A sedmnáct jim bylo let...

Už v tomto filmu jsou náznaky většiny stylistických prvků i témat, která se poté v Jancsóově díle opakují. Těmi, které mě vždy na jeho filmech fascinují nejvíc, jsou promyšlená, působivá kompozice a zajímavá kamera. Jancsó si nepomáhá tolik střihem a místo toho s kamerou podniká jízdy od jedné postavy ke druhé, od akce k akci. Střídání rolí, které se objevuje nejvíce ve filmu Hvězdy na čepicích je patrné i zde. Hlavní hrdina je chycen, poté znovu propuštěn a pak zase chycen. Jindy se se svým novým přítelem po loukách honí a pozorují dívku dalekohledem, aby se o pár vteřin později stali pronásledovanými letadlem. (20.02.2012)

"Na cestě domů ke svým lidem..." První setkání s režisérem dopadlo výborně. Sice ne nad očekávání, ovšem kvalita a výjimečnost filmu se popřít nedá. Bezejmenní utečenci, vězni, civilisté a hlavně vojáci. Všechny spojuje a spojovala doba, která v nich zanechala jasné stopy zla, kterého byli všichni svědky. Lidský život je v těchto dobách pomíjivý, není potřeba jmen. Snad jen jedno. Kolju jsme poznali. Proč? Odpověď divák dostane. Po upřímném a láskyplném rozloučení v doprovodu vojenského letadla nad hlavou, je Maďar vhozen do mlýna osudu, který má v rukou vždy někdo jiný. On, alespoň zatím, ne. Maďar se chce jen obléci, ovšem jeho šaty jsou výřečnější než on sám. Maďar ovšem ví, kam patří, a také zná svou povinnost. Může to být i povinnost vůči člověku, se kterým v těchto dobách prožil alespoň záblesk nepatrného zapomnění na dobu, ve které žijí. Také na zítřek, jehož součástí bude stejná mizérie jako včera a dnes. "Tak Ty jsi Maďar, co?......Rád bych Ti něco řekl..." Velmi silně podchycená atmosféra doprovázená výbornou kamerou a takovou hudbou "nehudbou". 60. léta plodila kvalitu také v Maďarku a Miklós Jancscó mne tímto zve na své další počiny. (25.08.2013)

Po svém průlomovém filmu Odvrácená tvář (Oldás és kötés) z roku 1963 se Miklós Jancsó, pod vlivem modernistické estetiky delších záběrů a kombinací celkových distancovaných pohledů s intenzivními detaily, vydal poprvé do historie, aby na pozadí válečných dějů zobrazil fyzické i duševní bloudění mladého vojáka a zajatce (András Kozák), v rozpálených pahorkatinách a pustinách bezútěšných scenérií východní fronty. Písek, vítr a napjaté psychedelické dechové a strunné tóny hudebního doprovodu vykreslují naturalismus příběhu o (ne)svobodě, ztracenosti, hluku a tichu a samotě, otevřeného z obou stran in media rés, s vědomím chaosu a nejistot, jež diváka účelně dezorientují jak ve fabuli, tak v prožitku, procítěném na vlastní kůži. (17.01.2012)

Zaujímavý pohľad na vojnu od významného maďarského režiséra plný zvláštnej dobrodružnej romantiky. Príbeh nás zastihol na sklonku vojny a sledujeme krátky časový úsek mladého muža potulujúceho sa nekonečnými trávnatymi plochami, lesmi a ruinami budov. Miklós Jancsó však rozpráva predovšetkým o priateľstve, strachu a snahe prežiť. Film bežal v našich kinách v roku 1965.. (30.11.2017)

Jancsó měl zjevně štěstí na producenty, točil podobně často jako Bergman, nebo Fassbinder, jeden až dva filmy ročně… Podobnost scénářů ze stejné doby tomu odpovídá, stejně jako jen velice pozvolna se vyvíjející estetika: leckterá díla jakoby zdvojují jiná. Így jöttem je do jisté míry pozitivní variantou filmu Hvězdy na čepicích. Možná je to dřívější dobou vzniku, není tu ještě ta strašlivá bezvýchodnost vztahu zajatec/kat, naopak je akcentována vykupující vazba mezi lidmi, kteří z role určené jim zvenčí vystoupí. Trochu iritující (i ve Hvězdách na čepicích) je opakované zdůrazňování toho, že Rudí nezabíjeli Maďary – nevěřím tomu ani za mák a pokládám to za oportunní úlitbu tehdejší propagandě. Naopak nádherné a bezchybné jsou plenérové záběry zdánlivě bez děje – celky, jízdy, letecké záběry – zde Jancsó zas dorůstá do Mistra umělecké a experimentální dramaturgie a režie přelomu 60. a 70. let. Některé scény snesou vytržení z kontextu příběhu dvou vojáků-chlapců, Rusa a Maďara na konci války – to třeba když oba pro radost jak dva faunové honí po zvlněné krajině nahou dívku, sami pronásledováni dvojplošníkem – skoro mě napadal Zabriskie point. Így jöttem není nejsilnější Jancsóův (proti-)válečný film, ale pro tyhle momenty určitě stojí za vidění! (24.11.2010)