Oppenheimer

Tvůrce tohoto nástroje bude tížit svědomí, ať už je ničitelem světů, nebo jejich zachránce.. Postavme vedle sebe stupňující se drama při Trinity testu vrcholící ohlušujícím tichem a slavný citát čtený v sanskrtu při nejaderné fúzi s Florence Pugh či nahá těla v křeslech a představivosti a řekněme si, v čem je autor opravdu dobrý a z čeho jde cítit umělecké aranžmá pochybného přínosu. V uznalém slova smyslu opulentní komisní martyrium, které však opravdu výjimečných momentů nabídne méně, než kolikrát se zjeví v Ulmu narozený bůh na kladce. Nolan má na to sestrojit technicky dokonalou bombu, ale možná by měl návrh její konstrukce svěřit někomu jinému.. (23.10.2023)

Dvě komise, dva ambivalentní narcisové a spousta pnutí, (ne)vyřčeného a dějiny ovlivňujícího. Na Nolana nečekaně emotivní a s emocemi a charaktery pracující. Ve vší komornosti velkolepé, ve vší časohrátkové zběsilosti postav/jmen/událostí v jeden každý moment přehledné. Tři hodiny dialogů zhuštěných do pocitově mnohem kratší stopáže. Hmatatelnost toho všeho, herecké výkony, Göranssonův podkres, střih... Vše je na vůbec nejvyšší cinefilské laťce, ale není to důvod proč to milovat. Tím je, jak to totálně semele, zadře pod kůži, jak se to neškolometsky popasuje s vyrovnáváním se s velkými životními otázkami a především, jak setsakra dobré to je jako film a zážitek. (28.07.2023)

BŮH NEHRAJE V KOSTKY. Dokážu si představit, že téměř každý z nás čekal jiný film a skoro každý dostal to, co chtěl. Někdo opulentní biják, jiný kus historie, další disputace o fyzice (a matematice), některý hodiny výslechů a já hlavně filozofické úvahy nad vinou, válkou, jejím možným koncem a přesahem do současnosti. Něco horšího se najde (nedostatečně rozvedené manželčiny motivy) a hlavně zběsilé tempo, díky kterému vám něco unikne, ale na druhou stranu udržuje neustále vaši pozornost. Po snímku Tenet, alespoň u mě, báječná změna. 90%. (21.07.2023)

Takový ten film, u kterého jsem během prvních dvou minut věděla, že mě čeká něco mimořádného. Christopher Nolan točí jako dneska už málokdo, opět se jedná o poctivý kus filmařiny a vizuálně něco tak úžasného. Je třeba si však uvědomit, že v první řadě jde o politicko-soudní drama, kde se velká část filmu odehrává ve dvou místnostech, kde banda chlapů mluví a tempo těchto dialogů je opravdu zběsilé, a tohle rozhodně nesedne každému. On ten film ani nejde divákovi moc na ruku, je třeba věnovat pozornost každičkému malému dialogu a detailu, aby divákovi došla celá pointa a co se vlastně tvůrci snaží říct. Já jsem Nolanovi zobala z ruky, byla jsem přikovaná do sedačky od první do poslední minuty a tři hodiny utekly jako nic. Trinity test a posledních pět minut mě odzbrojilo úplně a z kina jsem odcházela s pocitem, že chci nutně o tom filmu s někým mluvit a přemýšlet o všem, co jsem viděla. Kino navštívím určitě alespoň jednou. (22.07.2023)

Před třemi lety jsem se nadlouho rozloučil s kiny Nolanovým Tenetem (který u mne propadl) a teď se do kina vracím symbolicky zase s Nolanem, který mne přivítal svým vzkazem určeným přímo pro diváky pražského IMAXu a já se naučil mít rád bombu... Oppenheimer není nejlepší film, který jsem kdy viděl. Není to asi ani nejlepší Nolanův film. Ale je to film zatraceně dobrý a i díky svému vyznění zatraceně potřebný. Náš národní hrdina Švejk je autorem výroku "i kdyby padla nějaká ta facka", ale spousta dnešních lídrů chce být také národními hrdiny a chová se způsobem "i kdyby padla nějaká ta atomovka": Důležité je zachránit si tvář, zejména co se týče čtyřpísmenné organizace, která není zvyklá prohrávat a je schopná otočit na pětníku svá mnohá předešlá prohlášení, co bylo dříve špatně je dnes dobře podle toho, kdo to dělá. Takže přes všechny vrstvy filmu vyjadřující se k osobní zodpovědnosti za vlastní činy v osobní i vědecké rovině, k politickým rozhodnutím z minula, k přátelství a důvěře, politickým ambicím a tak dále, je v Oppenheimerovi obsaženo i jasné stanovisko k současnosti a je tedy velmi aktuální. Aneb "Řetězovou reakci jsme stejně spustili," jak je ve filmu řečeno. Z filmařského hlediska je třeba chválit vynikající řemeslo, kdy několik časových linií je pointováno zároveň velmi podobným způsobem jako v Dunkirku, dialogy jsou skvělé, kamera dechberoucí, gradace zejména v klíčové scéně testu Trinity je přímo učebnicový příklad, jak stupňovat napětí. Přesto nemyslím, že je IMAX zcela nezbytný pro ocenění všech kvalit filmu, zejména ne ze druhé řady, což bylo jedno z mála míst, kde byla volná místa před týdnem, kdy jsem rezervoval vstupenky :) Taktéž bych se připojil k těm několika lidem, kteří mají drobné výhrady stran až přílišného nadužití hudby, občas by to skutečně chtělo více pracovat s tichem. Ale to jsou drobnosti. Na závěr chci vyzdvihnout to, co je na filmu ze všech jeho aspektů a momentů pro mne nejlepší, a to scéna Oppenheimerova projevu po úspěšném (jak zvláštní slovo v dané souvislosti) shození bomb na Japonsko. To je emocionální štěpení na prvočinitele. Na závěr nezbývá než spolu s Werichem říci "přijde na to, jaká hlava té energii velí." (23.07.2023)