňuje všechny okolo, není s ní rozumná řeč a tak dále. Prototyp chování, které nesnáším. Marek se sice zachoval jako hajzl, ale na druhou stranu, ona se k němu celou dobu chovala tak, že si o to koledovala. Ostatně, Taťána Samoljovová si vlastně skoro to samé zopakovala o deset let později jako samotná Anna Karenina. Na druhou stranu, byla to krásná žena, škoda, že jsem ji dosud viděl jen ve třech filmech. Update: Dodatečně uděluji maximum. Tenhle film je prostě krásný. (07.07.2018)

Všetci sme obeťami lásky. Či už je to láska rodičov k deťom, muža k žene, alebo priateľa k priateľovi. Láska tvorí jadro celého príbehu. Dominantným prvkom je ale vojna, ktorá zasiahne do životov obyčajných ľudí. Deti, priatelia a manželia odchádzajú na front a nechávajú svojich blízkych v úpenlivom čakaní, či sa vôbec s frontu vrátia a keď hej tak v akom stave. Kalatozov natočil veľmi citlivý film o hrôzach vojny a jej dopadoch, ktoré podáva cez mladé dievča Veroniku. Jej láska k Borisovi je silná a keď odíde na front rozhodne sa na neho počkať. Lenže vojna sa dostane aj do ich mesta. Pri bombovom nálete príde Veronika o rodičov a zo zúfalstva a s náporu Borisovho bratranca Marka (za ktorého sa vydá) zrádza Borisa a jeho lásku, čo si neustále vyčíta. Paralelne sledujeme situáciu na fronte, kde Boris plní rozkazy a nesie si pri srdci Veronikin obrázok. Neopúšťa ho optimizmus, čo sa mu stane osudným. Kalatozov sa snažil vybudovať takú atmosféru, ktorá by umocňovala Veronikine zúfalstvo a samotu. Chcel aby to čakanie, bez toho aby vedela, čo sa deje , sa stalo neznesiteľným, rovnako ako chcel ukázať, dôsledky vďaka, ktorým ľudia strácali nádej. Aj keď Veronika stále verí, že sa Boris vráti, my vieme, že je to zbytočné čakanie. Vzťahy sa začnú rozpadať a keď príde koniec vojny v radostnom pochode pôsobí Veronikin osud tragicky. Pritom sa na fungovaní sveta veľmi veľa toho nezmenilo. Žeriavy stále lietajú po oblohe, tak ako to robia každý rok. Len ľudia sa stali chudobnejší. (03.01.2012)

Veľké sklamanie. Pravdupovediac už som si na tento film po tých desiatkach rokov od premiérového zhliadnutia nepamätal. Dve a menej hviezdičiek dávam filmom, ktoré nemali byť podľa môjho názoru vôbec nakrútené. Tento film však bol potrebný, lebo v danej historickej etape bol zábleskom (falošnej) nádeje, že stalinistická etapa je minulosťou. Ale akokoľvek bol potrebný a významný, nedokážem prehliadnuť naivitu, pátos, pózy, prehrávanie a ďalšie jeho nedostatky. Vynaliezavá kamera a chvíľami verné vykreslenie atmosféry ich dokázali kompenzovať iba čiastočne. (18.04.2015)

Film je sice prostoupený vlastenectvím a přesvědčením, že morální povinností jedince je položit oběť pro dobro kolektivu, ale nejde o nic, co by ho činilo "propagandistickým" - to jen ideologie, které už se přežily, nebo zrovna nejsou v naší společnosti dominantní, jsou pro nás v uměleckých dílech nápadnější a více viditelné. Jeřábi táhnou nicméně stojí především na humanistických základech a strojenost dříve oficiálního socialistického realismu přímo odmítají - když třeba za Borisem dorazí kolegyně z továrny a spustí naučený proslov o práci a plnění plánu, otec rodiny je hned usadí s tím, ať už jsou ticho a raději se napijí. ____________ Přes důraz na lidské osudy se Jeřábi neuchýlili k realistické estetice a jsou naopak poměrně silně stylizované. V rovině herectví a typizovanosti postav to možná chvílemi úplně nenadchne (viz Markovo mnohanásobné provinění, abychom si byli opravdu jistí, že je to darebák), v rovině filmového stylu však snímek nabízí unikátní zážitek. Krom mimořádně působivých obrazových kompozic (postavy na náměstí obklopené protitankovými zátarasy, válečné scény v bažině) nadchne Kalatozovo dílo zejména virtuózním užitím jeřábových jízd - třeba scéna, v níž Veronika / Bělka / Veverka běží po bombardování do bytu svých rodičů je ztělesněním čiré filmařské brilance. (02.02.2014)