Animovaný - Žánry

Vznik animace a filmu

Pojmem animace je myšlen proces, jenž u věcí vytváří zdání pohybu. Jde o mechanickou proceduru, v rámci níž sledujeme sekvenci statických, leč vzájemně mírně odlišných snímků, promítaných rychle po sobě, přičemž díky setrvačnosti lidského oka vzniká dojem plynulého pohybu. Animace je i základem pro film jako takový, který využívá téhož efektu – jednotlivé snímky se přehrávají takovou rychlostí, jakou už lidské oko nemá šanci postřehnout, a člověk v důsledku toho vnímá celou sekvenci jako spojitý pohyblivý obraz.

Animovaný film pak představuje takový typ filmu, jenž vzniká pořizováním jednotlivých snímků, které jsou zhusta poskládány za sebe právě proto, aby došlo k efektu animace. Původně se animované filmy tvořily pomocí ručních kreseb či loutek, dnes už v tomto žánru převládá počítačová animace. Žánr animovaného filmu přitom popisuje především odlišnou metodu vzniku v kontrastu s běžnými hranými filmy, a filmy animované proto mohou zároveň spadat do jakéhokoli jiného žánru – často jde o pohádky a bajky či dobrodružné a fantasy filmy, leč animovaná mohou být i dramata, sci-fi filmy, komedie a muzikály.

Průlomem ve světě animace bylo vynalezení stroboskopu v roce 1832, jenž vytvářel iluzi pohybu při nahlížení na rotující sérii obrázků skrz úzký průřez. Podobně revoluční byl přístroj praxinoskop, zavedený v roce 1882, díky němuž bylo poprvé možné promítat pohyblivé obrazy na plátno. Šlo o předchůdce kinetoskopu, přístroje umožňujícího sledovat pohyblivé obrázky, který si nechal patentovat Thomas Edison, a kinematografu, který vynalezli bratři Lumièrové v roce 1895 a dali tím vzniknout kinematografii jako takové. Animace byla do té doby využívána jako svého druhu atrakce, sloužila k reklamním účelům a k výrobě optických hraček. Po vynálezu hraného filmu byla zanedbávána až do roku 1908, kdy J. Stuart Blackton vynalezl techniku stop motion animace, tedy animace vzniklé pořízením sérií fotografických snímků.

Počátky americké animace

Ještě před první světovou válkou stačilo v USA vzniknout několik pokrokových technologií – např. mechanický tisk kreseb pozadí, díky čemuž se nemuselo pozadí pokaždé znovu překreslovat, nebo nápad kreslit pohybující se figurky na průhledný celuloid (tzv. ultrafán), jenž práci s neměnným pozadím též výrazně usnadňoval. Rozkvět animace pak nastal v poválečném období, kdy se z filmového odvětví začal stávat průmysl, specializovaly se jednotlivé obory a dělba práce umožnila vytvářet filmy rychleji a ekonomičtěji. Také začala vznikat první produkční studia kreslených filmů. Tehdejšími tvůrci byli nezávislí výrobci, kteří prodávali práva svých filmů distributorům a ti je pak sem tam zařadili do série krátkých filmů promítaných v kinech před hlavním programem. Za první animovaný film, přesahující svou zhruba desetiminutovou stopáží délku všech do té doby vzniklých krátkých animovaných klipů, je považováno Potopení Lusitanie (1918) kreslíře Winsora McCaye (tvůrce postavičky dinosaura Gertieho).

Animované filmy vznikaly za využití různých technik, zásadní však bylo zavedení technologie rotoskopování, která umožnila využít hraný film k tomu, aby se z něj políčko po políčku překreslil obrys postavy. Díky tomu bylo možné zachytit filmové hrdiny v mnohem přirozenějším pohybu než doposud. Tvůrce této metody, Max Fleischer, ji uplatnil ve své sérii krátkých animovaných filmů s názvem Ven z kalamáře, jejímž hrdinou byl klaun Koko, a která byla úspěšná po celá 20. léta minulého století. Ve 30. letech pak tento filmař přišel spolu se svým bratrem Davem i s postavičkami Pepka námořníka a slečny Betty Boop.

 

První úspěchy Walta Disneyho a Warner Bros.

Od roku 1919 se snažil prosadit v USA i mladý Walt Disney, leč jeho cesta napříč několika neúspěšnými agenturami vyrábějícími krátké animované filmy nenesla kýžené ovoce, dokud s bratrem Royem nezaložil Disney Brothers Studio, kde spolu vytvářeli animované série pro distributory Warner Bros. a MGM. Jelikož však neměli práva na animované postavičky (mezi nimiž byl např. králík Oswald), vymyslel si Walt Disney postavičku vlastní – myšáka Mickeyho. První dva filmy s Mickeym úspěšné nebyly, ale pak přišel vynález zvukového filmu a třetí film s myšákem v hlavní roli již mohl být tím pádem zvukový. Jmenoval se Parník Willie (1928) a pro Disneyho znamenal průlom, jenž jej vyšvihl do předních pozic ve světě filmové animace. Ve 20. letech byla úspěšná i vizuálně nápaditá a rozverná série o kocouru Felixovi, ta ale nástup zvukového filmu nepřežila, stejně jako i většina ostatních animovaných postaviček němé éry.

Ve 30. letech se krátké animované série staly běžnou součástí většiny filmových programů. Populární bylo animační studio Terrytoons, jehož nejslavnější postavičkou se stal datel Woody. Společnost Warner Bros. pak založila své vlastní animační studio, kde vyráběla sérii Looney Toons, v níž postupem času nabývaly na oblíbenosti postavičky jako Bugs Bunny, Daffy Duck či Porky Pig, a zároveň se snažila orientovat část své produkce i na dospělé publikum. Disney, jenž se těšil popularitě díky krátkým filmům s Mickym, Kačerem Donaldem a Goofym, uvedl v roce 1937 první celovečerní animovaný film v historii – Sněhurku a sedm trpaslíků. Na její ohromný úspěch pak navázal ve 40. letech, kdy dosáhl vrcholu tehdejších technologických možností s filmy Pinocchio (1940), Fantazie (1940), Dumbo (1941) a Bambi (1942). V reakci na Disneyho přišli bratři Fleischerové s celovečerní animovanou adaptací Gulliverových cest (1939), stejného výsledku jako se Sněhurkou se jim ale dosáhnout nepodařilo.

 

Poválečný nástup televize

Ve 40. letech se stala populární i série krátkých grotesek, v nichž vystupovaly postavičky kocoura Toma a myšáka Jerryho, kteří si šli po krku bez dialogů, zato se zvukově efektními a komicky násilnými gagy. Období spojené s průběhem a dozvuky druhé světové války znamenalo proměnu celého filmového odvětví (přičemž animace byla využívána k válečné propagandě) a po válce se Hollywood musel navíc přizpůsobovat i nástupu televize. Mnohá studia proto přešla na výrobu animovaných show pro televizi. Neústupné bylo akorát Disneyho studio, v němž v 50. letech vznikly filmy Popelka (1950), Alenka v říši divů (1951), Petr Pan (1953), Lady a Tramp (1955) a Šípková Růženka (1959).

Od poloviny 60. let však velká studia už zcela přestala vyrábět nové krátké animované filmy, přičemž ty staré se kompletně přesunuly na televizní obrazovky. Místo toho začaly vznikat už přímo pro televize určené animované seriály, jako byli Flinstoneovi, Méďa Béďa nebo Scooby-Doo na stopě. Walt Disney uvedl do kin snímky 101 dalmatinů (1961), Meč v kameni (1963) a Kniha džunglí (1967) a kromě toho slavil ohromné úspěchy se svým na třináct Oscarů nominovaným muzikálem Mary Poppins (1964), který kombinoval animaci a živé herce. Tato metoda se ostatně sporadicky objevovala už v počátcích filmové animace (Alice in the Wooly West, 1926), a využívala se i mnohem později (Falešná hra s králíkem Rogerem, 1988).

 

Tvorba pro dospělé a Disneyho úpadek

Na přelomu 60. a 70. let se v důsledku různých vlivů objevila také tendence posílit produkci animovaných filmů pro dospělé – vznikaly filmy jako Žlutá ponorka (1968), psychedelicky ilustrující písně Beatles, či undergroundový Kocour Fritz (1972), jenž se kvůli vylíčení atmosféry pokleslé morálky drog a nezávazného sexu dočkal jako první animovaný film v historii přístupnosti kategorie X, udělované do té doby téměř výhradně pornografii. Tvůrce Kocoura Fritze, Ralph Bakshi, později stál i za snímky Wizards (1977), Oheň a led (1983) i za animovanou adaptací Pána prstenů (1978).

V 70. letech společnost Disney, poznamenaná úmrtím Walta Disneyho v roce 1966, distribuovala sérii poměrně málo výrazných a nepříliš úspěšných snímků, mezi nimiž byly filmy Aristokočky (1970), Robin Hood (1973), Medvídek Pú: Nejlepší dobrodružství (1977) a Záchranáři (1977). Období úpadku pak pokračovalo i v letech osmdesátých, kdy společnost Disney vyslala do kin film Liška a pes (1981) a také Černý kotel (1985), který se svým obřím rozpočtem a nízkými tržbami znamenal nový rekord v jejích neúspěších. Finanční záplatou byly až snímky Slavný myší detektiv (1986) a Oliver a přátelé (1988) a hlavně pak Malá mořská víla (1989), která z hlediska diváckého ohlasu navázala na Disneyho zlaté období z počátku 40. let a předznamenala nový zlatý věk let devadesátých, během nichž společnost Disney vytvořila jedny ze svých nejslavnějších klasik.

Disneymu v 80. letech konkurovala zejména veleúspěšná Země dinosaurů (1988) v produkci Stevena Spielberga a řada televizních seriálů, mezi nimi např. Simpsonovi, které vytvořil Matt Groening v roce 1987. V roce 1981 byla spuštěna kabelová televize MTV, která popularizovala mnohé animované hudební videoklipy. Animace se začala objevovat i v reklamách (leckteré dětské seriály té doby působily jako reklama na hračky, viz Transformers, G.I. Joe nebo My Little Pony) a pracovalo se s ní i jako s podpůrným prostředkem hraných filmů. Krátký animovaný klip s králíkem Rogerem Tummy Trouble (1989) šel v kinech jako předfilm rodinné komedie Miláčku, zmenšil jsem děti (1989), do hudebního filmu Pink Floyd – The Wall (1982) bylo vloženo cca 15 minut animovaných sekvencí a s rozvojem počítačů začala být využívána i počítačová animace (ve velké míře poprvé ve filmu Tron z roku 1982).

 

Disneyho zlaté devadesátky a nadvláda Pixaru

U společnosti Disney započalo v 90. letech období renesance, kdy snímky Kráska a zvíře (1991, první animovaný film v historii nominovaný na Oscara v kategorii Nejlepší film), Aladin (1992) a Lví král (1994) zbořily třikrát po sobě kasovní rekordy. Do tohoto období spadají i pozdější filmy Pocahontas (1995), Zvoník u Matky Boží (1996), Herkules (1997), Legenda o Mulan (1998) a Tarzan (1999). Jedinou výjimkou jsou Záchranáři u protinožců (1990), kteří naopak poněkud zapadli a způsobili to, že společnost Disney od té doby vydávala všechna pokračování svých filmů už jen na videu a DVD (až do roku 2019, kdy měl premiéru film Raubíř Ralf a internet). Úspěch Simpsonových přivedl do světa televize seriály Městečko South Park, Griffinovi či Futurama a velký boom zažívaly animované seriály i na kabelové televizní stanici Cartoon Network.

Počítačová animace se začínala dostávat do popředí už v 80. letech, ale teprve v 90. letech zažila ten pravý rozmach. V roce 1986 odkoupil Steve Jobs od George Lucase jeho technologickou firmu Graphics Group, kterou přejmenoval na Pixar. Ze společnosti zabývající se hlavně hardwarem a softwarem pro počítačovou grafiku se postupem času stalo animační studio, které přicházelo na svět s krátkými trojrozměrně animovanými filmečky, jejichž primárním účelem bylo původně demonstrovat potenciálním zákazníkům možnosti počítačové grafiky. Krátkometrážních filmů si pak všimli u Disneyho a podepsali s Pixarem smlouvu na tři filmy. První z nich, Toy Story: Příběh hraček (1995), byl v kinech neuvěřitelně úspěšný a znamenal revoluci na poli animovaných filmů.

Během následujících deseti let Pixar vyrobil dalších pět celovečerních filmů, které si zamilovali diváci i kritici. Filmy Život brouka (1998), Toy Story 2: Příběh hraček (1999), Příšerky s.r.o. (2001), Hledá se Nemo (2003) či Úžasňákovi (2004) vysloužily Pixaru pověst nejlepšího animačního filmového studia na světě. Tuto pověst v následujících letech jen potvrdily snímky Auta (2006), Ratatouille (2007), WALL-I (2008), Vzhůru do oblak (2009) a Toy Story 3: Příběh hraček (2010). K jistému poklesu kvality studio Pixar dospělo ironicky až poté, co jej odkoupila v roce 2006 právě společnost Disney, která se mu do té doby poněkud klopotně snažila konkurovat též trojrozměrně animovanými filmy Strašpytlík (2005) či Robinsonovi (2007).

 

Vzestup dalších animačních studií

Na poli 3D animace se společnosti Disney začalo dařit až s premiérou filmů Bolt – pes pro každý případ (2008) a Na vlásku (2010), přičemž do té doby sklízel větší úspěchy spíš s klasickou animací, kterou využívaly filmy Není král jako král (2000), Atlantida: Tajemná říše (2001), Lilo & Stitch (2002), Planeta pokladů (2002) nebo Princezna a žabák (2009). Velkými hráči na trhu s animovanými filmy byla také společnost Blue Sky se sérií Doba ledová (od roku 2002) a společnost Dreamworks s Mravencem Z (1998), Princem Egyptským (1998) a sérií Shrek (od roku 2001). V roce 2002 byla na Oscarech zavedena kategorie Nejlepší animovaný film, a právě Shrek, jenž si parodicky utahoval z pohádkových klišé, se tehdy stal prvním oceněným.

První dekáda 21. století tak zároveň ukázala, že 3D animace se stane v rámci animovaných filmů hlavním proudem. Po roce 2009 (poprvé s filmem Monstra vs. Vetřelci) se trojrozměrně animované filmy navíc dostávaly do kin i ve verzích určených pro 3D brýle, zajišťujících prostorový zážitek z jejich sledování. Disney se v letech 2011-2012 pokoušel uspět s obnovenou distribucí některých starších titulů, dodatečně konvertovaných do 3D, leč o příliš finančně úspěšný krok ve výsledku nešlo, takže tato strategie vzala rychle za své a do 3D byly od té doby konvertovány už jen nové animované filmy.

Disney kromě toho v té době distribuoval i nové filmy – Raubíře Ralfa (2012), Ledové království (2013) a Velkou šestku (2014) – a Pixar učinil totéž s Rebelkou (2012) a s filmem V hlavě (2015). Studio Dreamworks se uchytilo s filmovými sériemi Madagaskar (od roku 2005), Kung Fu Panda (od roku 2008) a Jak vycvičit draka (od roku 2010). Studio Blue Sky slavilo úspěch s dvojicí filmů Rio (2011 a 2014), studio Sony zas se sérií Hotel Transylvánie (od roku 2012) a studio Illumination Entertainment se sérií Já, padouch (od roku 2010). Za zmínku stojí i studio Laika a jejich filmy natáčené pomocí loutkové stop motion animace, jako třeba Koralína a svět za tajnými dveřmi (2009), Kubo a kouzelný meč (2016) či Hledá se Yetti (2019).

 

Netradiční animované produkce

Animaci se kromě toho tu a tam věnovali i filmaři jako Tim Burton nebo Wes Anderson, tedy tvůrci převážně hraných filmů, známí svým vizuálně svébytným stylem. Díky tomu vznikaly mimo jiné i loutkové snímky Ukradené Vánoce (1993), Mrtvá nevěsta Tima Burtona (2005), Fantastický pan Lišák (2009) a Psí ostrov (2018). Režisér Robert Zemeckis se pro změnu pustil do experimentování s technologií motion capture, která mu umožnila zaznamenat do počítače pohybové výkony herců a posléze je vtisknut animovaným modelům – takto Zemeckis režíroval např. snímky Polární expres (2004) nebo Vánoční koleda (2009). Pokračovateli žánru animovaného filmu pro dospělé se staly např. filmy South Park: Peklo na Zemi (1999) a Buchty a klobásy (2016) či loutková satira Team America: Světovej policajt (2004) a seriály Oškliví Američané (od roku 2010), Rick a Morty (od roku 2013) nebo BoJack Horseman (od roku 2014).

Období mezi roky 2010-2020 bylo kromě toho poznamenáno přívalem velkého množství trojrozměrně animovaných filmů z Evropy, Asie, Afriky či Jižní Ameriky, které se s proměnlivými úspěchy pokoušely na tomto trhu prosadit a vyrovnat se tak vrcholům od zavedených společností, jimiž byly filmy Tintinova dobrodružství (Paramount Pictures, 2011), Lego Příběh (Warner Bros, 2014), Zootropolis: Město zvířat (Disney, 2016), Coco (Pixar, 2017) či Spider-Man: Paralelní světy (Sony, 2018). Do zahraničních distribucí řady zemí se tak běžně dostávaly i animované snímky z Ruska (Sněhová královna, 2012), Španělska (Neuvěřitelná dobrodružství Tada Stonese, 2012), Jihoafrické republiky (Khumba, 2013), Malajsie (Žabák Ribit, 2014), Lucemburska (Letíme, 2017) či Belgie (Psí veličenstvo, 2019).

 

Evropská animace

V evropských zemích, i jinde po světě, se však animované filmy objevovaly již mnohem dříve. V Evropě se animace využívala od 30. let minulého století zejména v experimentálních dílech, která využívala toho, že animace nespotřebovala na výrobu příliš mnoho nákladů ani jiných prostředků. Většina evropských animátorů klasickou kreslenou animací opovrhovala, neboť si ji spojovala s hollywoodskou tržní orientací, a využívala místo toho metodu fázové stop motion animace, vytvářející iluzi pohybu pomocí postupného snímání jednotlivých okének. Animace se využívala v reklamách a v abstraktních krátkometrážních filmech. Ve Velké Británii experimentoval s animací např. režisér Len Lye, který ručně maloval přímo na filmový materiál.

Druhá světová válka pak vývoj animace v Evropě zbrzdila, nicméně několik zemí východní Evropy, jako třeba Maďarsko nebo Bulharsko a zejména Polsko, se staly velmocemi v oblasti animace v letech padesátých a šedesátých. Prvním polským animovaným filmem byl Janosik (1954), jehož autoři Wlodimierz Haupe a Halina Bielinska později vyhráli na festivalu v Cannes cenu pro nejlepší krátkometrážní snímek za film Zmiana warty (1959). Polští animátoři Jan Lenica a Walerian Borowczyk vytvářeli krátké animované snímky charakteristické svou pesimistickou a surrealistickou atmosférou, jako např. Dom (1958). Ve druhé polovině 20. století byli největšími osobnostmi polského animovaného filmu tvůrci Miroslaw Kijowicz, Daniel Szczechura, či Stefan Schabenbeck. Zbigniew Rybczynski získal Oscara za krátký animovaný film Tango (1981) a významná byla i práce režiséra a animátora Piotra Dumaly na snímcích Lehkost nohy (1989) nebo Zločin a trest (2000).

Za zakladatele maďarské animace je považován István Kiszly Kató, díky němuž vznikaly v Maďarsku krátké animované klipy už od roku 1914. V 50. letech bylo v Maďarsku založeno animační studio Pannonia, které dosáhlo mezinárodní pozornosti v letech šedesátých. Maďarská televizní série Gustavus se ve druhé polovině 60. let prodala do více než sedmdesáti zemí. Významným maďarským animátorem byl i Marcell Jankovics, jenž uspěl v Cannes s krátkým filmem Boj (1977) a na snímku Tragédie člověka (2011) pracoval více než dvacet let. V Bulharsku se zas od 60. let ocitla animace na vzestupu díky studiu Sofia. V průběhu následujících dekád vznikla v Bulharsku spousta krátkých uměleckých animovaných filmů. K přesunu od silně autorských projektů k animované tvorbě zaměřené na širší obecenstvo však došlo v Maďarsku a Bulharsku ve větší míře prakticky až na přelomu milénia.

 

Animace ve Francii

Výsadní postavení vždy měla v rámci evropské animace Francie, jejíž historie animované tvorby je celosvětově jednou z nejdelších a datuje se již do konce 19. století – vynálezcem v úvodu zmíněného praxinoskopu byl ostatně Francouz Charles-Émile Reynaud. Prvním francouzským celovečerním animovaným filmem se v roce 1930 stal snímek Le Roman de Renard, jenž se o sedm let později dočkal i německé zvukové stopy a v roce 1941 také stopy francouzské. V roce 1965 vytvořil svůj první krátkometrážní animovaný film oceňovaný režisér Jean-Francois Laguionie, tvůrce o mnoho let později natočených filmů Obraz (2011) či Princova cesta (2019). Od roku 1967 začala ve Francii vznikat podle slavné komiksové předlohy také filmová série o Asterixovi, jejíž první díl Asterix a Galové však vznikl bez vědomí autorů komiksu Reného Goscinnyho a Alberta Uderza – ti se pak podíleli jako režiséři až na dalším filmu z této série s názvem Asterix a Kleopatra (1968).

Pozoruhodný je i francouzský animovaný sci-fi snímek Divoká planeta (1973), jenž se animoval v Československu a jehož tvůrce René Laloux později režíroval i filmy Time Masters (1982) nebo Gandahar (1988). V televizi byly ve Francii populární animované seriály Inspektor Šikula (od roku 1983) či belgickým komiksem inspirovaná Tintinova dobrodružství (od roku 1990). Významný zlom na poli francouzské filmové animace představoval snímek Trio z Belleville (2003), jenž byl nominován hned na dva Oscary – za nejlepší animovaný film a za nejlepší píseň – a jehož režisér Sylvain Chomet později uspěl i s animovaným filmem Iluzionista (2010). Na Oscara byly nominované i snímky Persepolis (2007), Život Kočky (2010) nebo Kde je moje tělo? (2019), za zmínku však stojí mimo jiné také mimořádně úspěšný Malý princ (2015), dobrodružný snímek Až na Severní pól (2015) nebo trilogie Luca Bessona Arthur a Minimojové (od roku 2006).

 

Britská animace a úspěch s modelínou

Prvním britským celovečerním animovaným filmem byla satirická Farma zvířat z roku 1954, bajka kritizující komunismus a diktaturu, díky níž byla v zemi poprvé zavedena řada profesí souvisejících s filmovou animací. Velký mezinárodní úspěch pak slavila i Daleká cesta za domovem (1978). Do historie žánru filmové animace se však Británie zapsala až díky studiu Aardman Animations, které používalo metodu stop motion animace a tvárných figurek z plastelíny.

Režisér Nick Park uvedl na scénu modelínového panáčka Wallace a jeho psa Gromita a natočil s nimi krátký film Cesta na Měsíc (1989). Když pak se stejnými hrdiny vytvořil i film Nesprávné kalhoty (1993) a získal za něj Oscara, studiu se konečně podařilo shromáždit dostatek prostředků také na celovečerní film. Byl jím Slepičí úlet (2000), po němž následovaly i snímky Wallace a Gromit: Prokletí králíkodlaka (2005), dvojice filmů s postavou ovečky Shaun (Ovečka Shaun ve filmu z roku 2015 a Ovečka Shaun ve filmu: Farmageddon z roku 2019) nebo Velká vánoční jízda (2011), která ale byla vytvořena již standardní trojrozměrnou počítačovou animací.

 

Tradice loutkové animace v Československu

Československá animace má oproti Francii či Velké Británii dlouhou historii zejména v práci s loutkami. První filmové ateliéry věnující se tvorbě animovaných filmů byly v Československu založeny roku 1939 ve Zlíně pod názvem FAB – Filmové Ateliéry Baťa, které byly původně vybudovány kvůli natáčení reklam. První československý krátký animovaný film Ferda Mravenec (1944) byl zároveň loutkový a natočila jej zaměstnankyně zlínských ateliérů Hermína Týrlová. Její druhou zkušeností s filmem byly animace ve snímku Bořivoje Zemana Vánoční sen (1945), na nichž spolupracovala spolu s Karlem Zemanem, který nastoupil v roce 1942 jako její asistent. Právě Karel Zeman se posléze stal jednou z vůdčích osobností české animace díky svým hraným filmům Cesta do pravěku (1955), Vynález zkázy (1958), Baron Prášil (1961) či Ukradená vzducholoď (1966), v nichž kombinoval živé herce s animovanými prvky a loutkovou animací, i čistě animovaným snímkům, jimiž byly např. Čarodějův učeň (1977) nebo Pohádka o Honzíkovi a Mařence (1980).

Animované filmy se v Československu uplatňovaly především v dětských televizních seriálech. Od 50. let vznikala celá řada krátkých animovaných seriálů, které byly od roku 1965 sdružovány do dětského pořadu Večerníček. Nejznámější z nich je pravděpodobně série O krtkovi (od roku 1957), v níž vytvořil animátor Zdeněk Miler postavičku krtka, jež se později stala symbolem české animace. Mezi další populární animované večerníčky se řadí třeba Pohádky z mechu a kapradí (od roku 1968), Na návštěvě u Spejbla a Hurvínka (1972), Maxipes Fík (od roku 1975), Pat a Mat (od roku 1976), Bob a Bobek (od roku 1979) nebo Pohádky o mašinkách (1987).

Významnou osobností československého animovaného filmu byl i Jiří Trnka, jenž byl všestranným umělcem, co spolupracoval s Národním divadlem jako výtvarník scén a kostýmů. Později začal navrhovat kostýmy i pro filmaře, načež roku 1945 založil studio animovaného filmu Bratři v triku a v roce 1947 vytvořil též studio loutkového filmu. Proslul zejména svými loutkovými snímky Bajaja (1950), Staré pověsti české (1952) a Sen noci svatojánské (1959). Výtvarně nápaditou stop motion animací se zas proslavil Jan Švankmajer, jenž využíval loutky, masky a animované prvky ve svých surrealisticky stylizovaných hraných filmech Něco z Alenky (1988), Lekce Faust (1994), Spiklenci slasti (1996) nebo Otesánek (2000).

 

Vývoj animace v dalších evropských zemích

V jiných evropských zemích bylo aktivních pouze pár animačních studií zhruba od 70. let, kdy vznikaly animované dětské televizní seriály, jejichž producentům se navíc leckdy vyplácelo spolupracovat s animátory z Japonska – takto vznikla třeba Včelka Mája (od roku 1975). Krátké animované filmy nezávislých tvůrců se objevovaly na filmových festivalech, často šlo např. o snímky vznikající v Sovětském svazu. Mnohým zemím se postupem času podařilo prosadit na trhu s animovanými filmy i v souboji s mezinárodní konkurencí díky výrazným a osobitým titulům, jimiž byly například filmy Valčík s Bašírem (Izrael a Francie, 2008), S láskou Vincent (Polsko, 2017) nebo Klaus (Španělsko, 2019). Mezinárodního úspěchu dosáhly také irské animované fantasy snímky režiséra Tomma Moorea Brendan a tajemství Kellsu (2009), Píseň moře (2014) a Vlkochodci (2020), které byly inspirované irskou a keltskou mytologií.

Na tradici československé loutkové animace navázala v České republice po přelomu tisíciletí mimo jiné trojice povídkových filmů natočená podle pohádkové sbírky Jana Wericha s názvem Fimfárum Jana Wericha (od roku 2002) a také tvorba animátora Jana Baleje, autora filmů Jedné noci v jednom městě (2007) a Malá z rybárny (2015). V české animované tvorbě je kromě toho od té doby cítit i snaha vyrovnat se zahraniční 3D animované tvorbě, a to zejména ve filmech Kozí příběh – Pověsti staré Prahy (2008), Lichožrouti (2016) či Hurvínek a kouzelné Muzeum (2017). Nestandardní pozici v rámci českých filmů měl komiksový snímek Alois Nebel (2011), který vznikal pomocí dříve zmíněné metody rotoskopie, kdy byl celý film natočen nejprve s živými herci a posléze ručně políčko po políčku překreslen a dodatečně upraven v počítačích. Podobně vznikaly i americké filmy Richarda Linklatera Sním či bdím? (2001) a Temný obraz (2006).

 

Japonské anime

Mimořádný význam mají v animované tvorbě i japonští tvůrci, kteří si úspěšně dokázali vytvořit vlastní osobitý styl ruční animace, známý pod pojmem anime. Ten kvůli nedostatku animačních metod vznikal s důrazem na umělecké kvality obrazu a nikoli na jeho pohybovou stránku – například bylo obvyklé věnovat hodně pozornosti tvorbě pozadí, která díky propracovanosti a detailům pomáhala utvářet celkovou atmosféru. Prvním celovečerním anime filmem byl válečný snímek Momotaro‘s Divine Sea Warriors z roku 1945, jehož vznik byl sponzorován japonským císařským námořnictvem. V televizi se anime tvorba vysílala zhruba od počátku 60. let a v přibližně stejné době putovala i na zahraniční trh. Některé počiny vznikaly přímo se záměrem dostat se na televizní obrazovky v USA, což se týkalo třeba seriálů Astro Boy (od roku 1963), Sally, malá čarodějnice (od roku 1966) nebo Speed Racer (od roku 1967). V Japonsku byl už v té době naopak velmi populární seriál Sazae-san, jenž byl vysílán nepřetržitě od roku 1969 a se svými více než 7500 epizodami byl zapsán v Guinessově knize rekordů jako nejdéle běžící seriál v historii (vznik nových dílů přerušila až v roce 2020 epidemie koronaviru).

V průběhu 70. let došlo v Japonsku ke zvýšení popularity manga komiksů, které obohatily anime o některé typické rysy a žánry a přenesly jej do současného umění. Pro zahraniční publikum byl nezvyklý např. sub-žánr nesoucí označení mecha, v němž vystupovali obří roboti, nebo hentai, jenž se točil kolem erotických a pornografických témat. V 80. letech se pak anime stalo hlavním filmovým proudem a zažilo obrovský rozkvět, podpořený vznikem enormního počtu titulů. V letech devadesátých se pak filmové anime začalo ve velké míře rozšiřovat i na zahraničních trzích. Klasikami se stala díla Akira (1988), Ghost in the Shell (1995) nebo Perfect Blue (1998), největší legendou mezi tvůrci bylo studio Ghibli a jeho hlavní představitel Hajao Miyazaki, který režíroval mimo jiné snímky Naušika z Větrného údolí (1984), Můj soused Totoro (1988), Porco Rosso (1992) a Princezna Mononoke (1997) a také Cestu do Fantazie (2001), za niž si odnesl Oscara.

Z dalších japonských tvůrců nesmí být opomenuti Mamoru Hosoda, jenž stál např. za filmy Letní válka (2009) a Vlčí děti (2012), Shigeyuki Hayashi, tvůrce Galaktického expresu 999 (1979), Isao Takahata, který režíroval Hrob světlušek (1988) a Pom-Poko (1994), Jošiaki Kawadžiri se svými snímky Wicked City (1987), Ninja Scroll (1993) či Vampire Hunter D (2001) nebo Makoto Šinkai, jehož film Your Name (2016) se stal ve své době nejvýdělečnějším anime filmem všech dob a překonal tak Cestu do fantazie. Dlouhodobě populárními anime seriály byly například Dragon Ball (od roku 1986), One Piece (od roku 1999), Pokémon (od roku 1997), Naruto (od roku 2002), Fullmetal Alchemist (od roku 2003), Death Note - Zápisník smrti (od roku 2006) a Attack on Titan (od roku 2013).

Filmmaniak