Přízrak svobody

Zabavna surrealisticka bomba a asi Bunuelovo best ofko. Neskutecna smrst jedne vypointovane sceny za druhou, kontinualne se menici charaktery, ktere na sebe navazuji v ramci scenare a plynule vas tak vedou do dalsich a dalsich lokaci, kde se stavaji ucastniky naoko absurdnich situaci, ktere jsou ale pod povrchem velmi chytrym komentarem, nebo narazkou na vsechno mozne, od zakladu lidskeho chovani az po spolecenske zvyklosti a pravidla. Přízraku svobody se tak povedl obdivuhodny kus, kdy vas svou vtipnosti nehorazne bavi, zaroven vas nuti premyslet a cele je to davkovano kadenci pri ktere nemate sanci se zacit stihnout nudit, jen hltate to zradlo, takze skoro maximum (opet ta absence hudby, Luisi.) 9/10 (11.03.2012)

Bunuel zrál jako víno a tak ve 74 letech natočil svůj pravděpodobně nejodvážnější (nebo nejodvázanější?) film a definitivně tak zarazil (před) poslední hřebíček do své filmové rakve a zároveň nesmrtelnosti v říši celuloidu. Přelud svobody je alespoň tak jak já ho chápu filmem hravým, vtipným, plným originálních obrazů, metafor, snových výjevů i pouhých drzostí a vtípků - dohromady namícháno se jedná o velmi osvěžující a dlouhodoznívající koktejl velmi výživný - je to od Bunuela takový dárek pro všechny - pro herce, pro diváky i pro něj. Bunuel tu obsadil všechny své oblíbené herce - Piccoliho, Frankeuera, Rocheforta, Vukotic a také Bertheau plus jako bonus Monicu Vitti a J.C.Brialy, které si vypůjčil od kolegů. Přelud svobody je nádherný testament - odkaz budoucím generacím, film plný tajemství i zlomyslností - poslední štace velkého filmaře i člověka...tak honem, rychle, pospěšte si, abyste o něj nepřišli...Bunuel čas sice nezastavil, ten běží stále dál, ale celým svým dílem málem zničil náš vesmír, zřejmě stačilo jen málo...totiž nic, svůj osud tímto naplnil a dovršil...i když se ještě jednou vrátil s Tajemný předmětem touhy. 8.3.2020 - Je zvláštní vidět Buňuelovy filmy po dvaceti letech znovu, jako teenager jsem byl z něj totálně na větvi, stejně jako ze saury - byli to prostě idolové mýho mládí, dnes je to jinak, už dávno jsem z toho vyrost, nicméně to nic neubralo hodnotě těch filmů, pořád na ně koukám s obdivem, i když už né s otevřenými ústy, nýbrž jen s lehce cynickým odstupem, opakuju, hodnotu těch filmů to ale zásadně nesnižuje. A malé vysvětlení těm, co Buňuela nechápou: abyste jeho filmům rozuměli, nesmíte to mít v hlavě v pořádku, ale musíte mít o pár koleček navíc, normální mozek jeho filmy neocení, musíte být trochu vyšinutý, abyste ho měli rádi. (21.09.2014)

Dílo Luise Buňuela rámují dva filmy. Na začátku kariéry stojí krátkometrážní experimentální Andaluský pes, kde si režisér teprve osahával terén a zkoumal možnosti žánru a filmového média. Na konci tvůrčí dráhy stojí absurdní potměšilá hříčka o iluzi zvané svoboda, složená z nesouvislých groteskních surrealistických minipovídek. V ní si Buňuel s rozkoší pohrává se společenskými konvencemi a lidskými předsudky, zesměšňuje dobré mravy a jízlivě se strefuje do svých obvyklých cílů - konzervatismu a upjatosti církve, stejně jako povýšenectví a pokrytectví buržoazních a byrokratických vrstev. Buňuel se na vzývanou svobodu dívá skepticky. My lidé jsme v zajetí svého okolí, společnosti, výchovy, emocí, pudů a především svých genů. Podobně jako Lynch i Buňuel ke stáru přestal brát ohled na vnější vlivy a točí pro vlastní potěchu o tom, co ho nejvíc zajímá. Ale zatímco pozdní Lynch je pro mě nestravitelný, Buňuel mi naservíroval tak delikatesní filmovou esenci žánru, že jsem ve světle toho musel přehodnotit pár jiných filmů. Ostatně co se filmografie španělského surrealisty týče, dosud jsem měl nejraději podstatně konvenčnější Nenápadný půvab buržoazie, Přízrak svobody se ale okamžitě katapultoval na první místo. Dovolím si nicméně doporučit, abyste svůj kontakt s Buňuelem nezačínali právě tímto kouskem. Pokud dáte přednost jeho mainstreamovějším snímkům, o to víc si vychutnáte krátké výstupy jeho dvorních herců a styl založený na sarkasmu. Přízrak svobody bych nechal až na konec, je přece jen příliš svůj, vykloubený z toho, na co jsou diváci zvyklí a co jsou ochotni akceptovat. Celkový dojem: 95 %. (16.08.2019)

Přelud svobody je po Mléčné dráze a Nenápadném půvabu buržoazie dalším snímkem, kde si Buñuel s Carriérem vyhráli se scénářem a namočili ho v surrealistické vodě. Absurdní příběhy s komedickými prvky jsou mezi sebou propleteny spojnicí, kterou nejčaastějí bývá původně vedlejší postava ve scéně, se kterou však nečekaně Buñuel rozehraje další 'příběh'. Během filmu se proto vystřídá velké množství postav a ani u jediné jsem si nebyl jistý, co si v dalším průběhu může dovolit. Působily na mě tak stejně, jako třeba hrdinové Kitanových filmů. Samotné absurdity jako vyhlášení pátrání po ztracené dceři, která přitom sedí na stanici přímo před komisařem a svými rodiči nebo výborná scénka při záměně jídelny a toalety dokázaly mnohdy i rozesmát. Vrcholem je pak masový vrah, který po odsouzení k trestu smrti naprosto v klidu odejde ze soudní síně, rozdává autogramy a třese si se soudci rukou. Buñuel sice stárl a postupně ohluchoval, ale na jeho filmech to nejde vůbec poznat. Naopak jakoby přidával stále něco nového. (26.04.2007)

Továrny nevědomí jedou na plné obrátky. Kouř z jejich komínů čadí do vědomí postav. A Luis bere do svých starých, ale pevných rukou surrealistické nitě a utká z nich svižnou, jízlivou tapisérii; aniž by zapomněl zdůraznit, že chování a jednání lidí není výsledkem jejich svobodné vůle, ale činitelů, které jsou vesměs mimo jejich kontrolu. Nad knihou Sama Harrise o iluzornosti svobodné vůle by Mistr, myslím, pokyvoval hlavou. (14.03.2020)