Vrahové mezi námi

Filmy natočené bezprostředně po události mají v sobě většinou něco naivního, ale současně autentického a něco autentického, které se zdá po čase být naivním. Na rozdíl od současných fimů z II. svět. války, které nejen rozmělňují a zpochybňují, ale přímo přepisují dějiny, je tento fim nikoli o "vrazích mezi námi" (tedy těch, kteří považují "výrobu helem z hrnců v době války a hrnců z helem v době míru" za přirozený a spořádaný chod věcí), ale o "citlivých lidech mezi námi", kteří sice odmítají spolu-vraždit, ale na chodu věcí se podílejí jen nepřímo. Dr. Hans Mertens sice nemůže hromadným popravám zabránit, ale také jeho snaha o prosazení spravelnosti ztoskotává na jeho vnitřní nemohoucnosti (tři snad upřímné, ale neúspěšní pokusy o zabití haptmana) a překotné a nadměrné citlivosti (během chvilky se pokusí o vraždu, provede tracheostomii a vyzná lásku). Nicméně vrahem není, ale není ani typickým Němcem (echter Deutsche). (12.12.2019)

Od Wolfganga Staudteho som v detstve videl Malého Muka a neskôr Ruže pre štátneho zástupcu. Práve dopozeraný film je cenný tým, že už rok po skončení vojny sa zaoberá traumami, ktoré pretrvávajú aj v mierovej dobe. Filmársky (najmä spôsobom snímania) mi pripomína filmy z tridsiatych rokov, myšlienkovo je poplatný minimálnym časovým odstupom od vojny. Na druhej strane bolo pôsobivé vidieť autentické obrázky vojnou zničeného mesta a život jeho obyvateľov. Aj keď vyrovnávanie sa s pocitom viny bolo schematicky a aj naivne podané, bolo racionálnejšou cestou k morálnej očiste, ako nahradenie splynovaných Židov moslimami, ako sa to deje v súčasnosti. (05.07.2016)

Východoněmecké studio DEFA v prvním roce svého působení vyprodukovalo hned několik filmů (namátkou Irgendwo in Berlin - který mimochodem patří stejně jako Vrahové mezi námi mezi tzv. Trümmerfilm, neboli filmy točené v troskách, reflektující provizorní podmínky své doby, v tomto případě rozbombardovaného Berlína- nebo Die Fledermaus), z nichž ale nezpochybnitelně vyčnívá právě snímek Vrahové mezi námi. A to hned na několika úrovních. Za prvé se jedná jak o první snímek již zmiňovaného studia, tak o úplně první německý film po 2. světové válce. Druhou rovinou rozumím rovinu tematickou: niterné vypořádání se s neduhy války a s jejich nepotrestanými úlisnými veliteli, kteří káží vodu, ale pijí víno. Je fascinující, že tento film vznikl pouhých několik měsíců po prohrané válce (námět se pravděpodobně začal rýsovat již v období posledních týdnů války, což mimo jiné podtrhává sílu výpovědi). A za třetí mě na filmu velmi zaujala stylistická složka, která se tak dostává minimálně na úroveň formálního systému. Je zde patrná snaha o ozvláštnění syntézou dvou tradic – italského neorealismu a německého expresionismu. Oním spojením vzniká mimořádná atmosféra bezútěšného Berlína, kdy v interiérech vynikají prvky expresionismu a v exteriérech prvky neorealismu. Kromě těchto dvou tradic a jejich působení, se dá vysledovat mnoho dalších, stylisticky opojných aspektů. Je to například živelné rámování a neustále měnící se úhel. Nebo rámování objektů (většinou lidských postav) skrze různé předměty. Může to být i flashback, jehož emoční sílu podchycuje právě styl, respektive důraz na detail ve spojitosti se zvukem. Zajímavé jsou i hrátky se zrcadlovými záběry a jejich význam, variující se na konci (a tak dále)… Je škoda, že tenhle kvalitní prvopočátek studia DEFA není veřejnosti tolik známý, přestože je divácky velmi atraktivní a má potenciál stát se kanonickou klasickou (leč potenciál nevyužitý/nevyužitelný?). [KINEMATOGRAFIE VÝCHODNÍHO NĚMECKA] (11.02.2017)

Ako sa dostať z vnútornej krízy, keď ste boli svedkom vraždenia miliónov ľudí a vidíte, že ľudský život nemá pre iného človeka žiaden zmysel? Tak, že jeden zdanlivo bezvýznamný zachránite. Scéna, keď Dr. Mertens prvý krát hovorí Sussane, že ju miluje v Berlínskych ruinách by mohla byť ikonickou romantickou scénou dejín filmu, ak by tento malý skvost poznalo viacej ľudí. Áno, Vrahovia medzi nami čerpajú ako z talianskeho neorealizmu, tak zo svojej nemeckej expresionistickej tradície a táto štylizovaná vizuálna kombinácia je úchvatná. Film v priebehu deja prechádza pomaly od stále sa opakujúcich scén Mertensovho opileckého stavu k vážnym témam nemeckého besnenia a romantický charakter podtrhujú krásne husky oči Elly Burgmer. (24.11.2014)

Dobré, ale do nadčasové klasiky kus schází... Tenhle film je pozoruhodný hned v několika ohledech – funguje jako resuscitace expresionismu, jako vývozní artikl informující o těžce budouvané poválečné denacifikaci nebo minimálně jako pohled na rozbourané Německo. Musím uznat, že trosky měst můžou vybízet k expresionistickému pohledu na svět a tvůrci s nimi sugestivně naložili. Bohužel mám dojem, že poněkud nerozpoznali míru. Používat rakursy jako na povel při každé druhé scéně a pověstné stíny stylizovat ad absurdum začne po určité chvíli působit rušivě a v některých monetech dokonce nechtěně směšně. Tím neshazuji jednotlivé nápady, kterých je film plný – jenže mi připadá, že i filmaři němé éry uměli střídměji nakládat s tehdy populární expresionistickou estetikou (je zde hrozně znát, že byla za nacismu násilně potlačena). S tím trochu souvisí i druhý problém a sice doslovnost. Film je obrazově nesmírně bohatý a navzdory tomu okolní rozpadlý svět líčí, jako kdyby ho snad divák přehlédl. Příkladů je nepřeberně: od pobíhajících krys na ulici (hrdina prostě musí prohodit při příchodu domů dialog o krysách) až po pocit viny (hrdina prostě musí ze spaní křičet o nevinných dětech). Připadal jsem si místy až trapně, jedná se tady s divákem jako se slepcem. Zatímco Hildergard Knef se mi líbila i svým výkonem;), tak Wilhelm Borchert má pořád sklon cosi popisovat a hystericky řvát. Jeho role snad ani nešla dobře zahrát, protože mu scenárista v jednání přihodil několik nepřesvědčivých obratů o 180°. Když pominu nepřesvědčivý válečný flashback – zase ta snaha vše doříct – tak se mi formální zpracování nesmírně líbilo. Film náramně ubíhá, má více americký než evropský styl a je celkem odvážný, pokud jde o erotické náznaky. Určitá naivita v závěru mu tolik neškodí, přání doby je třeba respektovat. Ovšem o té mechaničnosti a snaze vše dopovědět to neplatí, v tom se odráží spíše umělecká neobratnost a pravděpodobně hlavní důvod, proč se film nestal klasikou. Srovnejte s tichou výmluvností filmů jako Osvětim, Daleká cesta, Paisa nebo Brány Noci – ten rozdíl je propastný. (01.05.2013)