Katastrofický - Žánry

Charakteristické prvky katastrofických filmů

Za katastrofický film je považován takový snímek, jehož zápletka je vystavěna na blížící se nebo právě probíhající katastrofě, jíž musejí hlavní hrdinové (a další lidé, resp. celé lidstvo) čelit. Hlavním tématem těchto filmů bývají zemětřesení, přílivové vlny, výbuchy sopek, tornáda, velké požáry, srážky vesmírných těles se Zemí, různé nehody hromadných dopravních prostředků, jako třeba pády letadel či ztroskotání lodí, šířící se nebezpečné viry, náhlé enviromentální změny nebo ničivé invaze mimozemšťanů. Katastrofické filmy se mohou svým pojetím mnohdy překrývat i se žánrem sci-fi, thrilleru, hororu nebo akčního filmu, avšak jejich specifické náměty točící se kolem zkázy epických proporcí jim vysloužily zařazení do speciální kategorie.

Leckteré katastrofy se ve filmech dají interpretovat jako ztvárnění obav z následků určité lidské aktivity nebo z nějaké jiné potenciální hrozby. Zdrojem takových úzkostných nejistot mohou být např. pokročilé technologie, objevy v oblasti přírodních věd, činnosti mající neblahý vliv na životní prostředí nebo třeba předtuchy o konci světa. Přírodní pohromy lze vnímat jako odplatu planety Země na lidech za pustošení jejího povrchu, nepřátelské mimozemské invaze zas ve filmech obvykle zastupují strach z vyvolání válečného konfliktu mezi mocnostmi (např. mezi USA a Sovětským svazem v dobách studené války).

V katastrofických filmech často umírá velké množství lidí, většinou prezentované bezejmennými masami nebo vedlejšími postavami, v některých případech však může dojít i na smrt některého z hlavních hrdinů. Jejich příběhy často zahrnují vícero dějových linií, ve vyprávění se střídá perspektiva hned několika různých postav a v rozsáhlém hereckém obsazení je tudíž dostatek prostoru pro velké množství rozličných filmových hvězd. Jednotliví hrdinové se pak snaží před blížícím se nebezpečím varovat (typicky vědec, jemuž nikdo nevěří), katastrofě zabránit nebo jí uniknout, následně jí čelit tváří v tvář (a v ideálním případě přežít) a případně se i potýkat s jejími následky. Starší filmy mnohdy katastrofou vrcholily, zatímco v novějších snímcích je probíhající katastrofa častěji přítomna již mnohem dříve, někdy dokonce hned od začátku filmu. Největším lákadlem pro diváky bývají v katastrofických filmech monumentální scény kolosální destrukce, na nichž stojí především později natočené počiny, spoléhající v tomto ohledu na počítačové triky.

Rané katastrofické filmy

S trochou nadsázky lze za katastrofickou označit již dvojici krátkometrážních snímků z počátku kinematografie Fire! (1901) a Life of an American Fireman (1903), v nichž byla zachycena spolupráce hasičů při záchraně obětí z hořícího domu. Výraznější katastrofické motivy byly následně přítomny např. v italském filmu Poslední dnové Pompejí (1908), jenž se věnoval životu obyvatel Pompejí, přetnutému výbuchem Vesuvu v roce 79 našeho letopočtu, v německém Titanicu (1912), zabývajícím se tehdy čerstvě aktuálním tragickým střetnutím věhlasného plavidla s ledovcem, nebo v dánském Konci světa (1916), v němž Zemi hrozila srážka s kometou. Americký film Archa Noemova (1928) byl inspirovaný biblickým příběhem o světové potopě, v trikově pozoruhodném snímku Deluge (1933) zas popadaly v New Yorku vinou zemětřesení všechny mrakodrapy, načež rozvaliny města ještě spláchla obří tsunami.

Muzikálové drama a katastrofy vycházející ze skutečných událostí kombinovaly snímky San Francisco (1936), uvedené na výročí silného zemětřesení z roku 1906, a Chicago hoří (1937), jehož děj byl zasazen do období ničivého požáru v roce 1871. Ve filmu Johna Forda Uragán (1937) zlikvidovala ničivá tropická bouře celý tichomořský ostrov a ve snímku Když nastaly deště… (1939), dějově zasazeném do koloniální Indie, vstoupily do romantické zápletky zemětřesení, silné deště následované povodněmi, a navíc i epidemie cholery. Ztroskotáním Titaniku se inspiroval britský snímek Atlantik (1929), jenž líčil překotné dění na potápějící se lodi podobného jména. Přímo o Titaniku pak vyprávěly propagandistický německý Titanic (1943), americký Titanic (1953) a hlavně britská Zkáza Titaniku režiséra Roye Warda Bakera (1958). Hrozícímu leteckému neštěstí se pro změnu věnoval snímek Rozbouřené nebe (1954), v němž se v nebezpečné situaci ocitli cestující letadla, jenž přišlo o jeden z motorů. V koprodukci Francie a Japonska byl natočen snímek Smršť (1957), v jehož příběhu o milostném trojúhelníku figuroval pustošivý tajfun. Erupcemi vulkánů se zas zabývaly filmy The Devil at 4 O'Clock (1961) a Krakatoa, na východ od Jávy (1969).

 

Katastrofické sci-fi filmy v 50. a 60. letech

Po konci druhé světové války vznikla řada sci-fi snímků o invazích mimozemšťanů, které se často neobešly bez destrukce a ztráty na životech. Typickými zástupci byly v tomto směru snímky Válka světů Byrona Haskina (1953), v níž mimozemšťané disponovali vyspělými technologiemi, na něž byly pozemské zbraně krátké, Invaze lupičů těl Dona Siegela (1956), kde invaze probíhala pomocí únosů lidí a jejich nahrazováním bezduchými imitacemi vylíhlými z mimozemských kokonů, nebo UFO útočí! (1956), v němž si diváci mohli vychutnat množství explozí a střetů létajících talířů s budovami. Katastrofické sekvence ničení měst se hojně vyskytovaly i ve filmech tematizujících prostřednictvím boje s obřími příšerami nebo přerostlými zvířaty vstup světa do atomového věku. Touto problematikou se zabývaly kupříkladu snímky Obluda z 20 000 sáhů (1953), Obří behemot (1959) nebo Gorgo (1961), ale též japonská Godzilla (1954).

Ve sci-fi filmu režiséra Rudolpha Matého When Worlds Collide (1951) se vybraní zástupci lidstva pokoušeli uprchnout ze Země před srážkou s cizí planetou v záchranné arše, ve snímku The Night the World Exploded! (1957) se vědci potýkali s nekončící šňůrou extrémních zemětřesení a v britském filmu Den, kdy Země vzplanula (1961) se lidé pro změnu museli vypořádat s mizením vody a se změnami podnebí způsobenými vychýlením zemské osy, kvůli němuž se Země víc a víc přibližovala ke Slunci. Ve sci-fi Crack in the World (1965) byla v sázce záchrana světa před šířením obrovské praskliny v zemském povrchu, kterou vytvořila skupina vědců odpálením atomové bomby v nitru Země s úmyslem čerpat energii ze zemského jádra. Film Panic in Year Zero! (1962) zas ukazoval změny v lidské mentalitě prostřednictvím příběhu, v němž byly Spojené státy napadeny jadernými zbraněmi.

 

Rozkvět a následný úpadek katastrofického žánru v 70. letech

Pomyslného vrcholu dosáhly katastrofické filmy v 70. letech. Zlatou éru tehdy načala premiéra snímku Letiště (1970), v němž cestující v letadle ohrožoval kromě sněhové bouře také sebevražedný atentátník s bombou. Na deset Oscarů nominovaný film se dočkal mimořádného úspěchu a navázala na něj trojice pokračování (v letech 1974, 1977 a 1979), z nichž si později dělala legraci parodie Připoutejte se, prosím (1980). Osm oscarových nominací bylo uděleno nejprve chválenému snímku režiséra Ronalda Neameho Dobrodružství Poseidonu (1972), jehož hrdiny tvořili cestující potápějícího se zaoceánského parníku, převrženého vzhůru nohama přílivovou vlnou, a následně také neméně velebenému Skleněnému peklu Johna Guillermina (1974), točícímu se kolem záchrany lidí z horních pater hořícího luxusního mrakodrapu, na jehož bezpečnostním systému se chamtiví investoři snažili ušetřit. Podobně se dařilo i filmu Zemětřesení režiséra Marka Robsona (1974), na čtyři Oscary nominovanému příběhu o hrdinech vzdorujících ničivým zemským otřesům v Kalifornii, jehož uvedení v kinech bylo doprovázeno zapojením výkonného zvukového systému, jenž při promítání v katastrofických scénách vyvolával v divácích pomocí dunění a vibrací pocit chvění.

Na vzedmuté popularitě katastrofických filmů se okamžitě svezlo několik dalších žánrových počinů, mezi nimi např. Hindenburg (1975), pojednávající o neblahém osudu slavné německé vzducholodě, Horská dráha (1977), thriller o neštěstích v zábavních parcích, snímek o lavině ohrožující vysokohorské turisty nazvaný Avalanche (1978) a také několik televizních filmů, mimo jiné The Day the Earth Moved (1974), Záplava (1976) nebo Požár (1977). Obliba katastrofických filmů nicméně v Hollywoodu značně povadla poté, co se snímky Hurikán (1979), předělávka filmu Uragán z roku 1937, Meteor Ronalda Neameho (1979), v němž musely USA a Sovětský svaz spolupracovat při snaze odklonit dráhu meteoru hrozícího srážkou se Zemí, i kanadské Hořící město (1979), vyprávějící o požáru rafinerie postavené v centru města, setkaly s výrazným neúspěchem.

Propadákem byly také dva filmy režiséra Irwina Allena, producenta Dobrodružství Poseidonu a Skleněného pekla. Prvním byl Roj (1978), v němž město ohrožovaly zabijácké včely, a druhým bylo pokračování Dobrodružství Poseidonu s názvem Po dobrodružství Poseidonu (1979), ve kterém se potopená loď stala předmětem zájmu zlodějského kapitána a jeho posádky. V průběhu 80. let pak žánr katastrofických filmů téměř vymizel a došlo na něj pouze v několika málo případech, např. v televizním filmu o jaderné válce mezi Američany a Sověty Den poté (1983) nebo v též televizních britských Vláknech (1984), které se zas zabývaly dopady celosvětové nukleární války na Velkou Británii.

 

Pandemické filmy a zombie apokalypsy

Pandemické filmy se zabývají tématem smrtelných virových (potažmo bakteriálních) onemocnění a jejich šířením napříč světem, přičemž tyto epidemie v nich bývají znázorňovány jako poměrně intenzivní, což může být mnohdy interpretováno coby poslední krok v rozkladu už tak dost nezdravé společnosti nebo jako určitá forma božího trestu. Například v paranoidním thrilleru George A. Romera The Crazies (1973) byla atmosféra nákazy použita k vyobrazení nálady ve společnosti po válce ve Vietnamu, v kanadském body-hororu Davida Cronenberga Rabid (1977) virus probouzel ve svých obětech nezvladatelnou chuť po krvi a sci-fi Terryho Gilliama 12 opic (1995) se pro změnu odehrávalo ve světě, v němž se vědci snažili zvrátit proběhlou nákazu zodpovědnou za vyhynutí většiny lidstva posíláním lidí do minulosti. Ve filmu M. Night Shyamalana Stalo se (2008) lidé v důsledku virové nákazy ztráceli pud sebezáchovy a páchali sebevraždy, hrdinové Slepoty (2008) zas postupně přicházeli o zrak a ve snímku Dokonalý smysl (2011) virus obíral napadené jedince pro změnu nejprve o čich a následně i o chuť a sluch. S motivem posledního přeživšího člověka na planetě pracovaly např. filmy The Last Man on Earth (1964) nebo Já, legenda (2007).

O boji s nebezpečnou látkou pojednávaly mimo jiné i snímky Kmen Andromeda režiséra Roberta Wise (1971), v němž byl příčinou nákazy mnoha lidí mimozemský mikroorganismus, nebo Přejezd Kassandra od George P. Cosmatose (1976), kde se virus šířil mezi cestujícími mezinárodní vlakové soupravy. Slavnou se stala hvězdně obsazená Smrtící epidemie Wolfganga Petersena (1995), která zobrazovala svět zasažený smrtícím virem i reakce lidí na pandemii poměrně realisticky a tím pádem nesmírně děsivě, v čemž na ni úspěšně navázala Nákaza od Stevena Soderbergha (2011), jenž ztvárnila atmosféru šíření strachu ve společnosti i chování jednotlivých postav čelících nebezpečné epidemii též velmi věrohodně. Mezi filmy o bakteriálních nákazách patřily mimo jiné drama Pacific Liner (1939), zabývající se vypuknutím chaosu na lodi kvůli choleře, kterou na ni zavlekl černý pasažér, noir-krimi Panika v ulicích (1950), v níž se pátralo po zločincích, neúmyslně roznášejících po městě plicní mor, či Sedmá pečeť (1957), jejíž děj se odehrával na pozadí morové epidemie.

Speciální kapitolu pandemických filmů pak tvoří zombie filmy, v nichž virová nákaza mění lidi v oživlé mrtvoly, napadající v touze po lidském mase a mozcích další jedince. Klasikami žánru jsou v tomto ohledu snímky George A. Romera Noc oživlých mrtvol (1968) a Úsvit mrtvých (1978), které zásadně ovlivnily vývoj hororu a vedly ke zrodu úspěšné filmové série. Na začátku nového tisíciletí se staly přelomovými snímky 28 dní poté režiséra Dannyho Boylea (2002) a nový Úsvit mrtvých od Zacka Snydera (2004). Velmi populární byla počítačovými hrami inspirovaná filmová série Resident Evil (2002-2016) a velkého úspěchu se poté dočkaly také španělský horor REC (2007), americká Světová válka Z (2013) i jihokorejský Vlak do Pusanu (2016). Se smrtelnou zombie nákazou se potýkali i hrdinové zombie komedií Soumrak mrtvých (2004), Zombieland (2009) nebo Mrtvý sníh (2009).

 

Renesance katastrofických filmů v 90. letech

Vzestup speciálních efektů, moderních technologií a digitálních triků vedl v 90. letech k opětovnému rozmachu velkorozpočtových sci-fi a také katastrofických filmů. Tuto módu odstartovaly dva velké hity – účinek ničivých tornád předvedl v plné síle snímek Jana de Bonta Twister (1996) a okázalou výbušnou destrukci způsobenou mimozemskými loděmi nabídl Den nezávislosti režiséra Rolanda Emmericha (1996). Po nich následoval snímek Titanic (1997), v němž režisér James Cameron skloubil známý příběh o tragickém ztroskotání zaoceánského parníku s osudovým romantickým dramatem a stvořil tak zdaleka nejvýdělečnější film všech dob (až do roku 2009, kdy jej překonal svým Avatarem), který proměnil jedenáct ze čtrnácti oscarových nominací.

S úspěchem se setkal jak Drtivý dopad režisérky Mimi Leder (1998), v němž Zemi ohrožovala blížící se kometa, tak Armageddon Michaela Baye (1998), kde byl hrozbou pro změnu obří asteroid o velikosti Texasu, jehož provrtáním a následným zničením jadernou bombou byla pověřena skupina naftařů. Do žánru katastrofických filmů spadaly i snímky Denní světlo (1996), v němž byla skupina lidí po výbuchu toxického odpadu uvězněna v zavaleném tunelu pod řekou, Rozpoutané peklo (1997) a Sopka (1997), jejichž hrdinové se potýkali s erupcemi zuřících vulkánů, nebo Povodeň (1998), v níž vytrvalé deště způsobily ve městech rozsáhlé záplavy. Film Wolfganga Petersena Dokonalá bouře (2000) zas vyprávěl o boji posádky rybářské lodi s extrémně rozbouřeným oceánem. Kromě toho vzniklo i mnoho béčkových katastrofických filmů, kupříkladu televizní Asteroid (1997), akční Turbulence (1997) nebo videofilm Kometa (1998).

 

Katastrofické filmy nového tisíciletí

Po roce 2000 pokračovala v rozkvětu vlna katastrofických filmů opírajících se o epické scény destrukce, které postupem času díky neustálému vyvíjení a zlepšování digitálních triků působily čím dál věrohodněji, a to v kontrastu s filmovými náměty, které byly obvykle poněkud přitažené za vlasy. Ve filmu Jádro (2003) došlo k zastavení rotace zemského jádra, načež se zničení Země pokusila zabránit skupina vědců s cílem odpálit v jejím nitru jadernou bombu. Ve Dni poté (2004) došlo v režii Rolanda Emmericha v důsledku globálního oteplování k náhlým klimatickým změnám a výkyvům počasí, jež měly za následek mimo jiné přílivové vlny, hurikány, tornáda a prudké ochlazení severní polokoule. Emmerich poté natočil v návaznosti na existenciální úzkosti spojené s koncem světa předpovězeným mayským kalendářem snímek 2012 (2009), v němž mutace v přehřátém zemském jádře způsobené slunečními erupcemi vyvolaly zkázu biblických rozměrů, před níž se vyvolení zástupci lidstva snažili zachránit ve speciálních lodích po vzoru Noemovy archy. Wolfgang Petersen se vrátil ke katastrofickému filmu s Poseidonem (2006), předělávkou Dobrodružství Poseidonu z roku 1972.

Katastrofické následky mimozemské invaze zobrazovala Válka světů Stevena Spielberga (2005), Den, kdy se zastavila Země Scotta Derricksona (2008), Světová invaze Jonathana Liebesmana (2011) nebo Emmerichovo pokračování Dne nezávislosti s názvem Den nezávislosti: Nový útok (2016). Kolem různých katastrof a potenciálního konce světa se točily mimo jiné i thriller Proroctví (2009) a komedie Apokalypsa v Hollywoodu (2013). Kolosální destrukce nejrůznějších měst byly přítomny také v některých superhrdinských filmech, jimiž byly kupříkladu Strážci - Watchmen (2009), Avengers (2012), Muž z oceli (2013) či Liga spravedlnosti (2017). Ve sci-fi Transformers 3 (2011) došlo k útoku obřích mimozemských robotů na Chicago, v G.I. Joe 2: Odvetě (2013) byl zničen Londýn a ve filmu Pacific Rim - Útok na Zemi (2013) zas na světové metropole útočila obří monstra. S gigantickou příšerou bourající budovy si museli poradit i občané New Yorku v Monstru (2008).

Klasičtější katastrofickou podívanou oplývaly snímky V oku tornáda (2014), líčící boj lidí s větrnými smrštěmi, San Andreas (2015), vyprávějící o následcích silného zemětřesení, nebo Greenland: Poslední úkryt (2020), jehož hrdinové se vydali hledat útočiště před pádem komety. Film Petera Berga Deepwater Horizon: Moře v plamenech (2017) byl natočen podle skutečného požáru plovoucí vrtné plošiny z roku 2010. Pustošící vlny tsunami zas figurovaly ve filmech Život po životě od Clinta Eastwooda (2010), ve španělském Nic nás nerozdělí (2012), v norské Vlně (2015) i v americkém Geostorm: Globální nebezpečí (2017), v němž byl za sérii katastrof zodpovědný pokažený satelitní systém, jenž měl dohlížet na globální klima. Katastrofické sekvence nabídly i historické Pompeje (2014), ruské Metro (2013), jihokorejská Pandora (2016) či norské Zemětřesení (2018). Mimo to bylo podobně jako v 90. letech natočeno i velké množství nízkorozpočtových katastrofických videofilmů, mezi nimi např. dvoudílná Supernova (2005) nebo kanadské televizní Proroctví zkázy (2011).

Filmmaniak