Spolu

Kozub, Žilková a Janovičová jako malý český rain man, jeho matka a sestra v malém bytě ve 100% hereckém nasazení až to místy prozrazuje, že to je dle divadelní hry. Jednoduchý film s předimenzovanou délkou dvou hodin a přesto je výsledek spíše kvalitní věc, ikdyž nemusím posmutnělé filmy o chorobách a umírání. (03.03.2023)

Nevědomost - obou mladých režisérů si budu nadále všímat, protože oba jejich filmy mě nadchly. Spolu řadím spolu s Promlčeno za dva nejvíce opomíjené filmy loňského roku. Nechápu, že někdo Štěpána Kozuba vyzdvihne ve filmu Grand Prix a nevšimne si jej v této nesmírně obtížné roli. Skvělé herecké výkony ostatně podávají i obě dámy, jak Žilková, tak Janovičová, kterou si aspoň nebudeme pamatovat už jen jako princeznu z Bambitky, avšak díky této výtečné vážné roli. A samozřejmě mě potěšilo, že se celý film odehrává v Bubenči a Dejvicích. (15.04.2023)

Herci byli výborní, Štěpán Kozub zvládl svoji roli opravdu skvěle. Ale jinak byl scénář postavený na uřvaném řešení neustále stejných problémů. Celé se to zkrátka točí v kruhu, film je bez zajímavějšího příběhu. Navíc obsahuje poměrně zásadní chyby a nedostatky, které jsou ale klíčové pro děj celého filmu. Takže pozor na SPOJLER! V první řadě opravdu není v Česku možné na někoho převést opatrovnictví pouhým podpisem nějaké smlouvy. O tom výhradně rozhoduje soud... asi právě proto, aby se neděly takové věci, že ano. Dále je podle mých informací autismus vrozený a projevuje se již ve velmi raném věku dítěte... pochybuji, že by ho (podle slov matky) úplně zdravé dítě mohlo získat zraněním při pádu ze schodů (ale odborník nejsem, možná se mýlím). Navíc úplně nechápu, proč matka nehledá svého autistického syna v jeho oblíbeném domečku, když o něm podle následných scén moc dobře ví. Ale zrovna dceru to okamžitě napadne, přestože si ho pamatuje jen z dětství... chápu, že pro někoho může být film důležitý nebo zajímavý z hlediska jeho tématu, ale mohlo to být scénáristicky o dost lepší. (28.01.2024)

Už zpočátku filmu jsem si říkal, zda budu vůbec schopný sežrat Kozubovi roli duševně nemocného člověka, když spoustu jeho zdejších grimas, gest i výkřiků znám skrze dřívější vtipné skeče a role. A přestože snímek chce pojednávat o těžkostech soužití s člověkem, co má o několik koleček navíc, skoro ani v jednom momentě na mě nazapůsobil smutně a to já jsem z lidí, co řvou ve 23 letech i u animáků. Nakonec ode mě jdou pozitiva jen ke Kamile Janovičové, která by si po comebacku s Bambitkou mohla vydobýt ve filmech pořádné místo. [viděno na Netflixu 1.5.2023] (01.05.2023)

Aneb herecký koncert s tragicky špatnou dramaturgií a scénářem. Docela by mě zajímala  ta francouzská divadelní hra, jejíž adaptací tohle naše Spolu je. Zda i tam se scénář dopouští takových nejapností.  Začnu ale od toho dobrého, Štěpán Kozub. Trailer mne sice trochu děsil, ale to byla mýlka. Autistu zahrál skutečně bravurně a smekám klobouček, až mrazivě věrohodný obrázek. Tím ale téměř končí vše dobré, co Spolu nabízí. Téma o rodině, jenž se potýká s autismem, nás přitom s manželkou do kina přitáhlo.  Navíc je to snad poprvé, pokud se nemýlím, co se v české kinematografii jako hlavní náplň hraného kinofilmu autismus vůbec objevuje. A teď tedy možná trochu nesouvisle ta negativa: K rodině se jen po dvou letech odloučení vrací dospělá dcera, která na svého autistického bratra a jeho eskapády hledí  zděšeně jako by je viděla poprvé. Proboha proč? Autistický bratr se v pěkné scéně při luštění křížovky vyjádří nádherně autenticky k citovému rozkolu mezi  matkou a jeho sestrou, ovšem tuto scénu pro mě zcela nepochopitelně autoři spláchli do hajzlu tou předcházející, kdy se Michal zázračně ze svého autismu "probouzí" a zřejmě  návodně pro diváka neznalého autismu své pocity sděluje naprosto přímočaře.  A tohle vodění na ručičku světem autismu tu na diváka čeká ještě několikrát, Proboha proč?  Některé dialogy jsou pak na pěst (Možná jsem ta kariéristická mrcha, jak o mě tuhle říkali v kanceláři) - Asi se ani nebudu ptát proč, jen obracím oči v sloup.  A tak zatímco některé scény či výstupy dokázaly zabrnkat na city, třeba Žilkové mateřská mantra - "On mě potřebuje, já se o něj starám ráda", tak další  je naprosto znehodnotí. Nahoru, dolu jsem ale vcelku očekával, čili až do samotného závěru jsem byl i relativně spokojený. Nicméně závěrečné "rozuzlení" ve mě i teď rezonuje odpadovými pocity. Tak trochu SPOILERY:  Pominu-li naprostý a vlastně neodpustitelný faktický nesmysl o autismu způsobeném úrazem, tak se mi ze závěrečného zvratu, který de facto opodstatňuje bezbřehou lásku a sebeobětování Michalovy matky, chce zvracet. Jinak by zřejmě svého jiného syna určitě až tak nemilovala.. tak s tímhle mi běžte do prdele, pánové. A korunu dodala "fantasy tečka" v podobě andělsky přívětivého centra pro autisty, kam je možné takového člověka umístit raz dva (to ale ani ve Francii nemají, natož u nás) a navíc po převedení péče  oproti jednomu  podvodně získanému podpisu v kuchyni.  Tak teď nevím, jestli si se zakončením své hry nevěděl rady již autor předlohy nebo tady pánové Laňka a Miller.  Příště to prosím zkuste nejen s citem (ten tam byl , proto také ne odpad) ale i s rozumem, kluci. Dvě za cit a Štěpána. (30.09.2022)