Nůž v hlavě

Na nomen omen moc nevěřím. Henry David Thoreau mě jednoho rána přesvědčil, že každý máme vedle jména občanského, které nás zařazuje do společnosti, třídí a vyřazuje, také jméno divošské, divoké (savage, wild name), které je tím pravým a jež nás nejdokonaleji vystihuje. Tím nás volají ti, kteří nás znají nejlépe, a nejednou přitom nemusejí ani nic vyslovit. Takovým jménem Bruna Ganze bylo bezesporu „Ganz“. Je ale vlastně jedno, jestli ho jeho občanské jméno předurčilo k tomu, aby čelil v čase rozpadu jednoty – osobnosti, společnosti, (obrazu) skutečnosti – rozkladným silám vlastní, jednotící a vyzařující energií, nebo zda této jeho vrozené či niterně vtělené přednosti, hluboké osobní (a osobnostní) jednotě odpovídá nejlépe to hluboké, durové, jednoslabičné a pohlcující slovo či povzdech, který se stal jeho příjmením – Ganz. Ve všech svých rolích byl tento Jednotný celistvým, jednotným, věcným – jako by byl takovým stvořený. Za všechny úlohy, v nichž jsem ho viděl, i za ty, v nichž jej ještě uvidím, tuto stvořenost nejvýrazněji ztvárnil andělem Damielem ve Wendersově iniciačním, vykupujícím poselství: nablízku každému, plně milující, bezezbytku se dávající, nezatížen duřícím Já, ale také ve znění lásky pociťující cosi neznámého a vzdáleně blízkého, obětoval svou svobodu netělesného bytí a vnímání (sebe)vražedným mezím lidského, pozemského nachýlení, jak je u nás snad nejpřesvědčivěji znázornil Jakub Schikaneder svými obrazy ženských zad; obdařen novým tělem se učil všechno od začátku, téměř právě tak jako Berthold Hoffmann v tomto Hauffově filmu, jehož policejní kulky osvobodily od všech pravidel i mateřštiny a učí se skutečnosti jako dítě právě v tomto jen zdánlivě politickém snímku. Jakkoliv se všichni, kteří tuto znovuzrozenou bytost beze jména oslovují, snaží vychýlit její zkušenost svým vlastním směrem, docenit ji jako nástroj ideologicky založené společenské intervence, zůstává nadále svou – a její jazyk to vykresluje nejpřesvědčivěji. Návrat do skutečnosti, která je utvářena falešnými, předpojatými obrazy, však – nehledě na řečovou i motorickou pravost – může být jen divadlem, a tak i zde vše doslovuje propadlo… Ganz. (23.02.2019)

(NNF) Již jedna z prvních vět ("Kdybych byl v pozici Američana, střílím z okna pistolí na lidi."), která je pronesena noirově stylizovaným Bertholdem Hoffmannem mimo obraz, dává jasně najevo, že nepůjde o žánrový film, který by měl potřebu splňovat tradiční divácké nároky. Naopak žánrová škatulka zde slouží k vyjádření se k dobové situaci v Západním Německu, kdy přicházejí na přetřes témata jako terorismus, policejní stát, životy ovlivňované a ovládané státními institucemi a médii, které vytvářejí specifický obraz doby a člověka v ní. Nevadí, že temporytmus je pomalejší, když opisuje stav ústředního protagonisty, kterého ztvárnil wendersovský Bruno Ganz - slovy jednoho z policistů - natolik přesvědčivě, že ani my jako diváci nevíme, jestli je doopravdy terorista, nebo je obviňován neprávem. Omezení vyprávění na Bertholda vyvádí diváka z míry, nepříjemný pocit paranoie a neustálého pocitu sledování navozují i záběry (z) monitorovacích zařízení (naopak scéna útěku z nemocnice, která je snímána v jedné dlouhé jízdě, je nebývale opojná). Jelikož ani v závěru nedostaneme (uspokojivou) odpověď, je jasné, že správné čtení je to metaforické (může ztráta paměti a postupné rozpomínání se vyjadřovat to, co se stalo s německou společností po válce, jak někteří interpretátoři navrhují?). (02.01.2011)

Téma ľavicového odporu (miestami až teroru) voči autoritám moci - polície a vlády v západnom Nemecku 70. rokov je nepochybne filmovo atraktívna. Tu však tvorí práve len atraktívnu kulisu. Ústredným je príbeh liečby ťažko raneného muža po zásahu polície v mládežníckom klube. S poranením hlavy, poškodením motorických a rečových funkcií a čiastočnou amnéziou, sa učí odznova základným životným úkonom a komunikácii. Alebo len blafuje, v snahe vyhnúť sa väzeniu? Príbeh spracovaný zaujímavo, no kráča, vrátane vyústenia, odnikiaľ nikam. Zaujímavým tak zostáva prevažne atraktivizujúca aktivistická súčasť filmu. Tá vystihla nepríjemné dozorujúce praktiky polície v nemocnici, evokujúce všadeprítomne dohliadajúce orwellovské veľké oko. Popri tom je poukázané i na rozpačité chovanie hipíckych komunistických rebelov, využívajúcich zranenie hlavnej postavy k akciám, podnecujúcim násilný odpor voči polícii. Prílišné sústredenie sa na hlavnú postavu, ktorá však nemá až tak veľa k ponúkaniu, pretože všetko jej konanie ostáva nedopovedané a bez ponúknutia riešenia ústi do takého tohto hmlisto neurčitého artu, ktorí zbožňujú intelektuáli, no v skutočnosti k nejakej extra zmysluplnosti, a zväčša ani k diváckej umeleckej katarzii nevedie. 55% (27.12.2020)

No, bylo to spíš za tři, čekala jsem politický thriller a dostala roztahané cosi - v pokročilou hodinu a ve stavu únavy, kdy jsem to sledovala, může mít něco takového na vnímání a hodnocení filmu velký vliv. Potěšil mě ale nejistý konec a zneklidňující hlavní charakter, takže celkový dojem je pozitivní. (01.12.2010)

Biogenetik Hoffmann (Bruno Ganz) je během policejní razie v domnělém konspiračním mládežnickém centru postřelen. Těžké zranění mu přivodí ztrátu paměti a řeči. Po probuzení z komatu, si ale uvědomí, že je vystaven spekulacím kolem vlastní identity a tuší, že něco není v pořádku. Policie a média ho považují za nebezpečného teroristu, kterému jeho původní profese slouží jen jako kamufláž. Přátelé Hoffmanna popisují jako neškodného vědce, který musí čelit nemilostnému policejnímu teroru. Levicovou scénou je Hoffmann vnímán jako mučedník. Hoffmann, stojící pod neustálou policejní ochranou, se však brání jakýmkoli pokusům o manipulaci s jeho osobou. Tak jak se učí znovu mluvit a psát je pro něj stejně tak namáhavé jako nalezení svojí vlastní minulosti. Pomalé tempo vyprávění svědčí obzvláště scénám, kdy se Hoffman znovu učí základním lidským návykům. (29.01.2009)