Sen o krásné panně

Pohádka nepohádka. Jsou tam pohádkově jednoduché situace i pohádkové charaktery. A přitom je tam drsný svět kde se pro trůn vraždí. Být to herecky na vyšší úrovni, kdyby se do toho střelilo trochu víc peněz a kdyby se prohloubily charaktery postav mohlo to být velmi zajímavé. Takhle vznikla pohádka u které se děti budou nudit a dospěli se raději mrknou na jiný historický film (07.08.2010)

Typicky rážovská zádumčivá pohádka. Stejně jako u Rážou zfilmovaného Sedmera krkavců zde máme mocichtivou příbuznou vražedkyni s mužským nohsledem, romantického prince a osudovou nevěstu s bratry - nyní ovšem ve zcela jiných konstelacích. Celkové provedení nic moc, spousta dílčích přešlapů či nedošlapů, ale tématicky čistá práce, solidně soustředěná na podstatné motivy. Královna je skvělá, princův příběh, jak má být. Už fakt, že prince hraje Čenský (s příčeskem!) a není to blbý, se musí považovat za úspěch. (05.04.2015)

Jeden z nejmelancholičtějších českých filmů vůbec (nejen v rámci svého žánru, ale i obecně). Nerad bych vyvozoval mylné závěry, ale mám pocit, že se podobně atmosférickým snímkům u nás moc nedá. Už Hřebejkovy PELÍŠKY nahrazovaly průzračnou melancholii hořko-sladkým retro stylem, který ale nemůže melancholické nálady nikdy dosáhnout, jelikož se bojí tnout do živého. Melancholie SNU O KRÁSNÉ PANNĚ se odkrývá v místech, kde dochází ke střetu reality a snu, ale paradoxně je daleko živější, jde víc "na dřeň", nemá strach ukázat život, jaký skutečně je, vizi a deziluzi. Uprostřed těchto třecích ploch se někdy ocitne každý z nás - a v tom je pravdivost tohoto filmu. SEN O KRÁSNÉ PANNĚ má i jinou hodnotu než tu pohádkovou. Je to poetická kvalita, smutek, hodně obrazových kompozic (jež upomínají na plátna starých mistrů - což se v rámci české kinematografie neděje už vůbec!). (12.01.2012)

K čemu ty zlé královny na konci svého středního věku touží po moci, když ji nemají komu předat? Když celý život mohly manipulovat svým partnerem a dělat si co chtěly, navíc byly zahrnovány láskou. Možná je to jen tím, že nemám panovnické ambice, ale nikdy jsem to nedokázala pochopit. Princ, kterému se intuitivně líbila krásná panna na obraze, která byla jeho matkou, jenom dokazuje všechny Freudovy teze (tak všechny ne, ale některé jistě). Že si partnerku šel vybírat podle obrazem určeného modelu je oidipáček jako z čítanky. Ty příčesky u velké části protagonistů byly opravdu příšerné. Jak jsem psala u starší veze stejné pohádky - ty úkoly nedávaly smysl. Ne, že by jinde dávaly. Přelévat moře cedníkem, navlékat ztracené perly, jít tam, nevědět kam, přinést to, nevědět co, jsou kratochvíle, které bych si odpustila. Navíc ta krásná panna, pro kterou to vše bylo pácháno, zneklidňujícím způsobem šilhala. Touha po moci, ambice, manipulace, zrada, láska, stesk, naděje, lidová moudrost, shovívavost, odpuštění, jsou tu v podobách, v nichž se jim dá věřit. Královna umírá královsky důstojně (ač ten střih je podivný a oko divákovo nevěří, že odběhla umírat o patrno níž, když evidentně jsou to schody, které byly v předchozím záběru v pozadí), ale i tak zůstala i ve smrti královnou, kdežto zrádce byl zrádcem. (02.08.2015)

O něco lepší než první adaptace http://www.csfd.cz/film/284604-zlata-panna/komentare/, ovšem zjevná zakomplexovanost a hysteričnost princova činí z toho stále obtížně nestravitelný kousek. Člověk pochopí, že pohádkovými postavami musí občas cloumat vášně, ale někdy se to přehání. (28.12.2015)