Šimon na poušti

Luis Buňuel opět pojednává o víře, nebo spíše o jejím smyslu. Tentokráte ovšem není jeho hrdina konfrontován s lidskou špatností, ale je pokoušen samotným ďáblem. Ten jej chce vytrhnout z jeho života v půstu a prostotě (na poušti) a nabídnout mu světské radosti. I přestože je Šimon veskrze kladnou postavou, je film natočen tak, že člověk vůbec nepochopí smysl jeho počínání a proč se hned nenechá zlákat. Obzláště závěr je potom dosti výmluvný a sugestivní, protože rozpor mezi různými životními cestami jednoznačně vzynívá pro tu hřísnou. Toto dílo mi na rozdíl od ostatních religiózních děl Buńuela více sedlo a to pro jeho malou komplikovanost a svižné tempo. (17.02.2012)

zaujímavé zamyslenie Buňuela nad tým, či by asketici starých časov psychicky uniesli pohľad do modernej doby, v ktorej askéza, odopieranie si slastí, pokora, skromnosť a umiernenosť nemajú prakticky žiadnu hodnotu (ba skôr sú v spoločnosti vnímané negatívne) .... byť askétom je jednoduchšie, ak je to sprevádzané (aspoň povrchným) obdivom a podporou okolia, ako byť askétom v spoločnosti, ktorá pokoru, umiernenosť, túžbu po svätosti, kajúcnosť vníma prinajmenšom ako duševnú chorobu.... Myslím že sa rozhodne nejedná o nejakú satiru, a vnímam to ako asi "najkresťanskejší" film ateistického režiséra, ktorým sa snažil povedať, že v dnešnom hedónistickom svete už nie je možné sa k Bohu priblížiť, a preto samotná koncepcia Boha je už vlastne ak nie zbytočná, tak minimálne naivná... akoby Buňuel chcel Šimonovi ukázať: "Akákoľvek tvoja obeta je márna - nikto z ľudí o ňu v skutočnosti nestojí a nikdy v skutočnosti ani nestál. Je im ukradnutá. Kašlú na tvoju snahu po svätosti a je im u prdele!".... V záverečnej scéne Šimon nezúčastnene a s chladne rezignovaným pohľadom sleduje frenetický tanec mladých, a nijak zvlášť sa nesnaží z tejto situácie uniknúť, profesorsky nezaujato bafká fajku. Iba sa sucho vyjadrí, že by už chcel ísť preč, načo mu Satan rovnako sucho odpovie, že nemôže. A Šimon neodporuje, akoby film končil nejakým zvláštnym kompromisom medzi diablom a Šimonom, akoby Šimon uznal, že svet-život je vášnivý, divoký, ohlušujúci, strhávajúci, elektrizujúci a dotieravý "tanec", ktorý ak už netancujeme, tak sa naň musíme aspoň povinne pozerať - a to až do konca! Niet úniku...... film je kúzelný aj v tom, že každý si v ňom nájde tú svoju "pointu" :) .... --- P.S.: páči sa mi, ako tí najväčší "obdivovatelia" Buňuela ho velebia za jeho kritiku náboženstva, no akosi nepostrehli, že oveľa väčšej kritike Buňuel vystavuje ľudí ako celok - ich cynizmus, pokrytectvo, chamtivosť, sebeckosť, závisť, a práve na takomto obraze človeka Buňuel stavia svoju kritiku kresťanstva ako náuky, ktorá so svojimi blábolmi o milosrdenstve, láske, nezištnej pomoci, sebaobetovaní, je v príkrom rozpore s realitou človeka.... "buňuelisti" sa vytešujú, ako to Luis zase "nandal katolíkom", ale nie sú schopní postrehnúť, že predmetom jeho výsmechu sú aj oni akožto príslušníci ľudského druhu.... najkrajšie to bolo vidieť vo Viridiane, ale vcelku poľahky sa to dá vysledovať aj v iných jeho dielach ;) (24.07.2012)

Šimon na poušti je anarchistickým rozvratem a nihilistickou anekdotou Luise Buñuela. Nastražená výbušnina je složena k nohám katolickému kléru. Znevažují se náboženské principy, nadřazeně střežená vlastní důstojnost stavu, rozpor mezi podstatou ideálu a realitou, tvrdošíjné setrvávání v asketickém mučednictví, výlučnost pravdy, štvavé odsuzování pouhé představy hříchu i morální pokrytectví. Nejzávažnějšími body obžaloby jsou neschopnost a neochota pochopení tělesné lidské stránky, nepřizpůsobivost se přirozenému vývoji společnosti, rituální sobectví, pro víru opouštění blízkých osob a přetvářka slov i skutků. Nástrojem anarchistického ničení katolické církve je Simón (velmi zajímavý Claudio Brook), syn Simeona Stylita. Láska k Bohu je jedinou smysluplnou hodnotou života a vše světské je malicherné, včetně rodné matky. Je pokoušen a odolává, je hanoben a setrvává, je konfrontován s mamonem a realitou a odvrací se zády. Osm let, osm týdnů a osm dnů a stejně prohrál na pýchu. Nejrozkošnější postavou je sám ďábel (pozoruhodná Silvia Pinal), smyslové a smyslné pokušení potřeb a chtíče. Miluje Boha a usiluje o jeho pozornost. Koketuje, velebí, hrozí, škádlí, laje, ponouká a raduje se krásou života. Z dalších rolí: pro marnivost čistoty z kláštera vyhnaný mnich Matías (Enrique Álvarez Félix), pokorně skromná a synem opomíjená Šimonova matka (Hortensia Santoveña), ďáblem posedlý a falešné statutární obvinění podávající mnich Trifón (Luis Aceves Castañeda), ctihodný představený mnišského kláštera Zenón (Enrique García Álvarez), zázrakem uzdravený a nevděčný zloděj (Enrique del Castillo), svědomí zpytující a zásadními otázkami Šimona do rozpaků přivádějící mnich Daniel (Eduardo MacGregor), prostoduchý a laskavý trpaslík a pasák koz (Jesús Fernández), či bohatý mecenáš honosného sloupu pokání Praxedes (Ángel Merino). Šimon na poušti je anarchistickým šturmem proti principiální podstatě katolické víry. Nihilismus odhaluje své možnosti uměleckého využití. Luis Buñuel nezapomíná ani na své surrealistické zaujetí a uvádí v život úchvatné obrazy procesu katolické nadřazenosti a morální přetvářky s cynicky stylovým výsměchem. (16.04.2019)

Bystrý divák, jako např. já, záhy vidí, že Šimonem Buňuel rozvádí postavu otce Scholastika z Hrátek s čertem (srov. zvl. ďáblovy svody). Je zde ale jeden podstatný rozdíl: Scholasticus byl představen karikaturně jako pokrytec, což Šimon není. Také se nejdná o satiru, byť mnohé momenty satirické jsou. Spíše jde o nadnesenou zkusmou sondu do života skutečného Šimona Sloupovníka, čímž se Šimon na poušti řadí vedle Čapkových apokryfů. Na rozdíl od nich však netraktuje určitou (časově vymezenou) historku, nýbrž jistou osobnost v dlouhodobé perspektivě. Rozdíl je také ve způsobu pointy, kterou nás Buňuel z celého příběhu úplně vytrhává. Lze ji vnímat obousměrně: Buď jako konečný soud nad Sloupovníkem a jeho sebeurčením (o čemž v komentáři d-fensově), nebo naopak celý předešlý film jako podobenství onoho moderního doslova "povýšeného" nehybného intelektuála. Že by Buňuel závěrečnou scénou přitakával bezuzdnému reji, považuji za vyloučené jak celkovým dojmem (silně určeným už pohledem na mrakodrapy), tak zvláště ďáblovými slovy "radioaktivní maso". Film se každopádně nevyčerpává jakoukoli myšlenkou, kterou z něj vyždímáme. Tancovačka je působivá zrovna tak, jako je na sloupu stojící Šimon impozantní, s čímž zase kontrastují jak ďábelské přeludy, tak komičnost Šimonových všedních trápení. Při rozjímání po filmu jsem si uvědomil, co na něm vnímám jako hlavní: že není nikdo, kdo by za něco stál, ani ti dole, ani ten na sloupu; Šimonův extrémní, chcete-li pošetilý, pokus je marný - je právě tak nízko jako ostatní. Ovšem pozor - nejde ani o ukazování prstem na "rádoby světce", ani na druhé straně o beznadějnost jeho "oběti pro ostatní", nýbrž čistě o smutek z všeobecné nuzoty ducha. Významné však je i to, že jedna postava se tomuto hodnocení, tomuto všeobecnému marasmu vymyká, totiž Šimonova matka. Žijící pod sloupem. Vedle d-fensova stojí také za pozornost komentáře Pohrobkův, kobejnův a Deverantův. (06.06.2015)

Dokonalá záležitost. Ostrá, černá satira, u které nejde se nesmát, i když tušíte, že všechny vtípky jsou vlastně velmi tvrdé. K načrtnutí děje: Zbožný a neustále se pokrytecky modlící a žehnající Šimon čelí na poušti nájezdům (dokonale ztvárněného) ďábla... Scéna "sabatu" mi vyrazila dech. Nejde o žádnou kritiku současného světa, podle mě režisér v ostrém kontrastu ukazuje, co je podle něho "život" :) kouzelné ... (02.02.2006)