Oppenheimer

Soustředěný Nolan, dokonalý Cilian Murphy a burácející Göransson v lekci z historie, kterou jsem chtěl vždycky vidět. Dusivá atmosféra narušená pouze oslavou výbuchu Trinity, se lepí na patro a člověku je místy až špatně z toho co mohlo být. Kdyby se Hitler nezastřelil tak by ty atomovky shodili k nám. Oppenheimerův život prodchnutý komunismem, jeho ženy, noční můry, přátelé i nepřátelé pohltí a tři hodiny nepustí. Ať už jde o černobílé konverzace nebo simulaci jaderného výbuchu. Děsivý konec s Einsteinem rezonuje. Stal jsem se smrtí, ničitelem světů. (25.07.2023)

Ani po druhé projekci (první byla IMAX 70mm) mi to nesedlo tak, jak jsem si přál. Řemeslně samozřejmě lahoda a jsem rád, že právě Oppenheimer konečně získal náležitý spotlight, ale zároveň mi přijde škoda, že tu je Manhattan Project a s tím spojená politika až vyloženě druhá kolej. Je to hlavně lidská story. S čím se ale pojí moje druhá zásadní připomínka - ten film je prostě emotivně vzato chladný jak psí čumák (zde opak Insterstellar). Z téma vzniku atomové bomby se dal vykřesat mnohem větší doják a taky mnohem mrazivější zážitek. (x) *ještě poznámka: Trinity od Nolana je super, kam se ale hrabe na Twin Peaks (x) (08.08.2023)

Osobně a nejspíš i trochu sobecky mám raději, když Nolan vypráví exkluzivně. výlučně, když ku potěše a povznesení ducha posouvá možnosti narace, sdělování a žité reality za dosud myslitelné horizonty. Ale uznávám, zvlášť když tutéž tendenci pozoruji i u sebe, že tady a teď je mnohem smysluplnější hovořit inkluzivně, od srdce, jednoduše a zřetelně. *** Oppenheimer není ani tak film o muži, který sestrojil atomovou bombu, pronásledovaném výčitkami svědomí, jako je to historicky nejpůsobivější a Nolanem toliko přesně vyhmátnuté a vycizelované exemplum o různě dávkované, systémem poháněné ješitnosti, zaslepenosti, soutěživosti, pomstychtivosti, potřebě předvádět se, eskapismu, utíkání před odpovědností, sebelítosti a manipulaci, čili o všech nejhorších nešvarech patriarchátu, které do sebe zaklesnuté nepovolí, dokud nespustí řetězovou reakci, jež nakonec tak či onak zničí svět. *** Je to nenápadná, a přitom zároveň okázalá předváděčka a obžaloba všech nejhorších vlastností hrajících prim v mocenském, násilném systému řízeném pěstovanou mužskou ješitností a pýchou (což, opakujme, není nic proti mužům, naopak, ale všechno proti vychýlenému systému), ženoucím nás do záhuby, a i když to asi bude málokomu zřejmé, je to vlastně zatím nejzásadnější feministický film tohoto tisíciletí - protože nás vrací k samé podstatě hrozby kolapsu v důsledku mužsko-ženské nerovnováhy. *** Mimochodem není od věci, že zrovna Oppenheimer a Einstein opovrhovali matematikou - útěk do virtuálního světa dokonalé matematické abstrakce je útěkem před reálným světem a odpovědností za něj, je eskapismem par excellence. A Einstein je pro Oppenheimera pozdě rozluštěnou hádankou o osobní odpovědnosti za to, na čem se podílím. *** Po srovnání je pro mě jednoznačné, že 70mm projekce má i tentokrát své opodstatnění - i kdyby v tomhle případě hlavně proto, že je schopná nás mnohem autoritativněji vtáhnout, zaujmout, vyplnit naše smysly a učinit nás pokornějšími, odevzdanějšími a nepatrnějšími vůči svému sdělení - když je na nás hřímá z takové výšky a my zakláníme hlavy, ozývá se v tom zas něco prapodstatného, a v dnešní chaotické době změtení, postpravd a rovnostářského práva na jakýkoli názor je takovýhle pocit umenšení sám o sobě ozdravný.  (Viděno poprvé v IMAXU 70mm s R., O. a Lí, podruhé o samotě ve Velkém sále Světozoru.) *** PS: Jeden nečekaný spojovník mezi Barbie a Oppenheimerem přeci jenom je: koně ;) *~ (31.08.2023)

Životopis ne naruby, ale na kusy. Nespočet mikrozápletek a zdánlivě pomíjivých vztahů zaobalených výstavbou jednoho města, jedním pokusem a dvěma prověrkami. To vše v lavině fenomenálních hereckých výkonů v čele s Downeym, Florence Pugh a samozřejmě titulním strhaným stínovým antihrdinou. A v srdci všeho tikající a čekající emocionální nálož, která ví, že sobečtí lidé o sobě málokdy ví, že jsou sobečtí. V postupném závěru jsem na sobě i přes klimatizované kino cítil tíhou okamžiku krůpěje potu, čistě z nervozity a z naprostého ponoru do klíčových výjevů. (18.10.2023)

BŮH NEHRAJE V KOSTKY. Dokážu si představit, že téměř každý z nás čekal jiný film a skoro každý dostal to, co chtěl. Někdo opulentní biják, jiný kus historie, další disputace o fyzice (a matematice), některý hodiny výslechů a já hlavně filozofické úvahy nad vinou, válkou, jejím možným koncem a přesahem do současnosti. Něco horšího se najde (nedostatečně rozvedené manželčiny motivy) a hlavně zběsilé tempo, díky kterému vám něco unikne, ale na druhou stranu udržuje neustále vaši pozornost. Po snímku Tenet, alespoň u mě, báječná změna. 90%. (21.07.2023)