Suzume

Já Japonské animované filmy moc nevyhledávám, ale zatím, co jsem viděla, tak se mi strašně moc líbilo. Možná bych tomu mohla dát šanci víckrát než jen při nominacích na Oscara. Nevěděla jsem, co od Suzume čekat, nakonec se mi to moc líbilo. Příběh je zajímavý, originální fantasy, které je vizuálně krásně zpracované. Jediné, co bych vytkla je stopáž, mohlo to být o takových dvacet minutek kratší. (01.02.2024)

Anime road movie o cestě Japonskem "od jihu na sever". O setkávání s lidmi a o pubertálním sebepoznávání holky, která tak úplně neví, co si sama se sebou, emocemi a blízkými počít. A jen tak mimochodem v druhém mytologickém plánu je to o boji s megachapadly způsobujícími zemětřesení. Což je největší problém snímku. V jedné rovině je melancholicky intimní a stavící na postavách a emocích. V druhé je přepáleně uřvaný; speciálně během monumentálního finále, které však stylem a podáním vůbec neštymuje se zbytkem filmu. A tak než boj nad ohnivými pláněmi, je ve finále mnohem působivější závěrečné emociální "předávání dřevěné stoličky". (28.07.2023)

Takhle nějak si představuju dobrou Shinkaiovku vyšší kvality. Fantasmagorický, ale poutavý děj, který dokáže svou fantasy podstatu zajímavě vměstnat do reálného světa, vcelku zajímavé postavy, jejichž příběh a osudy jsou odhalovány postupně, a nakonec hromady krásných záběrů, bez kterých by to nebylo ono. Hrozně se mi líbilo, s jakou úctou se zde přistupovalo k opuštěným místům, jež byly středobodem všeho - aby bylo možné zavřít dveře, z nichž plynula potenciální katastrofa, bylo třeba se do takového místa vžít a představit si, jak před svým zdárným koncem kypělo životem. Jako člověk, co se zajímá o urbex a hlavně minulost opuštěných míst, tohle bylo přímo pohlazením po duši, se kterým jsem se dosud v takovéto formě nesetkal. Zbytek mě bavil tím, že se neodehrával jen na jednom místě, ale hrdinka postupně procestovala půlku Japonska a dostala se i do míst, jaká bych zde vůbec nečekal a nebýt jistých událostí před 12 lety, tento film by nevznikl. Nebo by přinejlepším pojednával o něčem zcela jiném. Většina skutečností byla postupně vysvětlena a v rámci svého nápadu dávala tak nějak smysl. A když už jsem si myslel, že se film přiblížil svému konci, tedy se dobral scénám z traileru (jehož jsem kvůli tomu proklínal), ve skutečnosti se jednalo o rozjezd, což bylo zajímavým a vítaným překvapením z mé strany. Kimi no na wa stále zůstává pomyslným vrcholem Shinkaiovy tvorby, nicméně Suzume s přehledem přebila (za mě dost slabé) Tenki no Ko. Jsem s projekcí velice spokojen a ještě víc, že se tento skvost dostal i do českých kin. 8/10 (14.07.2023)

Stačí jít jednou za školu a skončíte jako tulačka zamilovaná do omlácené dětské židličky, touláte se Japonskem, zavíráte dveře před zemětřesením a naháníte po všech čertech potměšilou mluvící kočku. Příběh je japonsky komplikovaný, propojuje osobní, rodinná a celospolečenská traumata, noří se do minulosti i budoucnosti, zabíhá do jiných světů – ale všechno tohle dohromady dává smysl a je to přehledné. Z animace mě nejvíc zaujaly scény zemětřesného „červa“. Ty mají mocnou sílu a dokáží vyvolat pocit děsu a majestátnosti přírodního jevu, proti kterému jsme bezbranní. SHRNUTÍ: Děti, nikdy nechoďte za školu. Jinak můžete zažít dobrodružství. (20.07.2023)

Konečně film Šinkaie Makota, který se mi opravdu líbil! Tentokrát s hlavní hrdinkou podnikneme cestu za vyrovnáním se s minulostí, za rozpomenutím, osobním růstem a sebeurčením. A není to jen cesta v tom vnitřním slova smyslu, ale i cesta skutečná – film je totiž v podstatě road movie. Skrz filmové plátno se divák podívá do nejrůznějších koutů Japonska, od hrdinčina domova na Kjúšú, přes ostrov Šikoku, dále do Kóbe a do Tokia a nakonec až na sever do oblasti Tóhoku, tedy hrdinčiny původní domoviny. Filmu se daří být jak zábavnou road movie (obzvlášť pobavila postava Serizawy, ale film má celkově mnoho vtipných momentů), tak mysteriózním filmem spojeným s japonským folklórem, a do třetice také osudovou love story. To vše najednou a přitom to nepůsobí přeplácaně a funguje to. Je skoro s podivem, že tentokrát se Šinkaiovi podařilo udržet i sentimentalitu na uzdě – říkám „s podivem“ nejen vzhledem k jeho předchozím dílům (u kterých jsem často měla pocit, že tlačí na city víc, než je nutné), ale i vzhledem k zásadnímu motivu tohoto filmu, kterým je samozřejmě zemětřesení a tsunami v Tóhoku (2011) a potažmo motiv katastrof obecně. Přehnaná melancholičnost nad smutnými životními ztrátami se proto skoro nabízí, ale jsem ráda, že tento film balancuje mezi emocemi tak akorát, aby dokázal dojmout přirozeně a bez nátlaku. A to je samo o sobě umění, kterého si cením. Ukázkou, že ne vždy se to podaří, je ostatně jiný nedávný japonský film Tenmasó no sanšimai, který taktéž šel do kin tento měsíc a taktéž odkazuje na katastrofální události v Tóhoku na jaře 2011. Očividně se z této pohromy stal námět, ke kterému se japonská filmografie bude v rámci vyrovnání se s událostmi i nadále vracet. Šinkai naštěstí odkazuje na Tóhoku velmi citlivým a zároveň sugestivním způsobem. Mimo téma a příběh je nutné vyzdvihnout i nádherné vizuální detaily. Bavilo mě sledovat nejrůznější drobné odkazy na místní reálie, produkty, atp. Mnohdy se něco jen mihlo, ale právě ten smysl pro detail byl úžasný. Osobně mě třeba potěšilo vyobrazení některých míst v prefektuře Ehime (na Šikoku), které jsem sama měla příležitost v létě navštívit. A třešnička na dortu je hudba v čele s ústředním tématem. Pokud jsem si správně všimla v závěrečných titulcích, na tvorbě hudby se podílela naše pražská filharmonie, což mě jako Čecha samozřejmě taktéž potěšilo a zahřálo u srdce. Suzume no Todžimari mě ve všech ohledech mile překvapilo – velmi dospělý, poutavý a propracovaný anime film, který pobaví i dojme.  Za mě nejlepší Šinkaiovo dílo. (Viděno 14.11.2022 v kině Aeon Cinema, Okayama.) ~(4,5★)~ (30.11.2022)