Nenasytný průliv

Karmické zamyšlení maskované jako kriminální drama. Film navíc pochopitelně poskytuje parádní svědectví o poválečné době. Chaos a divočina (nejen) Tokya je servírována bez příkras a často velmi působivou kamerou. Vhledem k pátracímu náměru a významné roli dobového zasazení se nelze vyhnout srovnání s High Low či Stray Dog. V striktně procedurálním postupech působí Nenasytný průliv velmi nadčasově, ale obratem v tomto směru body okamžitě ztrácí naprosto zbytečnou a nesmyslně staromódní narací myšlenek a plánů jednotlivých postav. V rámci super pokrokové konkurence japonských filmů 60. let působí tento snímek místy velmi naivně. Buddhisticko-psychologický podtext je ale příjemně nenucený a bez pochyby je tím čím padl do oka filmovým kritikům (13.-16. místo v Kinema Junpo best ever japonských filmech). Kdyby podání (skvělého) příběhu bylo víc vyvážené a hlavně podstatně prostříhané tak by dojem byl mnohem lepší. 7/10 (08.11.2014)

Kiga kaikjó tematizuje zoufalý pokus muže utéci před vlastní minulostí a pátrání dvou detektivů, kteří v rozmezí deseti let řeší závažný zločin vraždy rodiny zastavárníka Sasady, do kterého se tento muž Inugai díky nesnadné sociální situaci těsně po válce zapletl. Druhá příběhová linie filmu se věnuje prostitutce Jae, která poháněna až fetišistickou vděčností k Inugaiovi propojí minulost s přítomností neuváženým činem. Atmosféra je často až přízračná (záběry v negativu, pohledy na rozbouřené moře, detaily obličejů) a v dlouhé tříhodinové době trvání filmu se motivy jednání postav propojují pomalu a ne zcela jednoznačně. "Pravdu" si tak divák spolu s detektivy rekonstruuje (byť je před nimi částečně o krok napřed), ale obvyklé zadostiučinění nad nově objevenou stopou je kvůli důrazu na psychologii postav, jejich intimní životy a citlivou kresbu společnosti poněkud podružné. Výsledkem je tak spíše chmurná meditace nad tajemným plynutím času a neúprosným osudem. Pozapomenutý film, který však precizní režií inovativně syntetizující Kurosawův a Tešigaharův styl vyprávění patří mezi to nejlepší, co bylo v japonské kinematografii vůbec natočeno. - - - [Vytvářím české titulky, 8.4.2012]. (20.07.2008)

Uchidův detektivně-psychologický opus se vyznačuje nesmírnou propracovaností a i přes ca tříhodinovou stopáž dokáže po celou dobu udržet divákovu pozornost a napětí. Herecké výkony jsou na úrovni a na japonské poměry překvapivě uměřené:), kvalitu scénáře nesnižují ani občasné dosti odvážné zvraty. Značný důraz na detail umocňuje úchvatná kamera, půvab některých obrazových kompozic až bere dech. Typické je výrazné upřednostnění lidské stránky, na film se dá nahlížet očima hned několika hlavních postav, jejichž příběhy tvoří tento působivý celek. S nepatrým zaváháním dávám plný počet. (26.11.2008)

Bohužel se k místním ódám nepřipojím. Ano, je to na Japonsko poměrně "normální" film a na dobu, ve které vznikl, určitě úctyhodný. Nicméně už jsem jich viděl dost a z Nenasytného průlivu odvařený nejsem (a ani teď nemá vliv to, že hodnotím dnes a ne před 50 lety, nějaká technická kvalita a takové drobnosti). Tři hodiny neutekly ani náhodou, bylo to (jak mívají zvykem) děsivě natahované, hlavně první půlka, zkrácení o 30-60 minut by jistě nebylo problémem a prospělo by. Samotné důkazní metody, ač můžeme oponovat, že šlo hlavně o psychický boj se svědomím jednotlivých postav a vůbec ne o fakta jako taková (což je hodně jednostranný pohled), byly velmi chatrné. Ať už to, co předváděla policie jako své vrcholné důkazy nebo čím oponovala druhá strana. Hloubka na přemýšlení tam je, ačkoliv jak jsem říkal je to příliš dlouhé, vydržet se to dalo a druhá půlka i bavila, ale znovu bych to tedy vidět nechtěl. (28.12.2013)

Tento film jsem dostal od ledního medvěda nádavkem k Samurai Shamploo. Předlouho jsem se odhodlával si jej pustit, přece jen, tři hodiny čistého artu je jen pro silné povahy! (A člověk tak materialistický a nízký jako já na art moc netrpí.) Není tak úplně pravda, že by divák ve výsledku věděl úplně vše - tato nedořečenost potom zakládá odlišné možnosti interpretace. (Nejsem znalcem japonské kinematografie, ale nepodobá se tento princip nápadně jistému Kurosawowu snímku?) Otázka, na kolik je hlavní postava zodpovědna za své jednání a nakolik je vláčena osudem za pačesy, je pro mě dominantní. První polovina filmu mi plynula jen pomalu. A to přesto, že je v mnoha ohledech polovina první expresivnější - a jak naznačil Artran: záběry na moře, bouři, starou ženu z Hory strachu a živelnou prostitutku v sobě mají ohromnou sílu. Zato druhá polovina mě od začátku uhranula svou psychologickou vypjatostí. Nejsem zběhlý v této kinematografii a japonskou kulturu nijak zvláštť neznám, přesto si troufám tvrdit, že mi tento film nebyl nesrozumitlený, ač není triviální. Je to snad společnou řečí umění, která je univerzální? [Poslední otázka je klišé určené mým náctiletým intelektuálním obdivovatelkám ze zdejší databáze, v jejichž čele stojí sotva vyvinutá mladičká niethustra.] (16.07.2010)