Road movie - Žánry

Charakteristika žánru road-movie

Termínem „road-movie“ označujeme fikční filmový žánr, jenž je definován motivem cesty, při níž hlavní hrdinové soustavně putují na větší vzdálenost, typicky v nějakém dopravním prostředku, většinou motorizovaném. Cestování zde není pouhým druhotným tematickým prvkem, tak jako v mnohých jiných filmech, nýbrž hlavní náplní. S oním cestováním se pojí i motiv průběžného objevování krajiny a nejrůznějších lokací, jež mohou sloužit k vykreslení společensky-kritického, kulturního či historického obrazu země, do níž je děj filmu zasazen. Mezi další příznačná témata spadají též důraz na motoristickou kulturu a fetišizaci aut či motorek, svoboda a volnost a také určitá forma rebelství a sebe-objevování. Protagonisté road-movies se vydávají na cesty z nejrůznějších pohnutek, přičemž jejich motivací nemusí být nutně jen dosažení konkrétní destinace. Běžně jde např. o vzdorovité a frustrované jedince, odcizené od zbytku společnosti, kteří se svým chováním a jednáním zřetelně vymezují proti světu ustavených konzervativních společenských norem. Filmy se pak obvykle na vylíčení jejich vnitřních konfliktů, pocitů a také proměn, které u nich během putování nastanou, zaměřují více než na okolní děj. Nejen v důsledku toto pak má filmové vyprávění v případě většiny road-movies meandrovitou strukturu založenou na postupném vrstvení vzájemně provázaných epizodických příhod.

Žánr road-movie je nejčastěji spojován s americkou kulturou a s estetikou amerických aut, dálnic, čerpacích stanic, restaurací a bister, motelů a donekonečna se táhnoucích exteriérů silnic a přírodních scenérií, jež zvýrazňují motiv odtržení od společnosti a od konvencí civilizovaného světa. Tyto motivy se staly ikonickými zejména ve druhé polovině 60. let minulého století, kdy se žánr road-movie zrodil coby samostatná kategorie. Filmy o hrdinech na cestách, tematizující putování a dopravní prostředky, však pochopitelně vznikaly i dávno předtím. Navíc jde o žánr, jenž se běžně mísí s jinými žánry, nejčastěji s dramaty, komediemi, westerny, thrillery a s akčními, kriminálními či romantickými filmy. Mohou do něj spadat i různé sub-žánry, např. motorkářské filmy, filmy o zločincích (často manželských či mileneckých párech) prchajících před zákonem nebo jiné snímky naplňující určitá klíčová specifika žánru road-movie, vyprávějící třeba o jednotlivcích podnikajících dlouhé pěší túry napříč zemí.

Rané prvky žánru road-movie v kinematografii

Zájem o zachycení různých druhů cestování či všelijakých dopravních prostředků v akci provázel film už od dob jeho vzniku, neb film coby rozpohybovaný obraz vycházel právě z fascinace pohybem. Na této fascinaci byly založeny už kratičké filmy jako Příjezd vlaku na nádraží v La Ciotat (1895) nebo How It Feels to Be Run Over (1900), jenž skončil nárazem jedoucího kočáru do kamery. Tyto triviální náměty poté doplnily jednoduché zápletky – třeba čtyřminutový snímek A Romance of the Rail (1903) se kromě jízdy vlakem zabýval i příběhem zamilované dvojice, která se během společné cesty nechala oddat. V pozdějších desetiletích byl motiv cestování často spjat zejména se žánrem westernu, v němž se krom vlaků hojně vyskytovali též koně a dostavníky. Z westernů zabývajících se ve větší míře putováním lze zmínit např. snímky Krytý vůz (1923) nebo The Big Trail (1930).

První řádné prototypy road-movies nicméně začaly vznikat až ve 30. letech, a to např. v podobě pěti Oscary oceněné romantické komedie režiséra Franka Capry Stalo se jedné noci (1934), jejíž hlavní hrdinka, ocitající se na útěku před milionářským otcem a doprovázena nuzným novinářem, se během cesty autobusem seznámila se společností obyčejných lidí potýkajících se s hospodářskou krizí. V krimi-dramatu Fritze Langa Žiješ jenom jednou (1937) byl zas představen příběh o mladých milencích na útěku, zápolících s falešným obviněním. S výrazným motivem putování pracoval třeba i dobrodružný snímek režiséra Richarda Thorpa The Adventures of Huckleberry Finn (1939), jenž se věnoval osudům dvou hrdinů, chlapce utíkajícího před svým otcem a černošského otroka prchajícího ze zajetí. Na sedm Oscarů byl nominován western Johna Forda Přepadení (1939), který pojednával o skupině rozmanitých postav cestujících v dostavníku přes nebezpečné apačské území, a dvě ze šesti nominací proměnil pohádkový Čaroděj ze země Oz od Victora Fleminga (1939), jenž líčil příhody mladé dívky při cestování po fantazijní zemi, do níž ji zaneslo tornádo.

 

Předchůdci road-movie ve 40. a 50. letech

Ve 40. letech se na cestě odehrávaly mimo jiné dvěma Oscary oceněné Hrozny hněvu od Johna Forda (1940), v nichž byla přírodní pohromou stižená farmářská rodina nucena hledat štěstí na západě, satirické Sullivanovy cesty Prestona Sturgese (1941), v nichž se filmový režisér vydal v převleku za vandráka hledat inspiraci mezi prostý lid, či sedmidílná série hudebně-cestovatelských komedií započatá snímky Road to Singapore (1940) a Road to Zanzibar (1941). Poté se cestování stalo výrazným prvkem v několika filmech noir, z nichž v tomto směru vyčnívaly především snímky Jezdci noci (1940), Objížďka (1946), Zoufalci (1947), Žijí v noci (1948), Blázni do zbraní (1950), Stopař (1953), Plunder Road (1957) nebo Hromská cesta (1958). Poválečná éra mimo to znamenala novou kapitolu v rámci motoristických filmů díky rozkvětu automobilového průmyslu a důrazu na mladou generaci. Typickým reprezentantem byl v tomto směru film Divoch (1953), jehož hlavním hrdinou byl vůdce početného motorkářského gangu, jenž se zamiloval do dcery znepřáteleného policisty.

Dalšími vlivnými předchůdci road-movies byly snímky Stopaři (1956), western Johna Forda o drsném důstojníkovi vydávajícím se pátrat po své neteři, kterou unesli indiáni, na devět Oscarů nominovaný Útěk v řetězech od Stanleyho Kramera (1958), líčící osudy dvou uprchlých trestanců, nucených při útěku překonat rasové předsudky, nebo thriller Alfreda Hitchcocka Na sever Severozápadní linkou (1959), jehož hrdina se stal obětí špionážních tajných služeb a cestoval přitom po různých amerických lokacích. Vzniklo i několik komedií s motivem cestování, např. The Long, Long Trailer (1953), pojednávající o manželích žijících v karavanu, nebo Zastávka v Kansasu (1956), věnující se turné mladé zpěvačky. Zásadní vliv na pozdější filmy a na celý žánr road-movie měl i sociálně-kritický román „Na cestě“ od spisovatele Jacka Kerouaca, jenž byl vydán v roce 1957 a který představil silnici a putování napříč Spojenými státy jako synonymum pro svobodu, volnost, rebelský vzdor a objevování nových míst a nových lidí.

 

Počátek zlaté éry road-movies v 60. letech

Během první poloviny 60. let vznikaly motoristické filmy jako To je ale bláznivý svět (1963), krimikomedie o dvě stě kilometrů dlouhé honbě za pokladem nominované na šest Oscarů, nebo na pět Oscarů nominované Velké závody (1965). Z opačného spektra lze zmínit kupříkladu brakové exploatační snímky Motor Psycho (1965) či Faster, Pussycat! Kill! Kill! (1965). Zlom pak přišel ve druhé polovině 60. let, kdy kolaps tehdejšího hollywoodského studiového systému otevřel dveře etapě Nového Hollywoodu, definované nástupem nové generace filmařů, která kinematografii oživila přívalem čerstvé tvůrčí energie a zápalem pro umělecké hodnoty filmu. Z road-movie se zrodil samostatný žánr, k čemuž zásadně přispěla dvě zlomová díla – na deset Oscarů nominovaný film Arthura Penna Bonnie a Clyde (1967), jehož příběh byl inspirovaný skutečnou mileneckou dvojicí zločinců, kteří se v dobách hospodářské krize stali oslavovanými celebritami a symbolem boje proti systému, a na dva Oscary nominovaná Bezstarostná jízda od Dennise Hoppera (1969), jež se díky volnomyšlenkářskému putování dvojice revoltujících motorkářů plnému drog a rockových písniček zapsala do historie jako základní kámen žánru road-movie a jako jeho nejtypičtější představitel. O dost méně výraznými zástupci motorkářských filmů byly oproti tomu snímky Divocí andělé (1966) a Hells Angels on Wheels (1967).

Zatímco snímek Bonnie a Clyde rozvíjel především tradici gangsterského filmu a tvořil pomyslnou hranici mezi klasickým a Novým Hollywoodem, Bezstarostná jízda čerpala především z nezávislé scény, tehdejší atmosféry ve společnosti a z evropského modernismu. Oba snímky obohacovaly kinematografii o moderní tvůrčí přístupy jak po stylistické, tak i po myšlenkové stránce, a předznamenaly tím vývoj amerického filmu pro příští desetiletí. Stejně jako se jejich hrdinové vzdorovitě distancovali od konvencí společnosti, tak se i filmoví tvůrci vymezovali vůči zavedeným pravidlům hollywoodských studií a filmařských postupů. Žánru road-movie pomohl i technologický vývoj, díky němuž bylo možné používat menší kamery, připevnit je přímo na dopravní prostředky a snadno tak docílit unikátních záběrů, jejichž pořízení se obešlo bez početného štábu a prostředků studia. Rozmohlo se natáčení v exteriérech, výrazným prvkem road-movies se stala hudba a důležitým aspektem byla též tendence revidovat populární žánry a jejich schémata. Mezi road-movies z konce 60. let se zařadil třeba i film Lidé deště od Francise Forda Coppoly (1969), v němž tajný odjezd autem od manžela znamenal pro těhotnou hlavní hrdinku pokus o útěk před tíhou vlastní zodpovědnosti, nebo britský romantický snímek Stanleyho Donena Dva na cestě (1967).

 

Rozmach road-movies v 70. letech

Žánr road-movie se dočkal výrazného rozkvětu v 70. letech, kdy mu v podstatě uvolnil místo už od 60. let průběžně uvadající klasický western. Road-movies se staly lákadlem pro mnoho režisérů Nového Hollywoodu, chopili se jej tvůrci jako Monte Hellman (Dvouproudá asfaltka, 1971), Richard C. Sarafian (Vanishing Point, 1971), Hal Ashby (Poslední eskorta, 1973), Jerry Schatzberg (Strašák, 1973), Terrence Malick (Zapadákov, 1973), Sam Peckinpah (Přineste mi hlavu Alfreda Garcii z roku 1974, Konvoj z roku 1978) nebo Martin Scorsese (Bertha z dobytčáku z roku 1972, Alice už tu nebydlí z roku 1974). Jednou z nejvýraznějších filmařských osobností byl i tehdy začínající Steven Spielberg, jenž zavítal do žánru road-movie už ve svém krátkém filmu Amblin’ (1968) a v televizním filmu Duel (1971) a posléze celovečerně debutoval v kinech se snímkem Sugarlandský expres (1974), v němž byl pár hlavních hrdinů, konstantně pronásledovaný policií, motivován snahou uchránit svého synka před adopcí do cizí rodiny. Režisér William Friedkin natočil podle stejnojmenného francouzského thrilleru film Mzda strachu (1977), v němž vylíčil příběh několika řidičů kamionů najatých na dopravu nebezpečného nákladu nitroglycerinu skrz latinskoamerickou džungli.

O čtyři Oscary usiloval snímek Boba Rafelsona Malé životní etudy (1970) a na stejný počet sošek byl nominován i film Petera Bogdanoviche Papírový měsíc (1973), jehož komediální příběh o podvodném prodejci Biblí, doprovázeném na svých cestách osiřelou devítiletou dívkou, byl zasazen do 30. let. Jednoho Oscara si vysloužil i snímek Harry a Tonto (1974), vyprávějící o sedmdesátníkovi, jenž se vydal se svým kocourem na cestu napříč Amerikou. Road-movies na sebe braly mnoho podob a byly kombinovány s nejrůznějšími žánry, např. s akčním filmem o závodění (Cesta gladiátorů 2000 z roku 1975, Cannonball a Tajný závod, oba z roku 1976), kriminální gangsterskou (Zloději jako my, 1974), krimikomedií (Thunderbolt a Lightfoot, 1974), buranskou komedií (Polda a bandita, 1977) nebo s rodinným loutkovým filmem (The Muppet Movie, 1979).

 

Klasické i netradiční road-movies v 80. letech

Jednou z nejvýraznějších road-movies 80. let se stal čtyřmi Oscary oceněný snímek Barryho Levinsona Rain Man (1988), v němž podnikli společnou cestu mladý intrikánský obchodník a jeho starší autistický bratr, kteří o sobě do té doby nevěděli. Film Clinta Eastwooda Honkytonk Man (1982) se zas věnoval postavě tuláka, cestujícího po Americe v doprovodu svého synovce. Atributy žánru road-movie krom toho naplňovaly v klasické podobě zejména komedie, např. Tajný závod (1981) a jeho pokračování Velký závod 2 (1984), které se zabývaly ilegálním závodem skrz Spojené státy, Bláznivá dovolená (1983), jejímiž hrdiny byli členové jedné rodiny vydávající se na cestu do vzdáleného zábavního parku, nebo Letadla, vlaky, automobily (1987), v nichž osud přinutil dvojici cestujících strávit spolu několik dnů v různých dopravních prostředcích. V komedii Rozpoutané peklo (1981) byl zas odsouzený podvodník nucen převézt starým autobusem skupinu dětí s vychovatelkou do jiného města, komedie Fandango (1985) se zabývala příběhem pěti čerstvých vysokoškolských absolventů, kteří se rozhodli strávit cestováním poslední společný víkend před narukováním některých z nich do Vietnamu, a v hořce kritické komedii Ztraceni v Americe (1985) začal manželský pár přicházet o iluze poté, co se rozhodl zahodit za hlavu svou dosavadní existenci a strávit zbytek života v obytném karavanu. Řadu příznivců si získal i režijní debut Tima Burtona Pee-Weeho velké dobrodružství (1985) nebo romantická komedie Roba Reinera The Sure Thing (1985).

Jiné filmy však volily poněkud radikálnější a inovativnější přístup k žánrovým aspektům road-movies, v čemž vynikl zejména australský Šílený Max 2: Bojovník silnic od režiséra George Millera (1982), jehož akční příběh byl zasazen do post-apokalyptického světa motorkářských a jiných motorizovaných gangů válčících o zásoby paliva. Film Johna Landise Bratři Bluesovi (1980) kombinoval road-movie s akčním komediálním muzikálem, snímek Kathryn Bigelow Na prahu temnot (1987) zas sloučil road-movie s westernovým upírským hororem a s napětím pracoval i silniční slasher Roberta Harmona Stopař (1986). Netradičními road-movies byla např. i milostná thrillerová komedie Jonathana Demma Něco divokého (1986), hudební drama Waltera Hilla Křižovatky (1986), krimikomedie Martina Bresta Půlnoční běh (1988) nebo britská indiánská odysea Powwow Highway (1989). Do žánru road-movie přispěli i další výrazní autorští filmaři, např. Jim Jarmusch (Podivnější než ráj, 1984) nebo Gus Van Sant, v jehož krimi-dramatu Flákač (1989) byl hlavním hrdinou policií pronásledovaný narkoman, jenž se svou manželkou a dalšími lidmi cestoval od města k městu a vykrádal lékárny.

 

Evropské road-movies do konce 80. let

Historie žánru road-movie je sice spjatá především se Spojenými státy, nicméně postupy a atributy tohoto žánru si zdařile osvojili i leckteří evropští filmaři. Ti s nimi pracovali v rámci evropských reálií a obohatili je o vlastní stylistické prvky, přičemž některá evropská díla, zejména ta z 50. a 60. let, se následně stala vzorem a inspirací i pro řadu amerických režisérů, typicky těch z éry Nového Hollywoodu. Např. zmíněné americké filmy Bonnie a Clyde či Bezstarostná jízda čerpaly z Francouzské nové vlny. Nejvlivnější byl v tomto ohledu režisér Jean-Luc Godard a jeho film U konce s dechem (1960), vyprávějící o systémové vzpouře šarmantního francouzského delikventa a jeho americké milenky, toužících po svobodě a volnosti, a také jeho pozdější road-movies Bláznivý Petříček (1965) a Week-End (1967). Z francouzské tvorby lze zmínit i Mzdu strachu režiséra Henriho-Georgese Clouzota (1953), jenž se stala předlohou pro výše zmíněnou americkou předělávku v režii Williama Friedkina. V pozdějších desetiletích se ve Francii uchytily z hlediska road-movies např. kontroverzní Buzíci od Bertranda Bliera (1974) nebo Bez střechy a bez zákona od Agnès Vardy (1985), zabývající se příběhem mladé bezdomovkyně.

Existenciální putování po různých místech Evropy se stalo tématem i v Itálii, což dokládá např. Silnice Federica Felliniho (1954) nebo Cesta po Itálii Roberta Rosselliniho (1954), či ve Švédsku, viz road-movie Lesní jahody režiséra Ingmara Bergmana (1957), pojednávající o putování stárnoucího profesora nabírajícího během cesty nejrůznější stopaře. V Západním Německu se stal v 70. letech ikonou žánru road-movie režisér Wim Wenders, jenž natočil trilogii tvořenou filmy Alice ve městech (1974), Chybný pohyb (1975) a V běhu času (1976) a později mezinárodně uspěl i s oceňovaným snímkem Paříž, Texas (1984). Z Jugoslávské produkce nelze opomenout tragikomický snímek Slobodana Šijana Kdo to tam zpívá (1980), sledující roztodivnou společnost lidí cestujících autobusem do Bělehradu. V Řecku vznikl v režii Thea Angelopoulose koprodukční film Krajina v mlze (1988), líčící osudy dvou sourozenců vydávajících se z Řecka do Německa za svým údajným otcem, a finský režisér Aki Kaurismäki zas natočil road-movie Leningradští kovbojové dobývají Ameriku (1989), vyprávějící o cestě fiktivní ruské hudební skupiny do USA.

 

Revizionistické a další road-movies v 90. letech

Počátek 90. let byl z hlediska žánru road-movie ještě poměrně plodný, jejich počet se nicméně v průběhu desetiletí začal snižovat ve prospěch jiných žánrů. Mnohé z nich navázaly na snahu revidovat zažitá pravidla, přičemž oproti minulým dekádám se proměnil zejména přístup k hlavním protagonistům. Do té doby dominovali mezi hrdiny road-movies muži a heterosexuální páry, nicméně např. ve snímku Ridleyho Scotta Thelma a Louise (1991), nominovaném na šest Oscarů, byla hlavními hrdinkami dvojice soběstačných žen. Ženami na cestách se poté zabýval i komediální film Dámská jízda (1995). V dramatu The Living End (1992) se stali hlavními hrdiny pro změnu dva homosexuální a HIV-pozitivní muži, v australském filmu Dobrodružství Priscilly, královny pouště (1994) tvořila hlavní hrdiny skupinka drag queens, s postavami transvestitů pracoval i snímek Tři muži v negližé (1995) a konverzační film Spika Leeho Dlouhá jízda (1996) vyprávěl o nesourodých účastnících zájezdu v podobě černošských mužů, kteří se vydali autobusem do hlavního města na protestní mírový pochod. Road-movie Kouřové signály (1998) se zas stala historicky prvním filmem natočeným a produkovaným indiány, který se dočkal mezinárodního věhlasu.

Námět o zločineckých mileneckých párech na útěku před zákonem oživily mimo jiné thrillery Kalifornie od Dominica Seny (1993) a Pravdivá romance od Tonyho Scotta (1993) nebo snímek Olivera Stonea Takoví normální zabijáci (1994), tematizující radikální vzdor proti společnosti. K žánru road-movie se opakovaně vraceli režiséři jako David Lynch (Zběsilost v srdci z roku 1990 a Příběh Alvina Strighta z roku 1999) či Gus Van Sant (Mé soukromé Idaho z roku 1991 a I na kovbojky občas padne smutek z roku 1993). V komediálním dramatu Městský pohár se tři bratři vydali na cestu přes několik států s cílem dovézt mamince k narozeninám vysněný Cadillac, snímek Josh a S.A.M. (1993) líčil pro změnu osudy dvou dětí-bratrů utíkajících z domova a zásadní postavu malého chlapce obsahoval i film Clinta Eastwooda Dokonalý svět (1993). Režisér Terry Gilliam zas obohatil cestování hlavních hrdinů po Americe ve filmu Strach a hnus v Las Vegas (1998) jejich experimenty s drogami a následnými halucinacemi. Do světa neo-noir filmů zavítaly dějově podobné snímky Red Rock West (1992) a U-Turn (1997). K žánru road-movie se zařadily též leckteré komedie, viz třeba Blbý a blbější (1994), Flirtování s katastrofou (1996) a Toulavé boty (1999) nebo též animovaný Beavis a Butt-head dobývají Ameriku (1996).

 

Road-movies po roce 2000

V novém tisíciletí se road-movies nadále vyvíjely, a byť se rozhodně nestaly kdovíjak frekventovaným žánrem, tak o to více v mnoha případech zapůsobily. Jejich produkce se víceméně ustálila ve dvou směrech – do mainstreamu prorazily zejména ty filmy, které užívaly schematický rámec road-movies jako podklad pro práci s jinými diváckými žánry, zatímco žánrově čistší road-movies, kladoucí důraz především na sociální aspekty, se uchytily převážně na filmových festivalech a v řadě případů se dočkaly i mnoha ocenění. V tomto směru stojí za vyzdvihnutí např. Mexická jízda Alfonsa Cuaróna (2001) nebo Motocyklové deníky Waltera Sallese (2004), které se zúčastnily i oscarového klání. Na čtyři Oscary byl nominován hudební film Na pokraji slávy (2000), jenž vyprávěl o patnáctiletém začínajícím redaktorovi doprovázejícím rockovou kapelu na jejím turné, a o stejný počet sošek usilovala i Malá Miss Sunshine (2006), v níž svérázná rodinka putovala na soutěž dětské královny krásy. Vícero oscarových nominací posbíraly též road-movies O Schmidtovi (2002), Bokovka (2004) a Nebraska (2013), které natočil režisér Alexander Payne. Mimořádně se zadařilo Zelené knize Petera Farrellyho (2018), jejíž příběh o přátelství černošského klavíristy a jeho bělošského šoféra na turné po jižních státech USA v 60. letech proměnil tři Oscary z pěti, a dokumentárně natočené Zemi nomádů režisérky Chloé Zhao (2020), jež si vysloužila šest nominací za vylíčení osudů ženy žijící v obytném voze a pohybující se v novodobých nomádských komunitách.

Rozruch na světových festivalech způsobily mimo jiné i snímky The Brown Bunny od Vincenta Galla (2003), Transamerika od Duncana Tuckera (2005), Na cestě od Waltera Sallese (2012), Tohle je náš svět od Matta Rosse (2016) nebo American Honey od Andrey Arnold (2016). Ve sféře mainstreamu se žánr road-movie propojil zejména s komedií, což dokládají třeba filmy Jay a mlčenlivý Bob vrací úder (2001), Borat: Nakoukání do amerycké kultůry na obědnávku slavnoj kazašskoj národu (2006), Divočáci (2007), Millerovi na tripu (2013) nebo Z cizího krev neteče (2013), a také teenagerské komedie Road Trip (2000), Eurotrip (2004) či Sex Drive (2008). Vznikla též nejedna komedie inspirovaná staršími road-movies z minulých desetiletí, např. Na doraz (2010) nebo Bláznivá dovolená (2015). Krom toho na sebe road-movies braly i podobu thrillerů (Jízda do pekel z roku 2001, Temná krajina z roku 2009), westernů (3:10 Vlak do Yumy z roku 2007, Nepřátelé z roku 2017), superhrdinského sci-fi (Logan: Wolverine, 2017) nebo akčního filmu, v němž vynikl zejména návrat režiséra George Millera k vlastním kořenům v opěvovaném a adrenalinem přetékajícím snímku Šílený Max: Zběsilá cesta (2015).

V komediálním dramatu Jima Jarmusche Zlomené květiny (2005) navštěvoval hlavní hrdina své bývalé milenky a pátral po svém synovi, ve filmu Sama Mendese Všude dobře, proč být doma (2009) hledal pár čekající dítě vhodné místo k trvalému usazení a natočeno bylo též několik snímků pojednávajících o únicích do přírody – opuštění civilizace coby formu rebelského vzdoru proti konzumní společnosti tematizoval film Útěk do divočiny (2007), oproti tomu ve snímku Divočina (2014) měla pěší pouť hlavní hrdinky napříč několika státy zas terapeutickou funkci. Za zmínku stojí i nezávislá mumblecore komedie Ušák (2005) a filmy Interstate 60 (2002), Šťastlivci (2008) nebo Všichni jsou v pohodě (2009). Z asijských produkcí se do historie road-movies zapsaly mimo jiné Japonsko (Kikudžiro, 1999), Čína (Ztraceni na cestě z roku 2010, Kaili Blues z roku 2015), Indie (Život je jen jeden, 2011) nebo Jižní Korea (Taxikář ze Soulu, 2017). Opomenout nelze ani íránské filmy Taxi Teherán (2015) či Tři tváře (2018), jenž jejich režisér Jafar Panahi natočil z interiéru vlastního automobilu.

 

Evropské road-movies od 90. let

Nejvýraznější road-movies pocházející z různých evropských proveniencí získávaly v mnoha případech mezinárodní věhlas na filmových festivalech, kde přispívaly do problematiky sociálních problémů na příkladu svých protagonistů. Časté byly např. filmy zabývající se světem imigrantů, překonávajících osobní i geografické hranice s cílem najít pro sebe štěstí a lepší budoucnost. To se týkalo třeba švédsko-dánského dramatu Lilja (2002), britského filmu In This World (2002) nebo francouzského snímku Ráj na západě (2009). Z francouzské tvorby krom toho zabodovaly i filmy Tango (1993), Transylvania (2006), Na mamuta! (2010) nebo Mikrob a Gasoil (2015).

Německý režisér Wim Wenders navázal na svou tvorbu road-movies s multi-žánrovým filmem Až na konec světa (1991), s humorným Lisabonským příběhem (1994) a s westernovým Nechoď klepat na dveře (2005), natočeným v koprodukci s USA. Poté v Německu uspěly i road-movies Vždy připraven! (2010), Goodbye Berlin (2016) nebo 25 km/h (2018). Ve Španělsku zas vznikaly nejčastěji filmy využívající motiv cesty v kombinaci se žánrem sexuální komedie (viz Airbag, 1997) nebo road-movies zaměřené na společenskou kritiku a na ženské hrdinky (viz Fugitivas, 2000). Za zmínku nicméně stojí i komediální drama Život je snadný, když zavřete oči (2013), dějově zasazené do frankistického Španělska 60. let. Z české produkce zas navázala na žánrové tradice road-movies nejprve v 90. letech Jízda (1994) a později též Výlet (2002), ROMing (2007), Pusinky (2007), Všechno bude (2018), Tátova volha (2018) či Staříci (2019).

Z Itálie se podařilo prosadit především filmům Drahý deníčku (1993), Vzhůru do revoluce! (2001), Krásný únik (2017) nebo Šíleně šťastná (2016). Ze severských road-movies lze vypíchnout např. islandské filmy Děti přírody (1991) a Zimnice (1995), finské Drž si šátek, Tatjano (1994), norský Aberdeen (2000), dánské Spi, děťátko, spi (2009), dánsko-švédské Veterány (2009) nebo norské koprodukční drama Než začne padat sníh (2013), pojednávající o cestě kurdského mladíka za svou sestrou, která pošpinila rodinou čest. Do prostředí Balkánu zasazený film Šedý kamion červené barvy (2004) okořenil romantickou zápletku motivem počínající války v Jugoslávii, krutý obraz ruské povahy nabídl skeptický snímek Moje štěstí (2010), slovenská koprodukční tragikomická road-movie Tlumočník (2018) se věnovala dozvukům traumat z druhé světové války a rakouské společensky kritické drama Lillian (2019) zas sledovalo pokus ruské imigrantky dojít pěšky z New Yorku zpět do své rodné vlasti.

Filmmaniak