Pád Třetí říše

Konec dubna 1945, Berlín - ideální místo pro koncert kapely s názvem Suicidal Tendencies.. Führer jako uřvaný, zakomplexovaný slaboch, odříznutý nejen zdmi bunkru od neúprosné reality hroutící se říše. Populistický kněz, co už dávno káže v prázdném svatostánku, načež mocnosti udělají od jeho oltáře ke vchodu tlustou čáru a rozdělí skoro na padesát let kostelní lavice na levé a pravé. Moc ztrácející figurka, která kouzlem ironie v době nedostatku pohonných hmot potřebuje benzín k zabránění vlastní identifikace.. Je mi líto těch, co čekali nad patkou rohy a místo jedné nohy kopyto, ale Der Untergang nelze vinit z nějakého polidštění nacistických pohlavárů ani omylem. V souladu s německou strohostí přinášejí narůstající zoufalství a sebevraždy spíše chlad a pocity diváka mají blíže k zadostiučinění než nějaké lítosti, aby pak autor vpálil jako dokonalý emoční protiklad smrt šesti nevinných bez možnosti volby. Kdo s informacemi z Hirschbiegelova filmu naloží dobře, užije si o to více poctivé filmařiny a německé poválečné sebereflexe. A jinak, jednomu z místních uživatelů, píšícímu své drísty tučným písmem, bych milerád dopřál několikaminutový pobyt ve "sprchách" zařízení Auschwitz - Birkenau, aby pak lehce narůžovělý a lapajíc po dechu našel ještě více pochopení pro činy svého rakouského génia.. (20.10.2011)

Přehrávající řvoun Ganz sice vypadá jako Hitler, ale na dobrý film to nestačí. Po první půlhodině se totiž veškerý dramatický neklid či smutek vedlejších postav začne lehce obehrávat a finální katarze nic napravit nestíhá. Z válečného filmu tak nakonec vykrystalizoval dramatický výlet do historie Německa doprovázený zmateným střihem a pocitem filmové (ne)události, o které se mluvilo jen z tematického principu. (05.05.2006)

Strhující a do jisté míry až dokumentárně autentické drama o posledních dnech říšského Führera Adolfa Hitlera a jeho kolosální říše. Rys dokumentárnosti je tak silný, že tento hraný film svou rámcovou strukturou doplněnou autentickým záznamem vzpomínek jedné z hlavních hrdinek (Hitlerovy osobní sekretářky Traudl Jungeové, na motivy jejíchž memoárů film vznikl) připomíná jakýsi hraný dokument, jimiž proslula třeba produkce televize HBO. Velmi zajímavé je také skloubení dvou dualitních světů - podzemního Führerova bunkru, naprosto izolovaného od dění venku (dotvářeného klaustrofobními záběry úzkých betonových chodeb a pokojů), a frontové linie neúprosně se blížící k berlínské vládní čtvrti (silné jsou především naturalistické scény, ať už přímo z frontové linie či z lazaretu). Ta izolovanost myšlení a atmosféry v bunkru je dokonalou metaforou faktu, proč sami Němci netušili nic o hrůzách, které se okolo nich děly a které mašinerie zrůdného režimu rozpoutala. To úžasné zjištění, že Hitler byl v osobním kontaktu galantní a téměř milý muž (ač zjevně psychicky a osobnostně narušený a vyšinutý), v podstatě nesouvisející s obecně známou tváří Vůdce, to vysvětluje i onu podivnou schizofrenii příslušníků SS, ale i obecně jakéhokoliv sociopata zneužívající své vysoké místo v systému. Vždyť všichni ti dozorci z koncentračních táborů, jakož i pohlaváři Třetí říše měli svou fungující rodinu, která je znala jako vzorné otce a manžely... Kapitolou samou o sobě je herecký výkon Bruna Ganze. Jestliže se různými televizními cenami ověnčený herecký výkon Roberta Carlyleho z televizního dokumentu Hitler: Vzestup zla blíží tomu, jak lze rekonstruovat mediální obraz Adolfa Hitlera, pak při pohledu na Bruno Ganze se díváte do tváře skutečnému Adolfu Hitlerovi. Úžasná herecká metamorfóza. Podobné filmy: Valkýra (12.06.2008)

Film, kde hrstkou antihrdinů jsou jedny z nejvíc zvrácených existencí, co 20. století poznalo, je nepříjemný už jen tím, že celou dobu vidíme události z jejich pohledu. Jak jsou zkroušení, zoufalí, vyčerpaní a přitom máme tendence s nimi snad soucítit, protože pořád to jsou "hrdinové" filmu. A takhle nějak to klidně mohlo tehdy vypadat, takže je film nasáklý beznadějí a depkou, kterou umocňuje vědomí neodvratného zániku. (Samozřejmě že si to většina zasloužila). Nicméně je to hodně dlouhý a bohužel ne tak skvělý, aby to po celou tu dobu strhlo, nepočítáme-li několik víc než mrazivých scének (netřeba zmiňovat jakou hlavně). Pochvala jde ale hlavně výběru herců - Bruno Ganz, Corinna Harfouch, Ulrich Matthes a Juliane Köhler jako Eva Braun - všichni typově skvěle obsazení a předvádí výborné výkony. Stará známá písnička - být to kratší, výsledek a dojem by byl mnohem silnější. (03.03.2012)

Je důležité položit si otázku, jestli film má být hodnocen podle výběru tématu nebo jeho zpracování. Já si stojím za tím, že podle toho druhého. Tudíž nemůžu o Pádu prohlásit nic lepšího než to, že film bych doporučil pro školní představení. Jde totiž o dokument o posledních dnech Vůdce. Nečekejme žádné myšlenky, žádné přesahy. Ale tohle tvůrci ani neměli v úmyslu. V tom případě bych ovšem doporučil výrazně zkrátit stopáž, minimálně o půl hodiny. Nebýt několika mrazivě silných scén, celou druhou polovinu filmu jsem se nudil. K pozitivům filmu patří fantastický výkon Bruno Ganze jako Hitlera, který si nějaké ocenění určitě zasloužil, jak je přesvědčivý. Celkem vzato, zajímavá dějepisná lekce, ale dokument by byl (alespoň pro mě) lepší. (12.04.2005)