Strach má velké oči

Jedna z nejlepších „moderních“ pohádek, co znám. Skvělé komediální výkony Janžurky a Hrušínského jsou mimo jakékoli *. 5 je málo. Havelka - škoda, že už jen zpívá a nehraje. Štěpnička umí, na divadle, ve filmu, v dabingu. Jo, když se talent v rodině zdědí, je na čem stavět (což neplatí o většině současných hereckých dětiček – můj!!! názor). Ty polívky a čarodějná kuchařka a popleta Havelka, tohle můžu minimiálně jednou do roka, spíš než všechny klasické princezny. Škoda, že nebyla co jsem na čsfd, nemohu doplnit žádným citátem. A byť jsem rak, tak tu polívku raději nee. (18.06.2008)

Jedna z nejlepších televizních studiových pohádek, která přes typicky jednoduché kulisy zabodovala jednak díky obsazení, jednak díky komediální stylizaci, kdy kreace Ivy Janžurové coby svérázné čarodějnice, Rudolfa Hrušínského jako stárnoucího loupežníka či Ondřeje Havelky coby chytráckého sebestředného starostova syna mě i jako dospělého spolehlivě rozesmějí. Spousta hlášek - "Polívka s f nebo v?" "F je hezčí.", nadsázky, písniček, vtipných dialogů a romantiky. Celkový dojem: 90 %. (27.08.2009)

Ze studiových pohádek je tahle moje asi nejoblíbenější. Oceňuji nápad, vtip, hravost, Janžurovou, Havelku i všechny další herce, to že se hlavní dvojice jmenuje Magi a Bujón, sebeprezentační říkanku Divobije a spoustu dalších drobností. A pamatuji si, že v dětství jsem kvůli této pohádce hrozně přemýšlel, jak asi chutná želví nebo račí polévka. (10.01.2015)

Jedna z těch zlatých televizních pohádek s úžasným obsazením, chytlavou hudbou a příjemným humorem. Jen odvážnému štěstí přeje a jen ten může vysvobodit zajatou dívku ze spárů loupežníka Bujóna Hrušínského a čarodějnice Magy Janžurové. O zábavu je na hodinu postaráno a zcela výživná porce pohádkové polévky může začít. Hudba: Jiří Václav (25.08.2009)

Po čertech existenciální téma, přesvědčivě modernizované pohádkové motivy, epesní aranžmá a neobvyklé, třeskutě slibné duo Janžurová+Hrušínský ve správně blbinózní šílenosti nepostrádající nicméně bytelnou koncepci. Happyend sestává ze scény vysvobozené cudné slečinky v modrobílých šatečkách, ana laškovně ječí ohnuta přes koleno zámeckého pána v mysliveckém stejnokroji, a z hlášky „A tady tu knihu hoďte do ohně. Ať už je v tomhle lese jednou klid a pokoj.“ Všechny tyto vklady přicházejí téměř vniveč nestravitelnou upatlaností a rozpatlaností rozhodné většiny dialogů a scének, čemuž, dodávám velmi nerad, napomáhá i Hrušínského lenivé uchopení postavy. Ostatní jsou sice přesvědčiví, ale ti zajímavější z nich (Štěpnička a přesný Havelka) se nechávají vtáhnout do toho blátíčka no a Zedníček coby charakterní milovník to opravdu zachránit nemůže. Nad vodou to tedy drží samotná Janžurka a těch několik podařených zápichů i nečekaných odbourávaček. Jako čtvrt- nebo půlhodinová hříčka třeba v rámci Malého televizního kabaretu by to bývalo mohlo být i v této formě výživné, ale v sedumdesáti minutách to bylo vražedné. Úvodní zakletí v podobě ztráty paměti se v dalším průběhu zcela zrácí ze zřetele, motiv zůstává trestuhodně nerozvinut. Autorské nezvládnutí díla vyjadřuje i dosti nepřiléhavý název: strach je sice jedním z přítomných motivů, ale naprosto nepatří k těm dominujícím a hlavně postrádá jakoukoli motivickou jednotu. Přes to všechno trvám, že lze toto dílo doporučit: Jednáť se o chvályhodně bizarní kousek, který, dostanete-li se do správné nálady (což se mi žel, na rozdíl od Šandíka, PollyJean, M-arty, gudaulina a jiných, nepodařilo), má potenci stát se vaším kultovním. Ještě mu dám někdy šanci, projeví-li ovšem dcera zájem znovu to vidět. /// (únor 2016: Takže zájem projevila a musím přiznat, že nyní vůbec nechápu, co mi tenkrát vadilo a zvedám ze dvou na čtyři.) „Smělý pohled, v ruce kyj, světem kráčí Divobij!“ (02.05.2013)