Kamera:
Tamás SomlóHudba:
Zoltán JeneyHrají:
András Kozák, Sergej Nikoněnko, Lajos Őze, József Madaras, Béla Barsi, János Görbe, Zoltán Gera, Mari Csomós, Bertalan Solti, Tibor Molnár, János Koltai (více)Obsahy(1)
Během posledních dnů druhé světové války se venkovskou krajinou toulá sedmnáctiletý chlapec. Zajmou ho ruské jednotky, potom ho propustí, potom znovu zajmou. Přidělí ho jako pomocníka Koljovi, který se uprostřed otevřené krajiny stará o stádo krav. Slunce svítí, vítr fouká, nic není takové, jakým se být zdá. Mezi polorozpadlými sochami se schovávají hladoví uprchlí vojáci, v nádrži se koupou nahé dívky, širá travnatá pláň je podminovaná. Ani jeden z chlapců nemluví jazykem toho druhého. Rozumí si, protože jsou oba především lidé. (Morien)
(více)Recenze (22)
Mladičký gymnazista se toulá krajinou, kterou právě opustila válka, ale armáda ještě ne. A dá se říct, že hrdinova mladickost mu brání se s válkou rozloučit, jako by se pohyboval mezi touhou dostat se domů do bezpečí a na druhé straně účastnit se toho podniku pravých mužů (jako když si oblékne opuštěnou uniformu - je to protože mu je zima, nebo si přeje si obléknout právě uniformu, být brán jako voják, byť bude jistě zajat?). Posléze je zajat okupační armádou. Chová se jako pravý voják a Maďar. Snaží se tedy utéct Rusákům, resp. Rusákovi. Pak ale scénáristé s režisérem ukáží příklad všelidského smíření. Zákon diktující mladíkovo chování se mění. Již nejednat jako Maďar, jako voják (což jsou kategorie lidi rozdělující, paušalizující, heteronomní), ale jako Člověk. A pravý člověk pomáhá druhému bez ohledu na národnost či uniformu. Kameraman Tamás Somló se opět ukázal v plné slávě. ()
Zaujímavý pohľad na vojnu od významného maďarského režiséra plný zvláštnej dobrodružnej romantiky. Príbeh nás zastihol na sklonku vojny a sledujeme krátky časový úsek mladého muža potulujúceho sa nekonečnými trávnatymi plochami, lesmi a ruinami budov. Miklós Jancsó však rozpráva predovšetkým o priateľstve, strachu a snahe prežiť. Film bežal v našich kinách v roku 1965.. ()
Po svém průlomovém filmu Odvrácená tvář (Oldás és kötés) z roku 1963 se Miklós Jancsó, pod vlivem modernistické estetiky delších záběrů a kombinací celkových distancovaných pohledů s intenzivními detaily, vydal poprvé do historie, aby na pozadí válečných dějů zobrazil fyzické i duševní bloudění mladého vojáka a zajatce (András Kozák), v rozpálených pahorkatinách a pustinách bezútěšných scenérií východní fronty. Písek, vítr a napjaté psychedelické dechové a strunné tóny hudebního doprovodu vykreslují naturalismus příběhu o (ne)svobodě, ztracenosti, hluku a tichu a samotě, otevřeného z obou stran in media rés, s vědomím chaosu a nejistot, jež diváka účelně dezorientují jak ve fabuli, tak v prožitku, procítěném na vlastní kůži. ()
Už v tomto filmu jsou náznaky většiny stylistických prvků i témat, která se poté v Jancsóově díle opakují. Těmi, které mě vždy na jeho filmech fascinují nejvíc, jsou promyšlená, působivá kompozice a zajímavá kamera. Jancsó si nepomáhá tolik střihem a místo toho s kamerou podniká jízdy od jedné postavy ke druhé, od akce k akci. Střídání rolí, které se objevuje nejvíce ve filmu Hvězdy na čepicích je patrné i zde. Hlavní hrdina je chycen, poté znovu propuštěn a pak zase chycen. Jindy se se svým novým přítelem po loukách honí a pozorují dívku dalekohledem, aby se o pár vteřin později stali pronásledovanými letadlem. ()
Tohle je nádherná ukázka toho, jak se i z malého příběhu dá udělat velkolepé formální divadlo. Bravurně zvládnutá kamera, rámování i střih posunují příběh o přátelství dvou mladých lidí z rozdílných světů do až mystického zážitku. Místy bohužel selhává scénář, například sekvence nahánění dívky vyšumí naprosto do ztracena, přitom měla ohromný potenciál. Režijně je však zvládnutá skvěle. ()
Galerie (55)
Photo © MAFILM
Reklama