Veselé Vánoce, pane Lawrenci

Může fascinace někým, s kým nesdílíme jazyk ani hodnoty, skončit i jinak než rozčarováním? Těžko hledat dusnější jeviště pro rozehrání dramatu na toto téma, než je válečný lágr někde v subtropech. Neprůhlednou ironii majora Cellierse (David Bowie) chápou Japonci jako podvracečství, které zasluhuje smrt, tedy v lidštějším případě. Velitel tábora Yonoi (Ryuichi Sakamoto) je jediný, kdo to vidí jinak a drží nad ním ochrannou ruku. Dopustil se však fatální chyby v překladu - sebedestruktivní rysy Australanovy povahy si vyložil jako samurajské ctnosti a do své představy se jaksi zahleděl... Neujasněná očekávání a dezinterpretace vedou hrdiny příběhu k těžko pochopitelným činům a krutým koncům. Jediný smířlivý účastník tragédie, doktor a tlumočník Lawrence, nemá šanci být ničím jiným, než nárazníkem obou stran. Bowie tu dokazuje svůj talent, ze stylizované postavy Cellierse udělal člověka sžíraného pocitem viny. Na některé scény, třeba na tu, kdy si zapálí fiktivní poslední cigaretu a vede útěšný rozhovor s fiktivním zdvořilým žalářníkem, se asi nedá zapomenut. Sakamotova ústřední melodie (http://www.youtube.com/watch?v=ClAbJ0kunSc) člověku i po letech evokuje tenhle divný a surový film. Ona divnost nespočívá jen v jeho divadelním náboji, ale hlavně v perspektivě, ze které ukazuje málokdy nahlížená zákoutí mužské psychiky a sexuality. Nepříjemný, ale velmi silný zážitek. (22.01.2013)

Já ty filmy ze zajateckých táborů prostě nemám rád. Najdou se sice vyjímky jakou je třeba Spielbergova "Říše slunce" ale to se stane jen občas. Mě tyhle filmy přijdou hrozně zdlouhavý a utahaný. Občas to zachraňují herci jako v případě oskarové klasiky "Most přes řeku Kwai" ale v tomto případě se to nekoná. Herci mi přišli průměrní a jediný kdo se mi vryl do paměti byl Takeshi Kitano jako sadistický dozorce. (27.07.2008)

Tři hvězdy za Bowieho a vynikající námět. Jinak jde o dost divně, záběr od záběru, natočený film – Ošima se držel „roviny M*A*S*H“ – přičemž smysl pro humor není nahrazen ani autenticitou snímání, ani čímkoliv jiným. Furyo nechce být věrným portrétem zajateckého tábora, ale není ve svém celku ani halucinací a i z rituálu má jen okamžiky. Scény jako „zajatci vycházejí z polní nemocnice“ anebo „zajatci v podvečer zpívají hymnus“ jsou doplňovány zjevnými nešikovnostmi dramaturgie, jako když v epilogu Lawrence přijde za Harou do cely smrti, přátelsky zavzpomínají na „stará dobrá léta“ (a „vánoce“) v táboře, kamera záběr seshora a Lawrence opět odchází – úplně bez invence, plní pouze funkci „co se vlastně stalo s postavami“… Navíc – oproti Bowiemu se mi projev Toma Contiho jako Lawrence fakt nelíbil – takové papučové anglo-americké nic; Alan Alda hadr. Film tím způsobem „záběr od záběru“ hodně trpí – a nudí… Proč to Ošima točil? Vypadá to jako by si někde v notýsku odškrtával povinné scény. Stín nudy leží pak i na lepších stránkách filmu – na synťákové hudbě z osmdesátek (ta to posunuje z žánru historického filmu směrem k postmoderně), na některých Bowieho extempore (kytkojed) a retrospektivách, ale především na fantastických scénách s filtry. Sám jsem to shlédnul zejména kvůli v Strach a chvění citované poslední táborové scéně a ta opravdu stojí za to! – kdyby si Ošima uvědomil, že tohle není pepř na pečínce, ale pečínka sama, mohlo to vypadat jinak. (24.08.2011)

Střet dvou odlišných kultur v zajateckém táboře. Na téma Japonci vs. Spojenci už tu pár filmů bylo a hlavně byl napsán výborný Král Krysa a právě něco v Clavellově stylu jsem očekával. Ale bohužel. Mr. Lawrence mi přišel trochu suchopárný, nevypjatý a místy nemístně hypnotický. Prostě přesný opak toho, co bych od dramatu ze zajateckého tábora očekával. Neupírám filmu pár zapamatovatelncýh scén, solidní herecké výkony všech zúčastněných či závěr, který chytne za srdce. Ale čekal jsem víc. Nebo spíš něco jiného. 55% (14.11.2014)

(Febio Fest) Na tento film jsem se těšil. Konečně něco z druhé světové bez nácků a Cyklonu B. Jenže ono je to tak uzoufale natahované a o ničem. Nemohl jsem si pomoci. Zachránila to beseda s producentem, která byla sice též povětšinou nudná, ale s dvěma velice zajímavými příběhy. Na role vyhublých a různě zpotvořených zajatců si dali inzerát, na který přijali asi 220 lidí. Naprostá většina z nich však byli feťáci, a tak jim dvě stovky z nich na letišti zatkli a na natáčení měli k dispozici pouze zlomek původního komparsu. A závěrem přidal příhodu o poznání depresivnější - jeden ze členů štábu (Japonec) hned první den natačení spáchal sebevraždu, protože se mu nedařilo film nasvítit tak, jak by si představoval... Drsné... 50% (16.03.2013)