Kozí roh

Jeden z nejvýznamnějších a mezinárodně nejznámějších bulharských filmů natočil režisér Metodi Andonov jako svůj třetí celovečerní film podle předlohy spisovatele Nikolaie Haitova. Film, který svou poetikou syrovosti a baladickou krutostí, zachycující dávné časy zcela bez příkras, připomíná některé snímky Ingmara Bergmana či našeho Františka Vláčila, je vystavěn na půdorysu cesty za pomstou a odlišného názoru na ni - z pohledu otce, který celý svůj zbytek života zasvětil pomstě a dcery, ve které se přes drsnou mužskou výchovu začne projevovat nepotlačitelné ženství. Právě velmi vypjaté momenty konfliktů těchto dvou postav, navíc výtečně zahrané zejména živočišným Antonem Gorchevem, jsou možná nejpůsobivějšími a nejemocionálnějšími částmi Kozího rohu. (18.01.2013)

Povšedný lyricizmus dennodennej trýznivosti obyčajného človeka. Inu, bulharská Markéta Lazarová, povedali by ste. Ostatne, oba filmy boli premietané bezprostredne po sebe (ja som sa však zúčastnil len prvého, keďže zreštaurovanú Markétu som videl nedávno) a uvádzač nenápadne navádzal ku komparácii Vláčilovho a Andonovho diela. Príbeh, zasadený do bulharských reálií 17. storočia za čias Osmanskej ríše, by sme dnes označili za "revenge movie", prípadne eliminačný film. Andonov sa sústreďuje na zachytenie pocitov a trápení pastiera Karaivana a jeho dcéry Márie, ktorý po tragickom násilnom úvode doslova spália mosty a utekajú do hôr. Výrazná obrazová zložka je umocnená, mimo jedinej piesne, absenciou zvukovej stopy neprináležiacej prostrediu a málovravnosťou protagonistov. Pohanská symbolika je zreteľná, ostatne k nej odkazuje už samotný názov (Kozí roh - Capia pieseň, bludný kruh násilia ako opozitum osláv vo zvieracích maskách; múdri vedia). I samotný kozí roh je symbolom, ktorý zatieňuje ženskosť a zalieva sa nečistou krvou Turekov, a keď je odhodený, ženskosť a nepoškvrnenosť srdca pod svadobným čepcom opäť vystupuje do popredia. Nemôžem filmu vytýkať tézovitosť, ani umelosť - postupuje nesmierne uveriteľne a niektorými obrazmi až nečakane exaltuje diváka. Možno len scéna v kostole, kde kamera prechádza po obrazoch svätcov, je príliš popisná oproti zbytku filmu. Čo však filmu vytýkam, je emočná nevzrušivosť: pokiaľ beriem obe diela, teda Markétu Lazarovú i Kozí roh z uhlu ich zámeru vyvolať u recipienta silnú vnútornú odozvu, druhému menovanému sa to nepodarilo. Vskutku, videl som len 100 minút vzácnych obrazov, ktoré ma nechali chladným a nedokázali prikovať moju pozornosť na plátno. A to je na najlepší bulharský film, ako skalopevne vyhlásil uvádzač, málo. Môj názor je rýdzo subjektívny (viac než inokedy) - film je to rozhodne kvalitný, len zrejme nie určený pre mňa. 70% (08.11.2014)

Drama z bulharského venkova osmnáctého století. „Klasická“ výstavba filmu o pomstě – v expozici je znásilněna a zabita matka hrdinky, dívka je poté otcem zbavena své ženské identity a společně s ním se vydává na cestu pomsty. Kozí roh (vražedný nástroj a zároveň „navštívenka“ na místě činu) se stává symbolem nového života bezvýhradně spjatého s pomstou. V závěru filmu zřetelně vystupuje milostný motiv, vracející hrdince její ženskost a odvádějící ji od cesty zloby (mezi jasný kontrast otec+dcera versus turečtí vrazi vstupuje pastevec, ztělesnění klidu a míru, který se dostává mezi otce a dceru). Otec však ve svatební den zabijí milence a dcera volí smrt v plamenech. Závěrečná scéna kopíruje scénu z úvodu filmu – otec nese svou dceru a klesá s ní unaven na vrcholu hory. Kruh násilí, které plodí zase jen násilí se uzavírá (15.11.2005)

Moc se mi do Kozího rohu nechtělo, protože bulharská kinematografie mě popravdě řečeno vůbec nezajímá. Tenhle film mě ale docela překvapil. Nejsilnější zbraně jsou bezpochyby naturalistická krutost a syrovost, ze které jde místy až mráz po zádech. Jsou to sice účinné zbraně, ale zhruba v půlce se nějak začala zhoršovat kadence, což zapříčinilo, že jsem se sem tam musel podívat na hodinky. Tu lehkou nudu bych ještě možná přehlédl, ale rozhodně nemohu tolerovat ten věčný, nesmírně iritující řev a smích hlavní představitelky. Možná je na vině můj vkus nebo zub času už docela zapracoval. 70% (26.08.2011)

Balada o muži, který život zasvětil pomstě, se v Bulharsku těší léta vysoké oblibě i kultovnímu postavení, poetikou a atmosférou je srovnávána s Vláčilovou Marketou Lazarovou. Přes vynalézavé narativní postupy, výtečnou kameru , působivý příběh a celkovou zajímavost, je to v jednotlivostech podle mého vztah otce k dceři, co ruší celkovou vyváženost díla: nepochopím například, jak muž ve své naivitě mohl celá léta předpokládat, že dívka si v dospělosti neuvědomí svou ženskou identitu. 90% (31.12.2007)