Paříž, Texas

Keď som pred tromi rokmi videl Paríž, Texas, uvedomil som si síce, že sledujem niečo výnimočné, ale nedokázal som sa naladiť na jeho vlnu. Pomalý, ale nenudiaci dej, páliace slnko a teplom sa chvejúci vzduch, bezútešná krajina a v nej rýchlo sa pohybujúci čudák, to vyburcuje zvedavosť každého diváka. Z času na čas do toho zaznie tá úžasná, provokujúca hudba a pomaly sa začína odkrývať záhada z úvodu filmu. A vlastne aj keby existovala iba scéna v kabínke aj tá by si zaslúžila pridelené hviezdičky. Asi bolo treba mať o tri roky viac, aby som tento vynikajúci film vnímal približne tak, ako ho jeho tvorca zamýšľal. (13.05.2012)

V jednoduchosti je síla. Příběh začíná tak tajuplně (Kdo je ten neznámý muž? Proč mlčí? Co se mu stalo?) a Win Wenders potvrzuje, že zná dokonale scenáristické řemeslo a postupné dávkování informací a emocí. K tomu přidává svůj „zasněný“ pohled, jaký se mi líbil v Nebi nad Berlínem, trošku si sem tam vypůjčí něco od Lynche, a přitom stále dodržuje filmařské principy, které ještě povyšuje - naprosto dokonalá scéna, kdy Travisům obličej v kabince překryje ten Janin, ale také třeba drobné detaily, jako že syn udělá stejný pohyb prohrábnutí vlasů rukama jako Jane a dokonce mají oba na sobě stejné oblečení stejné barvy. A když jsme v Texasu, kurnik, začne nejen znít country hudba, ale dokonce i celé to Travisovo vyprávění v kabince má schéma country písniček, kde nejde o hudbu, ale vyprávěný příběh (viz třeba u nás dívka s vlasem medovým - tu písničku mimochodem, protože má mystično rád, bych doporučil synovi, až to tady bude číst). Wenders si pohrává i se symbolismem - někdy nejsou lidé schopni si věci říct z očí do očí, ale je mezi nimi „zástěna“, zde ve fyzické, skutečné podobě. K tomu skvělá kamera, která se akčně netřepe, ale dokáže velmi působivě zarámovat obraz. Příběh sám je uvěřitelný, velmi dobře zahraný, postavy jsou životné, promyšlené, mají svou hloubku charakterů, celý příběh dává smysl (včetně pěšího putování, což by bylo na delší rozbor, ale Pavel Juráček nebo Miroslav Macháček také milovali dlouhé pochody - ono to člověku tak nějak utříbí myšlenky a pohled na život.) A dokonce je v konci zrnko naděje, protože ještě pořád, nezapomínejme, je tu ten pozemek v Paříži, Texasu. (07.12.2019)

Příjemný film s výjimečnou hudbou, která dělá hodně. Jeden z mála snímků, kde mi nevadil dětský herec a byl mi dokonce fakt sympatický. I přes dlouhou stopáž to fakt nenudí, akorát mi bylo docela líto postav bratra Harryho Deana Stantona a jeho ženy. Jelikož to byli moc hodní lidé a na můj vkus se jim nedostalo moc vděku. Tímhle si u mě Wenders udělal mnohem větší zářez, než andělama běhajícíma po Berlíně. (19.09.2008)

Nechci být nespravedlivá - formálně a pocitově by to bylo za pět hvězd, tu bluesovou kytaru bych vydržela poslouchat celé dny a už dlouho jsem neviděla tak nádherně intimní scénu, jako Travisovo a Janeino setkání za zrcadlem. Jenže mě prostě velká, osudová melodramata příliš neoslovují, třebaže jsou spíše artově utlumeného rázu. Promiň emm. (05.03.2015)

Původně jsem chtěl dát čtyři hvězdičky, jenže nakonec dospívám k názoru, že na filmu nevidím chybu. Nechci zbytečně opakovat zde napsané, takže pouze dodávám, že mě nadchly scény, kdy má postava potemělou tvář nebo je zcela ve stínu. Krásná kamera, krásně aranžovaný záběr. Okamžik, kdy ptoro sobě v jednom záběru stojí matka a syn, přičemž on sedí na podlaze - takže je hrozně nízko. Jsou od sebe velmi vzdáleni, ale přesto jsou si blízcí. Manželce vadil děj - hlavně krutost, s jakou adoptivní rodiče přicházejí o dítě. Polemizoval jsem s ní, že to přeci nemusí být navždy. Člověk potřebuje občas odejít a zařídit, co musí. (07.11.2009)